Náhrada nákladů řízení
S odkazem na svou bohatou judikaturu týkající se problematiky účelnosti vynaložených nákladů řízení Ústavní soud připomněl, že náklady, které statutární město nebo správce ko-munikace vynaloží na zastoupení advokátem ve sporu o náhradu újmy vzniklé úrazem na pozemní komunikaci, nejsou účelně vynaloženými, pokud není prokázán opak. Statutární-mu městu ani správci komunikace proto zpravidla nelze přiznat náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem v takovém sporu. Hl. m. ani druhá žalovaná neprokázaly, že by v projednávaném případě byly náklady na zastoupení advokátem účelně vynaložené, a městský soud nepoukázal na žádné specifické okolnosti, které by pro tento závěr svědčily. Nejvyšší soud pak soudě podle absence odůvod-nění tuto otázku ani nezkoumal. Oba obecné soudy proto pochybily, pokud žalovaným náhra-du nákladů vynaložených na zastoupení advokátem přiznaly, a porušily tím právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. I. ÚS 2315/15, 12. 4. 2016
Účelně vynaloženým nákladem soudního exekutora jako účastníka řízení není jeho zastoupení advokátem v řízení, jehož podstatou je úřední činnost soudního exekutora, konkrétně otázka náhrady újmy způsobené při provádění exekuce v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud připomněl svou četnou judikaturu vztahující se k účelně vynaloženým nákladům soudního řízení ze strany státu, které jsou dle jeho názoru plně aplikovatelné i na vystupování soudních exekutorů jako účastníků řízení, pokud je předmětem řízení činnost soudního exeku-tora při výkonu jemu svěřené pravomoci. Tím, že stát výkon veřejné moci přenese na soukromou osobu, se nemůže zříci své odpovědnosti za jejich pochybení. Tato skutečnost se pak nutně projeví i v otázce nákladů řízení.
Tato obecná východiska Ústavní soud uplatnil při posuzování účelnosti nákladů vynaložených soudním exekutorem v projednávané věci. Nemohl přitom nevzít v potaz, že soudní exekutor je osoba s právnickým vzděláním, která je nadaná odbornými znalostmi potřebnými pro aktivní obranu v soudním řízení, ve kterém předmět sporu tvořil relativně běžnou agendu soudního exekutora při provádění exekucí. I. ÚS 3916/14, 12. 4. 2016
