Evropské organizace

Po druhé světové válce evropský integrační proces vedl nejenom k postupnému vytvoření tří evropských společenství, ale i k vývoji dalších mezinárodních organizací působících v Evropě. Mnohé z těchto organizací jsou propojeny různým způsobem s evropskými společenstvími.

Příkladem společného vývoje jsou evropská společenství a Rada Evropy. Úmluva o ochraně lidských práv a základních lidských svobod přijatá členskými státy Rady Evropy měla mimořádný vliv také na evropská společenství. Evropská společenství uznala Úmluvu za výraz celoevropské tradice lidských práv a považují ji za velmi důležitý pramen poznání pro existenci evropských základních práv, která musejí být respektována orgány Společenství.

OECD

OECD (z anglického Organization for Economic Cooperation and Development, v češtině Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) se vyvinula z OEEC. Jejím cílem je rozsáhlá spolupráce mezi národy za účelem posilování míru a podporování konkurenceschopnosti navzájem nezávislých národních hospodářství k zajištění hospodářského a sociálního blahobytu národů, rozšiřování světového obchodu a podpory rozvojových zemí. Rada, v níž má každý ze států svého zástupce, a generální tajemník uskutečňují úkoly organizace avými rozhodnutími, doporučeními nebo přijímáním úmluv. Ve vztahu k Evropské unii je důležité to, že všechny její členské státy zároveň náleží k OECD.

Rada Evropy

Rada Evropy byla založena 5. května 1949 v Londýně, její sídlo se nachází ve Štrasburku a v současnédobě má 47 členů. Radu Zakládajícími členy byla Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko a Spojené království Velké Británie a Severního Irska. K zakladatelským zemím Rady Evropy se brzy připojilo Řecko, Turecko, Island a Německo. V rámci demokratizace Evropy došlo k dalšímu rozšiřování členské základny. Posledním členem se v roce 2007 stala Černá Hora.

Hlavním cílem organizace je vytvořit užší spojení mezi členskými státy ve smyslu ochrany a podpory ideálů a zásad, které představují společné dědictví, a také podpory hospodářského a sociálního pokroku. Každý evropský stát, který uznává zásadu právního státu, lidských práv a základních svobod se může stát členským státem. Základní myšlenkou Rady Evropy je ochrana svobody individua, politické svobody a právního státu, propagace demokracie a otázky každého členského státu týkající se těchto hodnot.

Orgány Rady Evropy jsou Výbor ministrů a Parlamentní shromáždění. Výbor ministrů se skladá z ministrl zahraničních věcí členských států, kteří rozhodují jednomyslně a řídí se doporučeními členských států. Členové Parlamentního shromáždění jsou delegováni parlamenty členských států a mohou přijímat rezoluce a doporučení adresované Výboru ministrů.

Nejvýznamnějším dokumentem iniciovaným Radou Evropy je Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. Respektování této úmluvy je zajišťováno Evropským soudem pro lidská práva. Jinými významnými dokumenty jsou dále například Úmluva o zákazu mučení či Úmluva o ochraně kultury. Významnou je taktéž Evropská sociální charta.

Nordická rada

Uzavřením smlouvy o Nordické radě z roku 1962 v Helsinkách (dále upravená v roce 1971) se předvídala spolupráce mezi Dánskem, Finskem, Islandem, Norskem a Švédskem v oblastech práva, kultury, sociálních věcí, hospodářství a dopravy. Formou společné činnosti jsou významné konzultace a koordinace uskutečňované operačním grémiem poslanců a vlád nordických států. Dalším orgánem je Nordická rada ministrů, která představuje kooperační grémium skandinávských vlád a která vydává jednomyslným způsobem rozhodnutí zavazující jednotlivé členské státy.

Západoevropská unie

Dne 17. března 1948 v Bruselu byla uzavřena smlouva o Západní unii (Westunion, rovněž zvaná Bruselský pakt) mezi Belgií, Francií, Lucemburskem, Nizozemím a Velkou Británií. V roce 1954 k ní přistoupily Spolková republika Německo a Itálie. Později se tato unie přeměnila v Západoevropskou unii. Smluvní partneři se zavázali, že budou navzájem koordinovat hospodářskou politiku, výrobu, obchodní a platební styk za účelem uskutečňování vyšší životní úrovně a rozvoje sociálních podmínek a podporovat kulturní spolupráci. Zároveň předvídá vzájemnou vojenskou pomoc. K dalším cílům patří upevnění míru a bezpečnosti a podpora jednotné Evropy.

EFTA (ESVO)

Evropské združení volného obchodu (z anglického European Free Trade Association) bylo založeno 4. ledna 1960 jako určitý protipól Evropského hospodářského společenství. Jejím sídlem je Ženeva. Při svém vzniku sružovalo ESVO evropské státy nespadající do EHS, kterými byly Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. Dále se připojilo Lichtenštejnské vévodství, Finsko a Island. Cílem této organizace je zvyšování úrovně hospodářství, plná zaměstnanost, produktivita, finanční stabilita a životní úroveň.

Během své existence ztratilo ESVO své hlavní členy, kteří se stali součástí evropských společenství. Zbývajícími členy jsou tedy Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. ES uzavřelo s těmito státy obchodní dohody a jiné smluvní vztahy, kterými se posílila existence EFTA.

Evropský hospodářský prostor

Od 1. ledna 1994 je v platnosti Smlouva o založení Evropského hospodářského prostoru uzavřená v Portu mezi členskými státy EFTA a Evropskou unií. Cílem Evropského hospodářského prostoru je trvalý a vyvážěný rozvoj hospodářských a obchodních vztahů mezi smluvními stranami, které za stejných podmínek soutěže vedou k vytvoření homogenního Evropského hospodářského prostoru. K uskutečnění tohoto cíle slouží volná výměna zboží, volný pohyb osob, volný pohyb služeb a kapitálu, tedy základní svobody, které jsou vlastní i Smlouvě ES.

Členové převzali touto smlouvou podstatnou část práva ES. Smlouva o Evropského hospodářského prostoru zřizuje Radu, která má za úkol určovat hlavní politické tendence pro provádění Smlouvy a stanovit obecný rámec pro Společný výbor EHP, který je odpovědný za provádění a aplikaci Smlouvy. Rada Evropského hospodářského prostoru je složena ze členů Rady ES, členů Komise ES a členů vlád každého členského státu EFTA. Kromě toho byl zřízen parlamentní výbor pro EHP, který se skládá ze dvou částí: členové Evropského parlamentu a členové parlamentů států EFTA.

Na provádění Smlouvy dohlíží nezávislý orgán - Kontrolní úřad Evropského hospodářského prostoru. zároveň byl zřízen Soudní dvůr, který zejména slouží k řízení o žalobách, které mají základ v porušování Smlouvy EHP, k projednávání opravných prostředků proti rozhodnutím Kontrolního úřadu EHP ve věcech soutěže a k řešení sporů mezi členskými státy EHP.

OBSE

V roce 1975 se konala v Helsinkách průlomová Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Po politických změnách na přelomu 90. let došlo k přeměně KBSE v nadregionální bezpečnostní systém nazývaný od roku 1995 (po Budapešťské schůzce v roce 1994) Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Vzhledem k rozpadu Sovětského svazu a Jugoslávie došlo k rozšíření členských států, a tedy začala KBSE nabývat rysy mezinárodní organizace. OBSE nyní sdružuje 57 států Evropy, Centrální Asie a Severní Ameriky. Cílem OBSE je především předcházení konfliktům a jejich řešení a protikonfliktní strategie.

Nejdůležitějším rozhodovacím orgánem je Stálá rada se sídlem ve Vídni. Její rozhodnutí mají doporučující povahu. Dalšími články struktury OBSE je:

• Parlamentní shromáždění
• Generální tajemník
• úřadovna
• Fórum pro spolupráci v bezpečnostních otázkách
• Ekonomické fórum pro hospodářské a ekologické otázky bezpečnosti
• Úřad pro demokratické instituce a lidská práva
• Vysoký komisař pro otázky menšin

Neméně důležité jsou každoroční schůzky Rady ministrů a setkání ministrů zahraničních věcí.

Základními dokumenty jsou Pařížská charta nové Evropy (1990), prohlášení summitu v Helsinkách (1992), Budapešti (1994), Istambulu (1995) - zde byla rovněž vypracována Evropská bezpečnostní charta

OBSE, Smlouva o kontrole zbrojení a dále SMlouva o konvečních zbraních v Evropě (1990), Smlouva o otevřeném nebi (1992) a Pakt stability pro jisžní Evropu (1999).