Kontrakty v římském právu - reálné

Reálné kontrakty v římském právu požadují ke svému vzniku předání věci. Bylo nutno, aby měl věřitel věc v rukou. Pokud byla smlouva uzavřena bez věci, jednalo se pouze o smlouvu o smlouvě budoucí.

Mutuum (zápůjčka)

Zápůjčka byla smlouvou jednostrannou. Z toho plyne, že má pouze jednu žalobu. Mutuum je nejstarším a nejdůležitějším reálným, pojmenovaným kontraktem. S cílem poskytnout druhému úvěr převede věřitel do vlastnictví dlužníkova určité množství věcí zastupitelných (genericky určených) a dlužníka si tak zaváže, aby mu po nějakém čase totéž množství věcí téhož druhu vrátil Genericky určené věci jsou takové, kde nezáleží na individuálním předmětu, ale je rozhodující počet, míra nebo váha určitého druhu. Jsou to věci, které měříme, vážíme nebo počítáme. Příkladem může být víno, obilí, olej, zlato, stříbro. Čas na vrácení je buď ujednán nebo může věřitel žádat vrácení kdykoli. Věřiteli příslušela žaloba, actio certae pecuniae, jednalo-li se o peníze tak actio certae creditae rei. Dlužník mohl být žalován jen na danou sumu. Jedná se o právní jednání bezúplatné - ze smlouvy nepřísluší žádné úroky.

Commodatum (půjčka/výpůjčka)

Commodatum byla stejně jako depositum a pignus dvoustrannou nerovnou smlouvou. Přísluší k ní dvě žaloby, jedna hlavní a druhá vedlejší žaloba. Jednu na vrácení plněného Actio commodati directa a druhou na proplacení nákladů spojených s udržováním či vylepšením věci Actio commodati contraria. Je dvoustranná smlouva nerovná, při kterém věřitel - komodant dává dlužníkovi - komodatáři individuálně určenou věc do bezplatného užívání na určitou dobu s tím, že komodatář potom věc neporušenou vrátí Komodatář musel věc vrátit neporušenou a byl také zodpovědný za casus minor - nižší náhodu (například za krádež nebo ztrátu). Komodatář oproti tomu měl právo na vrácení svých nákladů, pokud věc užitečně vylepšil nebo mu způsobila škodu, které mohl komodant předejít.

Depositum (úschova)

Depositum je také dvoustrannou smlouvou nerovnou. Deponent při ní odevzdává do detence depozitáře nějakou movitou věc, aby ji bezplatně ohlídal a na vyzvání deponentovi vrátil Depozitář věc nesmí užívat, pokud by toto porušil, odpovídá i za náhodu jinak však pouze za culpa inconcreto (za škodu odpovídá pouze pokud by se o věc staral hůře než o věci vlastní stejného druhu).

Culpa inconcreto - příklad: Dám příteli do úschovy květinu, moje uschne, protože ji nezaléval, ale jeho květiny ne -> za škodu odpovídá. Pokud uschnou i jeho květiny -> za škodu neodpovídá.

První žaloba se nazývá actio depositi directa, žaloba na vydání věci, druhou je actio depositi contraria, kterou depozitář vymáhá po deponentovi náklady spojené s údržbou věci, či s jejím vylepšením.

Pignus (smlouva o zástavě ruční)

Pignus je posledním pojmenovaným, reálným kontraktem. Dlužník odevzdává movitou nebo nemovitou věc věřiteli, aby zajišťovala jeho pohledávku. Pokud dlužník zaplatí dluh, musí mu věřitel věc vrátit, a to bez poškození a se vším přírůstkem. K navrácení věci sloužila actio pigneraticia directa. Zájmy věřitele bránila actio pigneraticia contraria. Věřitel měl nárok na náhradu nákladů nebo na způsobenou škodu, kterou utrpěl zástavou.

V době, kdy zástava trvala nesměl věřitel věc užívat jinak by se jednalo o furtum - krádež. Pokud by se dlužník rozhodl zástavu odcizit před splacením dluhu jednalo by se o zvláštní druh krádeže - krádež věci vlastní a zástavnímu věřiteli, i když není majitelem věci, by náležela actio furti, protože má oprávněný zájem na tom, aby věc nevzala za své.

Pokud dlužník dluh nesplatil mohl věřitel zastavenou věc prodat s tím, že přebytek z prodeje tzv. hyperoca musel odevzdat zpět dlužníkovi. Druhou možností pak bylo že si věřitel věc ponechal čímž uspokojil danou pohledávku.