Právo na informace

Už v roce 2003 Nejvyšší správní soud řešil případ, kdy si Generální ředitelství cel nebylo jisto, zda může, či nemůže žadateli poskytnout informace ze své databáze. Čas nutný k ověření chtěl úřad žadateli také naúčtovat. Soud to však odmítl s tím, že občan nemusí platit státu za nepořádek v jeho vlastních záznamech. Stát má vždy vědět, zda tu či onu informaci může zveřejnit, rozhodl tehdy soud.

Právo na informace: pojem „informace“; záloha na náklady spojené s poskytnutím informace I. Záloha podle § 17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je předběžným zaplacením poměrné části nebo všech nákladů spojených s vyhledáváním informací, pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli (§ 17 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.); odst. 3 cit. zákona nezakládá právo povinného subjektu požadovat úhrady nebo zálohy i na další úkony povinného subjektu, ale je toliko bližší konkretizací § 17 odst. 1 cit. zákona, když právo povinných subjektů žádat v souvislosti s poskytováním informací úhradu nezbytně vynaložených nákladů doplňuje možností podmínit vydání informací zaplacením této úhrady nebo zálohy. II. Při výkladu pojmu „informace“ ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jenž je realizací čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, je nutné zvolit takový postup, který ve svých důsledcích fakticky nezužuje rozsah ústavně zaručených práv, jinak by se orgán aplikující právo dostal do rozporu jednak s obecnou zásadou výkladu ve prospěch základních práv a svobod a jednak s příkazem šetření smyslu práv a nezneužívání možných omezení (čl. 4 odst. 4 Listiny). Úhradu podle § 17 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb. lze tedy vyžadovat pouze za náklady spojené s vyhledáním informací přímo požadovaných žadatelem, nikoli za náklady vzniklé toliko zjišťováním, zda požadovaná informace bude vůbec poskytnuta. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10.10.2003, čj. 5 A 119/2001)

Omezení práva na informace autorským právem

Přednostní ochrana uvedených zájmů, jež mají svůj základ v ústavně garantovaném právu na ochranu soukromí (článek 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), vlastnického práva (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) resp. právo na ochranu duševního vlastnictví (čl. 34 Listiny), na úkor práva na informace (čl. 17 Listiny základních práv a svobod) je podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela na místě. Bylo by totiž zcela v rozporu se smyslem a účelem zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud by informace o skutečnostech, jež mnohdy mají pro dotčený subjekt existenční význam a jsou výsledkem mnohdy dlouhodobé, náročné a složité tvůrčí činnosti autora, byly bez dalšího poskytnuty žadateli pouze s odkazem na jeho právo na informace. Tím spíše by nežádoucím následkem uplatněného práva na informace byla situace, pokud by zúčastněná osoba ve smluvních vztazích se žalovaným (potažmo s jinou veřejnoprávní korporací) nepřípustně pozbyla části svých majetkových práv, která jí právní řád přiznává. (3 As 159/2015) - velmi kritizované rozhodnutí