Formula (v římském soudním procesu)

V Římském právu rozlišujeme 3 druhy soudních procesů: legisakční, formulový a kogniční. Formula neboli concepta verba (slovní shrnutí) byla neodmyslitelnou součástí procesu formulového. Jednalo se o text, který byl dosavadním posouzením materiálů, na konci se vždy nacházel příkaz k odsouzení či osvobození.

Hlavní části formule

Datio iudicis

• Na začátku se vždy nacházelo jmenování soudce, tedy věta, která určovala, kdo jím bude. Soudcem nemohla být osoba duševně nemocná, hluchá, němá, nedospělá a žena. Soudce si strany vybírali z jmen soudců v albu. Pokud se nemohli dohodnout byl soudce určen.

• Soudce byl důležitý pro druhou část procesu, pro něj je psána formula, aby věděl, jak postupovat.

Datio iudicis mohlo například znít: Titius budiž soudcem! 

Intentio

• Patrně nejdůležitější část žalobní formule, jelikož zde byl konkretizován předmět sporu, základ žaloby. Dle typu intence je možné formule dělit:
  • Actiones in ius conceptae – sepsané podle platného práva
  • Actiones in factum conceptae – stylizované dle faktického stavu jak jej vylíčily strany, v tomhle případě se dovolávali ochrany in factum, kterou poskytoval pouze praetor.
• Zvláštním druhem praetorem vytvořených žalob byly žaloby s fikcí – actiones ficticiae. Tato žaloba se uplatňovala v případě, kdy aplikaci bránila nějaká skutečnost či naopak chybějící část skutečnosti. Praetor dal v takové situaci pokyn, aby si skutečnost odmyslel nebo naopak přimyslel.
  

Condemnatio

• Příkaz k odsouzení či naopak k osvobození. V případě odsuzujícího rozsudku se jednalo o condemnatio pecuniaria – Kondemnace na peněžní sumu. Kondemnace mohla být dvojího druhu:
  • condemnation certa – šlo o vymáhání určité peněžní sumy, tedy vázala se přímo na condemnatio pecuniaria
  • condemnation incerta – zde jde o vymáhání neurčité sumy, o její výši má rozhodnout soudce, ale mohla být stanovena maximální částka, kterou nemohl přesáhnout

Vedlejší části formule

Demonstratio

• Jejím smyslem bylo uvést právní důvod, kauzu žaloby. Používala se zejména v momentech, kdy pomocí intence nešlo přesně specifikovat žalobní formuli. Často to bývalo v případech, kdy se jednalo o žaloby bonae fidei.
  

Praescriptio pro actore

• Jednalo se o část žaloby, která specifikovala vymáhaný nárok, intentio a demonstratio následovali až po tomto omezení nároku.

Adiudicatio

• Šlo o část formule, která obsahovala zplnomocnění soudce, aby věc přisoudil jedné z procesních stran.

Exeptio

• Námitka představovala procesní institut zaměřený proti žalobě, jejím cílem bylo vyloučit tvrzení obsažené v intentio či condemnatio. Jednalo se tedy o prostředek obrany žalovaného. Ve struktuře formule se nacházela právě mezi intentio a condemnatio.
• Dělení námitek
  • Podle právního základu
    • Civilní námitky – např. proti Actio Publiciana
    • Praetorské námitky – např. proti rei vindicatio
  • Z hlediska použitelnosti v závislosti na plynutí času
    • Exceptiones perpetuae – žaloby které mohly být uplatněny kdykoli, jejich platnot nebyla časově omezená
    • Exeptiones temporales – poskytovali žalovanému ochranu jen na určitou dobu
  • Z hlediska úpravy v praetorském ediktu
    • Exceptiones propositae – výslovně řečené v praetorském ediktu
    • Exceptiones utiles, in factum – udělované praetorem pro konkrétní případ
  • Z hlediska věcného obsahu
    • Námitky na uplatnění hmotněprávní vady žaloby, které odnímaly účinnost tvrzení žalobcovy intentio
    • Exeptiones s obsahem, kterým bylo tvrzení procesní vady žaloby