Zpracování a smísení

Zpracování

Obecnou problematiku zpracování řadíme v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“) do pododdílu umělého přírůstku, § 1074 an. Základní podstatu, odlišnou oproti pododdílu o přírůstku přirozenému, lze spatřovat zejména v podílu lidské činnosti na tvorbě či rozšíření majetku. Z důvodové zprávy ke komentovanému ustanovení je zřejmé, že problematiku zpracování bude nutno vyřešit zejména v případech, kde se jedná o takové působení na movitou věc ve vlastnictví vícera vlastníků, jejímž důsledkem vzniká věc nová. Pakliže není možno uvést věc do původního stavu, je třeba se zamyslet nad jejím následným vlastnickým pojetím.

Již výše bylo zmíněno, že nutným předpokladem zpracování je výsledek činnosti s věcí movitou, která dle ustanovení § 489 odst. 2 zahrnuje jak podstatu hmotnou či nehmotnou. Typickým příkladem tak může být např. zpracování marmelády z plodů vlastních i cizích, zpracování nábytku ze dřeva vlastního a cizího atd. Opačný, čili rozdílný, následek bude mít případné vytvoření např. zlatého přívěsku či skleněné misky z cizího materiálu, který lze roztavením v obou případech navrátit do původního stavu (za předpokladu, že tavené zlato či sklo nemělo v nově vzniklé věci takovou vlastnost, která by se následkem roztavení vytratila či k jejímu dosažení by bylo třeba vynaložit úsilí s následkem značné ztráty, případně nákladů.) Nepostačí tedy, že zpracovatel zpracuje věc cizí, je nutno, aby se takové jednání týkalo více věcí více vlastníků.

Optikou specifika činnosti je zpracování považováno za reálný akt, nikoliv projev vůle či právní jednání. V daném případě tak není nutno, aby zpracovatel byl osobou plně svéprávnou. Jednání zpracovatele však nutně musí naplňovat znaky jednání nesmluveného (v takovém případě se převod vlastnického práva bude odvíjet od ustanovení § 2599). Zpracováním rozumíme jednak spojení věcí různých vlastníků, jednak opracování. Podmínkou zakládající proces zpracování ve smyslu originálního nabytí vlastnického práva je vznik nové věci dle § 489, jejíž hodnota bude vyšší oproti hodnotě zpracované věci. Zajímavý pohled nabízí pojetí zpracování za existence předešlého OZ (zákona č. 40/1964 Sb.). Výslovná úprava jej nezakotvovala, avšak v praxi bylo řešeno ku příkladu převedení tekuté látky na polotovar a polotovar na hotový výrobek. Komentář k předešlému pojetí nabízel rozlišení zpracování na „splynutí mechanické“ a „splynutí organické“, jenž rozlišila výsledek procesu na věc složitou a nedělitelnou věc s oddělením vazeb na předešlou věc zpracovávanou. Vznikem vlastnického práva k věci nově vzniklé však nezaniká nárok na náhradu škody způsobenou znehodnocením věci původní, ke které vlastnické právo může zaniknout.

Náhrada podle § 1074 odst. 2

V případě, že se dle výše uvedených skutečností ustanoví vlastník nově vzniklé věci, bude jej tížit povinnost k náhradě škody, formou zaplacení, vlastníku věci zpracované, a to ve výši hodnoty takové věci dle § 492. Dále tomu, kdo se podílel na výsledku, bude vlastník nové věci povinen uhradit odměnu za práci.

Nejednoznačnost názorů panuje především v oblasti zkvalitnění. Zda se tedy daného ustanovení užije pouze v případě, že zpracováním dojde k tvorbě věci vyšší hodnoty. „Pokud někdo zpracuje cizí exotické dřevo na výrobu sošky, jejíž umělecká, a tudíž i tržní hodnota, nepřesáhne cenu materiálu, pak i přesto se ustanovení o zpracování budou aplikovat, a nepůjde tedy nezbytně vždy o poškození cizí věci. Avšak pokud zásahem do cizí věci dojde k jednoznačnému snížení její hodnoty (též poškozením či zničením), pak o zpracování nepůjde a nárok vlastníka materiálu se bude zakládat na poškození cizí věci.“

§ 1075 an.

Dobrá víra

K tomu, aby mohla být daná situace podřazena pod dikce umělého přírůstku zpracování, je třeba se pozastavit nad problematikou dobré víry. Její přítomnost, která se dle § 7 presumuje, či případná absence, tedy jednání ve zlé víře, bude určovat možnosti vlastníka nově zpracované věci. U zlé víry dovozujeme, zda osoba věděla či vědět měla a mohla, zejména z důvodu neomluvitelného omylu, že zpracovává nevlastní věc, ke které jí nebylo poskytnuto svolení. Zda byla naplněna dobrá víra vlastníka zpracovávané věci, nemá v zásadě z podstaty zákona relevanci.

Právo volby

Právo volby je právem subjektivním, spočívajícím v možnosti vlastníka:

A)     jehož věc byla zpracována v dobré víře, si nově zhotovenou věc ponechat a druhému uhradit hodnotu materiálu a či vyplatit obstaranou práci dle § 1074

B)     jehož věc nebyla zpracována v dobré víře, si novou věc přisvojit a nahradit druhému, co on pozbyl, nebo ponechat druhému nově vzniklou věc, a to za náhradu. Z tohoto hlediska vlastníku materiálu náleží právo volby.

Dané právo je uplatnitelné v prekluzivní lhůtě jednoho měsíce poté, kdy se vlastník dozvěděl o zpracování věcí. Po jejím uplynutí právo bez výjimky zaniká.

§ 1076 - Spoluvlastnictví zpracované věci

V obecném pojetí zpracování může nastat situace, kdy nebude možno určit jediného vlastníka hodnoty zpracovaných věcí. V takovém případě zákonodárce neumožňuje užít § 1074 ani 1075, avšak jako nejzazší variantu poskytuje § 1076 co by formu podílového spoluvlastnictví k nově vzniklé věci. K takto vzniklému spoluvlastnickému vztahu bude uplatněno pravidlo solidarity dle § 1872 an., ve spojení s obecnými pravidly o spoluvlastnictví, zejm. § 1127. „Spoluvlastníci zaplatí společně a nerozdílně odměnu za práci tomu, kdo věc zpracoval." Odměna je stanovena ve formě úhrady, výlučně v penězích, a to v rozsahu přiměřeném. Ustanovení nevylučuje ani nutnost nahradit náklady s prací spojené. Hovoříme doslovně o pasivní solidaritě – věřitel (zpracovatel) tak po kterémkoliv z dlužníků (spoluvlastníků) může vymáhat vyplacení celé dlužné částky. Samozřejmě v případě, kdy jeden ze spoluvlastníků poskytne plnění nad rámec svého podílu, má právo žádat náhradu od ostatních spoluvlastníků dle jejich podílů.

§ 1077 a oprava jiné věci

Opravou věci se ve stanoveném znění OZ rozumí takové nakládání s věcí, k níž je v rámci opravy připojena jiná, další věc, a to věc cizí. Následkem je tak zisk vlastnického práva majitele opravované věci k věci nově přidané, který je povinen nahradit původnímu majiteli cizí věci její hodnotu. V zásadě bude záležet, o jak hodnotnou cizí věc se bude v rámci opravy jednat a jaký účinek bude mít na opravenou věc. Předně je nutno vyloučit situace, které pod dané ustanovení OZ nebudou spadat. Ty, kdy opravou za užití nové součástky či rozšíření o nové příslušenství, dojde ke zřízení nově fungující věci. Tedy, které podstatným způsobem změní podstatu věci opravované.

Nyní blíže k věci cizí – taková věc si musí zachovat povahu věci vedlejší ku věci opravované, tj. věci hlavní. Z výše uvedeného tak plyne, že je zapotřebí její odlišné hodnoty k věci hlavní, jelikož v rámci oprav dojde k zániku takové věci v právním slova smyslu. V případě takového zásahu do vlastnického práva k dané věci vedlejší vznikne vlastníkovi újma, kterou je druhá strana povinna nahradit. Náhradou tak na rozdíl od předešlých ustanovení lze rozumět i vyrovnání jiného charakteru než výlučně finančního – náhradu lze spatřovat v pořízení věci nové, ať již identické či obdobné kvality. „Věc, která byla opravou učiněna součástí cizí věci, nelze vindikovat zpět (§ 1040 OZ)."

Smísení

Dalším ze způsobů, který spadá do pododdílu umělého přírůstku je smísení. Smísením je reálným aktem, při kterém dochází ke smísení dvou či více různých látek. NOZ tímto vychází ze spojení římskoprávního pojetí smísení sypkých věcí (commixtio) a slití kapalných věcí (confusio).„O smísení lze mluvit u dvou a více věcí pevného skupenství, většinou spočívajících ve velkém množství drobných součástek (Sedláček 1935), jako je obilí, písek či mince. O slití či splynutí lze mluvit v případě věcí v skupenství kapalném, včetně roztavených kovů, a plynném. Takové věci jsou individualizovány nádobou (Sedláček 1935).

Proces smísení bude kategorizován v návaznosti na výsledek smísení látek. Zejména nutno povážit, zda mísené látky bude možno po daném procesu zpětně oddělit bez následků. Takové případy, avšak nelze označovat za doslovné smísení. Pravá podstata tkví v neoddělitelnosti zpracovaných látek, k nemožnosti jejich následné identifikace. Pakliže bude nově vzniklá věc neschopna svého oddělení zpět na látky mísené, ale výsledný celek lze bez porušení podstaty rozdělit na díly, nastává další otázka, a to v podobě vypořádání se mezi vlastníky ku věci nové. Je možno buďto požadovat část dané věci, pokud vzniká věc, kterou lze rozdělit na díly, nebo požadovat náhradu za ztrátu smísené látky. Náhrada náleží ve výši pozbyté věci, nikoliv ve výši ceny práva, činnosti pro směs vykonané. Tímto se smísení podstatně odlišuje od zpracování dle § 1074 an. Rozdělení věci na díly se presumuje jako výsledek procesu, nesmí se tím však porušit podstata takové věci – nesmí dojít k jejímu znehodnocení nebo zničení. Např. barvení oblečení – jejich rozdělením by došlo k porušení struktury oděvu. Zákon pro takové situace nestanovuje přesný postup, avšak pro dané situace se podobně jako při zpracování aplikuje ustanovení § 1076 (spoluvlastnictví).

Důležitým hlediskem v případě smísení je dobrá víra toho, kdo věci smísil. Existence či absence dobré víry se promítne zejména do vypořádání – následkem chybějící dobré víre osoby, která věci smísila, bude nejen nárok dotčených vlastníků na náhradu hmotné škody, ale i ušlého zisku dle § 1080. Není potřeba zlou víru prokazovat, plně postačí, že se prokáže zpracovatelovo nejednání v dobré víře.

„Právo k volbě výhodnějšího řešení zanikne, nebude-li vykonáno do jednoho měsíce ode dne, kdy se vlastník o zpracování věcí dozvěděl." Ustanovení § 1075 odst. 2 hovoří o prekluzivní lhůtě k právu volby vlastníka smísené věci ohledně způsobu náhrady toho, co pozbyl. Po jejím uplynutí tak zanikají veškerá práva, která jsou dotyčnému poskytnuta – bude povinen se tak podřídit vůli ostatních.

Smísení věci téhož druhu

Ustanovení § 1079 blíže specifikuje situaci, při které dojde ke smísení dvou a více látek téhož druhu. Výsledkem je tak stejnorodá směs, přičemž stěžejním důsledkem je vznik spoluvlastnictví. Spoluvlastnictví na základě podílového určení dle velikosti poskytnuté části každého z vlastníků. Přitom není rozhodné, zda ke smísení látek téhož druhu byl či nebyl udělen souhlas vlastníků látek. Existence spoluvlastnictví je tímto nedotčena. A to z důvodu již výše zmíněného předpokladu neoddělitelnosti směsi. Souhlas se vznikem směsi tedy není vyžadován, opačný případ však nastává u dohody k výsledné nové věci – ta umožňuje odchýlení se od zákonné úpravy. Dle OZ můžeme na případy daného ustanovení aplikovat například pravidla o úschově (§ 2402 an.), jakožto smluvní závazek schovatele věc opatrovat. Ze zmíněného vyplývá, že smísení nemusí být pouze kategorizováno jako jednostranné jednání.

Smísení ve zlé víře § 1080

Do jaké míry se osoba podílela, zákon uvádí jako zanedbatelný prvek. Postačí tedy minimální míra participace – danou skutečnost je povinen dokázat účastník, jehož věc byla smísena. Zajímavý je komentovaný pohled na dané ustanovení jakož na „lex specialis k obecné deliktní úpravě limitující odpovědnost za způsobenou škodu“. Zde lze odlišit zákonnou úpravu osoby jednající v dobré víře, jejíž odpovědnost bude spočívat pouze ve výši náhrady způsobené škody. Oproti tomu osoba nejednající v dobré víře bude vedle odpovědnosti za škodu nucena uhradit také ušlý zisk ze smísení vzešlý. Osobou dotčenou ze smísení ve zlé víře se rozumí jednak vlastník věci či poctivý věřitel. Naopak osobou jednající ve zlé víře se rozumí, jak již bylo výše zmíněno, osoba či osoby podílející se na smísení, které nebyly v dobré víře. Třebaže míra spolupodílení není rozhodná, její vliv se promítne do následné povinnosti k náhradě škody.

Povinnosti k náhradě ušlého zisku je vázána na situaci, kdy není možno smísené věci užít k danému, cílenému účelu. Skutečná škoda je dle zákona hrazena pouze v rozsahu, ve kterém nebylo vlastníky dosaženo náhrady dle předchozích ustanovení. „V případě smísení skutečná škoda spočívá v pozbytí vlastnictví ke smísené věci. Ta může být buď kompenzována uvedením do původního stavu, nebo poskytnutím náhrady. Náhrada zde může spočívat buď v poměrné části z nově vzniklé věci, nebo ve finančním ekvivalentu pozbyté věci.“

Jestliže dojde ke smísení látek původních vlastníků odlišných od zpracovatele, naleží takovýmto osobám právo na vydaní nové věci z rukou samotného zpracovatele či spolupodílníků. Vydání však musí být podmíněno zaplacením druhé straně. Vzhledem k tomu, že jednání vlastníků smísených věcí je jednáním solidárním ve vztahu k poskytnutí odměny za práci, předpokládá se i jejich solidární uhrazení hodnoty nové věci.

Obecná podstata zadržovacího práva naplňuje obsah věcně-právního institutu práva k věci cizí. Hlavní funkcí tak bude zajištění, teprve následně se může projevit také funkce uhrazovací. V takovém případě, tedy přímo plynoucího ze zadržení věci, bude též povinnost držitele věc neužívat.

Společná ustanovení § 1082

„Kdo je povinen poskytnout při zpracování nebo smísení náhradu jiné osobě, nemá povinnost plnit více, než kolik by byl povinen plnit při bezdůvodném obohacení.“

Problematika umělého přírůstku, konkrétně tedy smísení a zpracování, se zaobírá situací, kdy vlastník věci zpracované přichází o své vlastnické právo. V takovém případě je potřeba nahradit částku v takové výši, která nesmí přesáhnout výši na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení.