Střídavá péče
{{Encyklopedická práce}} Kristýna Profousová - rozšíření hesla
http://www.ceska-justice.cz/2016/08/ne-vzdy-je-stridava-pece-v-nejlepsim-zajmu-ditete-pripustil-us/
Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
Obecně je přitom možno říci, že primárním zájmem dítěte je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo především v péči obou rodičů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Střídavou péči je tak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí jejich běžného každodenního života (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 437/14 ze dne 18. 3. 2014) a zabezpečuje participaci obou rodičů na jeho výchově a postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ze dne 11. 5. 2005 (N 106/37 SbNU 397)].
Přesto, že se Ústavní soud k myšlence střídavé péče ve své judikatuře staví v zásadě pozitivně, nečiní tak paušálně. Soustavně a velmi důrazně upozorňuje také na to, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat vždy s ohledem na specifické podmínky každého případu. Důležitou roli přitom hraje nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů [ke kritériím pro svěřování dětí do péče viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)], ale především to, zda je právě takový výchovný model v danou chvíli v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Posouzení těchto otázek pak spadá primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2016, č.j. 37 Co 399/2015-269, vyplývá, že rodiče nezletilého vedli společnou domácnost do 15. 2. 2015, kdy otec odešel a stěžovatelka s nezletilým zůstali bydlet ve společném rodinném domě. Stěžovatelce se dne X narodil další syn, k němuž otec úspěšně popřel otcovství. Stěžovatelka současně s návrhem na úpravu poměrů k nezletilému na dobu před a po rozvodu manželství podala také návrh na rozvod manželství, přičemž otec již ve svém vyjádření k návrhu matky navrhl svěření nezletilého do střídavé péče rodičů.
V řízení bylo opakovaně prováděno šetření opatrovníka, který zjistil, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí, oba mají o nezletilého zájem a mají také vytvořeny vhodné podmínky pro zajištění péče o syna, mezi rodiči však přetrvávají určité komunikační problémy.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě neexistuje žádná překážka, která by bránila nastavení střídavé péče o nezletilého jak na dobu před, tak i na dobu po rozvodu manželství jeho rodičů. Konstatoval, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí, o syna projevují setrvale zájem a mají také vytvořeno vhodné zázemí pro zabezpečení péče o dítě tohoto věku. Doplňovat dokazování znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie odvolací soud nepovažoval za nutné, neboť výchovná způsobilost rodičů nebyla v průběhu celého řízení nijak zpochybňována. Překážkou ve střídavé péči nemůže být dle přesvědčení odvolacího soudu ani věk dítěte, který nezletilému umožní adaptaci na tento režim, přičemž je v zájmu dítěte, aby již od útlého věku mělo vytvořeno pevné vazby k oběma rodičům a mělo povědomí o tom, že oba rodiče o něj rovnoměrně pečují, přestože nežijí ve společné domácnosti. Rodiče navíc bydlí v jedné obci a ani vzdálenost míst jejich bydliště tak není překážkou pro realizaci střídavé péče. Pokud mezi rodiči v současné době panují určité komunikační problémy, jedná se dle názoru odvolacího soudu o důsledek manželského konfliktu a tyto problémy budou rodiče jistě schopni v zájmu dítěte překonat a postupem času odezní. Rodičovská dovolená stěžovatelky má pak pouze dočasný charakter a vzhledem k tomu, že oba rodiče jsou lékaři, není dle odvolacího soudu důvod pochybovat, že v budoucnu bude i stěžovatelka pracovat ve stejné profesi jako otec, přičemž oba jistě přizpůsobí svoje pracovní zatížení potřebám péče o syna. I z tohoto pohledu se odvolacímu soudu jevily výchovné předpoklady rodičů jako vyrovnané.
Podstatná část argumentace obsažené v ústavní stížnosti přitom spočívá právě v tom, že soud střídavou péči nařídil u dítěte nízkého věku, což je dle přesvědčení stěžovatelky zcela v rozporu se zájmem nezletilého. V této rovině se však jedná o pouhou polemiku s rozhodnutím obecného soudu, přičemž pokud stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu, je v kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role mu nepřísluší.
Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud, co do námitek proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a související skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1486/10 ze dne 2. 9. 2010). Takové pochybení však v napadeném rozhodnutí shledáno nebylo.
Z judikatury Ústavního soudu navíc vyplývá, že pouhý nízký věk nezletilého by neměl být sám o sobě důvodem pro automatické svěření dítěte do péče matky a vyloučení možnosti svěřit dítě do střídavé péče obou rodičů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 247/16 ze dne 15. 3. 2016].
Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud při svém rozhodování věnoval nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost, přičemž způsob jeho vymezení lze za dané situace a konkrétních okolností případu považovat za ústavně konformní. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud se danou věcí řádně zabýval, vycházel z provedeného dokazování, vypořádal se s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry odvolacího soudu bylo možno označit za svévolné, Ústavní soud neshledal.
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
