Quasidelikty

Historický vývoj

V římském právu vznikaly obligace, tedy dle I 3, 13 pr. „právní pouta, která nás svou nevyhnutelností nutí, abychom v souladu s právem našeho státu poskytli někomu nějaké plnění“, z četných typických skutečností, které bylo v klasickém právu možno zahrnout pod dvě velké kategorie: delikty a kontrakty. Delikty byly přitom přesně vymezeným protiprávním jednáním, kterým někdo způsobil druhému újmu, a vznikla mu proto povinnost tuto újmu odčinit, kontrakty pak představovaly dohodu o vzájemném plnění uznávaném právním řádem, která zakládala povinnost toto plnění poskytnout. Takto prameny vzniku závazků dělí i Gai Inst. 3, 88, kterým začíná pojednání o obligacích:

Nunc transeamus ad obligationes. Quarum summa divisio in duas species diducitur: omnis enim obligatio vel ex contractu nascitur vel ex delicto.
Přejděme nyní k obligacím. Jejich základní rozdělení se provádí rozlišováním dvou skupin: každá obligace (závazek) vzniká totiž buď z kontraktu (ze smlouvy), nebo z deliktu (z protiprávního činu).

Nebylo to ale rozdělení vyčerpávající, již v pozdní republice byly totiž uznány za důvody vzniku obligací skutečnosti, které nebylo možné podřadit ani pod smlouvy, ani pod delikty. V díle Res cottidianae, jehož autorem je pravděpodobně také Gaius, byly takovéto skutečnosti shromážděny pod názvem „obligace z různých jiných příčin“ – viz D 44, 7, 1 pr.:

Obligationes aut ex contractu nascuntur aut ex maleficio aut proprio quodam iure ex variis causarum figuris.
Obligace vznikají ze smlouvy, z protiprávního činu nebo z různých jiných příčin ze samého práva.

Justiniánské rozlišování obligací jakoby z deliktů (obligationes quasi ex maleficio/ quasi ex delicto) a jakoby ze smluv (quasi ex contractu) bylo dalším krokem v systematizaci této skupiny závazků. Již v právu klasickém byl tak dán základ pro propracované roztřiďování skutečností vzniku obligací v právu justiniánském na kontrakty, delikty, quasikontrakty a quasidelikty – I 3, 13, 2 de obligationibus:

Sequens divisio in quattuor species deducitur:  aut enim ex contractu sunt aut quasi ex contractu aut ex maleficio aut quasi ex maleficio. […]
Další dělení je provedeno do čtyř tříd, neboť [obligace] vznikají buď z kontraktu, quasikontraktu, deliktu nebo quasideliktu. […]

Vedle uvedené quadripartice byl současně vytvořen ještě jeden subsidiární důvod vzniku závazků, a to zákon.

Pojem quasideliktů

Quasidelikty, zavedené do právnického jazyka až císařem Justiniánem, představovaly zavazovací důvody, jež se podobaly těm deliktním, ale kterým chyběl některý z podstatných znaků deliktů, obyčejně zavinění (resp. takové zavinění, které by se dalo zařadit do skupiny vymezených zavinění) nebo osoba škůdce, často se tak jednalo o situace, kdy se odpovídalo za jednání druhé osoby, tedy o odpovědnost objektivní. Jejich vytvoření bylo pravděpodobně projevem snahy co nejvíce zdůraznit význam viny pro pojem a následek deliktu. Civilní a praetorské delikty, s přesně definovanými skutkovými podstatami, nemohli totiž obsáhnout všechny možné případy bezprávného mimosmluvního zasažení do cizí právní sféry, na které by se mělo z hlediska vytříbeného právního citu reagovat soukromým trestem. Praetor začal proto v ediktu poskytovat nové poenální žaloby (actiones poenales) z deliktů v případech, na které se původně ten který delikt nevztahoval, ale na které jej praetor, jakožto mluvčí právního cítění římské společnosti, považoval za nutné analogicky rozšířit (actiones quasi ex maleficio/ delicto).

Jednotlivé quasidelikty

Porušení povinnosti soudce (iudex qui litem suam fecit)

Šlo o provinění soudce, který zaviněně, ať už úmyslně nebo z nevědomosti či nerozvážnosti, vynesl nespravedlivý rozsudek. Poškozené procesní straně byla proti tomuto tzv. soudci, který rozhodl ve vlastní věci, dána actio na peněžitou pokutu, jejíž výše byla na volném uvážení příslušného soudce. Pokud však soudce učinil nesprávný nález úmyslně, měl hradit veškerou škodu, kterou jím způsobil.

I 4, 5 pr. de obligationibus quae quasi ex delicto nascuntur:
Si iudex litem suam fecerit, non proprie ex maleficio obligatus videtur.  sed quia neque ex contractu obligatus est et utique peccasse aliquid intellegitur, licet per imprudentiam:  ideo videtur quasi ex maleficio teneri, et in quantum de ea re aequum religioni iudicantis videbitur, poenam sustinebit.
Pokud soudce rozhodne ve vlastní věci, není, přísně vzato, odpovědný z deliktu; ale protože není odpovědný ani z kontraktu a je zřejmé, že se dopustil pochybení, i když z nerozvážnosti, zdá se, že je odpovědný z quasideliktu a měl by být odsouzen k zaplacení takové pokuty, která se zdá být spravedlivá morálnímu cítění toho, kdo ve věci rozhoduje.

D 44, 7, 5, 4 Gaius libro tertio aureorum:
Si iudex litem suam fecerit, non proprie ex maleficio obligatus videtur, sed quia neque ex contractu obligatus est utique peccasse aliquid intellegitur, licet per imprudentiam, ideo videtur quasi ex maleficio teneri.

Pokud soudce vydá nesprávné rozhodnutí, není, přísně vzato, považován za odpovědného z deliktu, ani není zavázán z kontraktu; přesto, protože se dopustil pochybení, i když se tak stalo z nevědomosti, je považován za odpovědného z quasideliktu.