Utilitarismus
Utilitarismus se řadí k základním teoriím ospravedlnění trestu. Patří mezi konsekvencialistické etické teorie trestání. Zatímco retributivismus ospravedlňuje trestání na základě minulých faktů (backward-looking theory), utilitarismus (a ostatní konsekvencialistické směry) se snaží ospravedlnit trestání na základě očekávaných budoucích faktů (forward-looking theory). Utilitarimus se tedy nedívá na závažnost provinění zločince, ale spíše na množství dobra, které plyne z jeho potrestání.[1]
Obsah
Základní utilitaristické teorie
Klasický utilitarismus
Zastánci této teorie tvrdí, že správnost jednání závisí na hodnotě jejich důsledků, a že ona hodnota spočívá v jejich užitku, čímž se myslí maximalizace potěšení a zároveň minimalizace všeho utrpení. Utilitarismus jako etická teorie se orientuje na celkový společenský užitek (je opakem dalšího konsekvencialistického směru – etického egoismu). Tohoto společenského užitku ale může být dosaženo na úkor ostatních. Např. kdyby maximalizace celkového společenského užitku byla dosažena tak, že bohatí by byli ještě bohatší a chudí ještě chudší, tak je to v souladu s klasickým utilitarismem. Tresty za provinění jsou tak nutným zlem, které ale napomáhají k dosažení společenského blaha v budoucnu. Mezi klasické utilitaristy se řadí hlavně jeho zakladatel Jeremy Bentham, který utilitarismus představil ve svém díle The Principles of Morals and Legislation, kde představil i jakési „měření užitků“ pomocí šesti parametrů (intenzita, trvání, jistota, blízkost, čistota a rozsah). Dále pak například John S. Mill, který ve svém díle Utilitarianism (1863) odmítá měření blaha podle Benthamova způsobu nebo se snaží určit, co je správné a co nesprávné na základě racionality, rovnosti a užitku. Utilitarismus poté sám definuje jako: „Přesvědčení, které uznává za základ mravnosti „užitečnost“ či „princip největšího štěstí“, má za to, že skutky jsou správné, nakolik přispívají ke štěstí, a jsou špatné, nakolik přispívají k opaku štěstí. Štěstím se myslí potěšení a nepřítomnost bolesti, neštěstím bolest a nedostatek potěšení.“ [2]
Přestože všichni utilitaristé říkají, že máme maximalizovat užitek, tak se nemohou shodnout co si pod užitkem představit. Hédonisté ho ztotožňují s potěšením, jiní ho však ztotožňují se splněnou preferencí. Utilitarismus preferencí (v angličtině též znám jako „preferentialism“) se snaží oprostit od poněkud zastaralé představy, že činy jsou motivovány co největším užitkem/množství z nich plynoucí radosti, ale spíše přikládá váhu těm činům, které přináší největší prospěch stranám, na které má onen čin dopad. Tento prospěch by pak měl být motivován „osobními preferencemi“, zde také tato teorie přišla ke svému názvu. Jako příklad můžeme uvést příklad s „falešným štěstím“. Manželka je šťastná, protože se myslí, že je jí manžel věrný. Ve skutečnosti ji však podvádí. Z hlediska hedonistického utilitarismu se to může jevit v pořádku, protože oběma roste potěšení. To je pro spoustu lidí silně neintuitivní závěr. Pokud jako užitek bereme to, nakolik se plní preference manželky a manžela, můžeme v tomto případě dospět k odlišnému (pro většinu lidí mnohem přijatelnějšímu) výsledku.
Utilitarismus činu
Utilitarismus činu hodnotí jednání jednotlivce. Člověk by měl sám jednat pro dobro a v prospěch společnosti (i na úkor svého osobního štěstí). Potrestání pachatele je ospravedlnitelné tím, že přispívá k veřejnému blahu. Trest musí být nejen společensky užitečný, ale i efektivní. Trest by tak měl přinést ve výsledku více dobrých důsledků než špatných. Např. uvězněním jedince za trestný čin trpí sice on, případně jeho rodina a náklady na uvěznění nese společnost, ale ve výsledku trest snižuje šanci, že bude zločin zopakován a stát jím dává najevo, že podobné jednání bude trestat a tím dává výstrahu i jiným případným zločincům. Ve výsledku je tak takovýto trest podle utilitaristů efektivní. Zajímavostí je, že podle některých teorií může být efektivity dosaženo i trestáním nevinných (např. potrestání rodin pachatelů, může mít větší odstrašující dopad, než potrestání samotného pachatele). Utilitarismus činu může dokonce v jistých případech ospravedlnit i preventivní potrestání.[1]
Utilitarismus pravidel
Utilitarismus pravidel se sice většinou řadí mezi konsekvencialistické teorie, ale nelze jej označit jako čistě konsekvencialistickou teorii. Obvykle se uvádí jako kontrast vůči utilitarismu činu Patrně nejvýznamnější filozof, zabývající se touto teorií John Rawls. Ve svém článku Two Concepts of Rules (1955) vysvětluje tuto kombinaci tím, že je třeba odlišit obecná normativní pravidla od individuálních aplikací a vynucování těchto norem. Tím má na mysli, že zákonodárce by měl myslet jako utilitarista a soudce jako retributivista. V praxi to pak vypadá tak, že zákonodárce odpovídá na otázku, proč trestá všechny pachatele, kteří provedou určitý trestný čin a soud pak odpovídá, proč trestá určitého jedince/pachatele. Řečeno jinak Tomášem Sobkem: „Trestní systém je dobrý, jestliže maximalizuje společenský užitek, ale konkrétní člověk může být potrestán jenom proto, že zaviněně porušil právo.“ Cílem této kombinace je snaha zamezit záměrnému potrestání nevinného, která je dle utilitarismu za určitých okolností v souladu s utilitaristickými teoriemi.
- ↑ 1,0 1,1 SOBEK, Tomáš. Právní myšlení: kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva AV ČR ve spolupráci s Vydavatelstvím a nakladatelstvím Aleš Čeněk, Plzeň, 2011, s. 302-303 ISBN 978-80-87439-03-6.
- ↑ MILL, John Stuart. Utilitarismus. Přeložil Karel ŠPRUNK. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 42 ISBN 978-80-7429-140-1.