Pojem právního jednání: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Založena nová stránka s textem „Právní jednání (něm. ''Rechtsgeschäft'') je základním nástrojem principu autonomie vůle jako jedné z vůdčích zásad soukromého práva. P…“)
 
m (Gealfow přesunul stránku Právní jednání - pojem na Pojem právního jednání)
 
(Žádný rozdíl)

Aktuální verze z 22. 7. 2018, 14:07

Právní jednání (něm. Rechtsgeschäft) je základním nástrojem principu autonomie vůle jako jedné z vůdčích zásad soukromého práva. Právní jednání je v české literatuře definováno jako projev vůle uznaný právním řádem, který je zaměřen na vznik, změnu a zánik práv a povinností. Jde o ústřední pojem, kterým mj. také zákonodárce vyjádřil diskontinuitu socialistického občanského práva. Od účinnosti středního kodexu[1] totiž pracovala česká právní věda s pojmem právní úkon.[2] Důvodová zpráva k § 545 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), zdůvodňuje zavedení pojmu právního jednání jako navrácení k tradičnímu českému právnickému pojmosloví. Dále také uvádí, že předkládaný návrh pojem právního jednání na rozdíl od dosavadní úpravy (tj. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) nedefinuje.[3]

To, že platný občanský zákoník neobsahuje definici právního jednání, není žádnou výjimkou, podobně rakouský ABGB či německý BGB právní jednání nevymezují. Přesné naplnění obsahu pojmu je tak zcela přenecháno právní vědě.

Předně se sluší poznamenat, že rozpracování současné pojetí pojmu právního jednání je výsledkem několika set let trvající diskuze vedené především v rámci německé, částečně i rakouské, právní vědy. Např. původní znění ABGB s touto abstrakcí pracovalo jen zřídka. Jen pro zajímavost lze uvést, že ABGB ve znění z roku 1811 v závazném textu zákona používá pojem právní jednání pouze třikrát, současné účinné znění asi dvaadvacetkrát.[4]

Právní jednání jako právní skutečnost

Než se podrobně začneme zabývat právním jednáním, je žádoucí si nejprve ujasnit z důvodu lepšího pochopení věci, kam se vůbec právní jednání řadí a proč má smysl se jím zabývat.

Práva a povinnosti, která jsou zákonem stanovená, vznikají buď na základě zákona, nebo na základě právní skutečnosti. Právní skutečnosti se rozlišují na objektivní a subjektivní v závislosti na tom, zda jejich vznik je podmíněn jednáním (chováním) právního subjektu. Jiná kategorizace právních skutečností reflektuje, zda chování právního subjektu je právem aprobované (jednání v souladu s právem) či reprobované (protiprávní jednání). Jedná-li právní subjekt podle práva, pak se rozlišuje mezi tím, zda právní následky nastoupí proto, že zde byla vůle subjektu právní následky vyvolat, nebo, zda právní následky nastoupily bez ohledu na jeho vůli. Jinými slovy, chybí-li zde vůle právního subjektu k právním následkům, které jeho chování vyvolá, pak existují právní skutečnosti, které z důvodu této absence buď vzniknou, nebo nevzniknou.[5]

Právní jednání bývá v české literatuře definováno jako projev vůle uznaný právním řádem, který je zaměřen na vznik, změnu a zánik práv a povinností. Jde tedy o právní skutečnost subjektivní (podmíněno chováním právního subjektu) a v souladu s právem.[6]

Nelze si vystačit v daném kontextu s paušálními závěry, které tvrdí, že „projev vůle, který není zaměřen na vyvolání právních následků (jednání v žertu, při hře apod.), není právním jednáním, byť by jinak jeho znaky naplňoval nesoulad projevu vůle[7].“ Tento výrok totiž za určitých okolností může být jak pravdivý, tak také nepravdivý (srov. níže). Právní jednání jako pojem právně vědecké abstrakce je totiž natolik složitý, že jej nelze výstižně vyjádřit ani jednovětou definicí, vůle subjektu se totiž skládá z více vrstev (viz níže).

Znaky právního jednání

Právní jednání se nemusí sestávat toliko z jednoho projevu vůle (např. nabídka, akceptace, výpověď, odstoupení od smlouvy aj.), nýbrž i z více (především smlouva), a proto hovoříme o právním jednání dvoustranném, event. vícestranném. Páteří pojmu právního jednání je především projev vůle, a proto je třeba mu věnovat výsadní pozornost. Nauka o právním jednání vztah právního jednání (Rechtsgeschäft) a projevu vůle (Willenserklärung) vysvětluje tak, že definuje projev vůle jako vyjádření vůle, které směřuje k vyvolání právních následků.[8] Právní jednání pak chápe jako jeden či více projevů vůle, které vytváří hmotněprávní předpoklady právního jednání.[9] Česká literatura však obsahuje definici právního jednání, nikoliv projevu vůle. Tato definice je ale prakticky shodná, neboť k německé definici projevu vůle přidává znak aprobovanosti projevu vůle právním řádem.

Projev vůle aprobovaný právním řádem (nullum negotium sine lege)

Právní jednání slouží k realizaci principu autonomie vůle. Autonomii vůle lze vysvětlit jako uznání sebeurčení jednotlivce k vytváření jeho vlastních právních poměrů.[10] Principu autonomie vůle však nelze rozumět tak, že právní subjekt si může usmyslit, které jeho jednání má právní účinky a které naopak nikoliv. Toto „hrací pole“ musí určit závazná právní norma. Jinými slovy právní norma nám umožňuje, aby naše jednání mohlo mít právní účinky. Právě tímto prizmatem je třeba nahlížet na pojem právního jednání.

V kontextu výše uvedeného bývá často citován výrok pandektisty Brinze, který uvádí: „nikoliv ledajaký úmysl nebo vůle jednajícího, nýbrž jak název napovídá, vůle práva dává jednání (chování) charakter právního jednání. Nikoliv jednání, která jsou určena jednajícím, nýbrž jednání, která jsou určena právem k zakládání a rušení práv – jednání práva, jeho práva, jsou právní jednání“.[11] Z toho plyne že neexistuje neomezený výčet typů právních jednání, nýbrž tyto druhy musí mít oporu v právních normách. Platí tak zásada, že není právního jednání bez zákona (nullum negotium sine lege).

Od toho je třeba odlišit princip smluvní volnosti, který nám umožňuje ovlivňovat pouze obsah závazků. Díky principu smluvní volnosti může být vytvořena dokonce inominátní smlouva (tj. obligace, která není zákonem předdefinovaná), event. emitován inominátní cenný papír. Tím se koneckonců liší klasické římské právo, které znalo jen omezený počet smluvních typů (např. neexistovala smlouva o leasingu, smlouva o tiché společnosti, nebo smlouvy o účtu, jednorázovém vkladu, akreditivu a inkasu, apod.). Na základě principu smluvní volnosti mohou právní subjekty uzavírat také '''smlouvy smíšené''' (tj. takové smlouvy, které se sestávají z vícero zákonem stanovených smluvních typů).[12]

Projev vůle

Projev vůle se skládá ze dvou částí (znaků), a to subjektivní a objektivní. Zatímco subjektivní část znamená, že vůle je vytvořena subjektem za účelem vyvolání určitých právních následků, pak objektivní část, že tato vůle je projevena navenek.[13]

Subjektivní znak

Projev vůle nejprve předpokládá vůli jednat (tj. vědomí o tom, že subjekt jedná), která se vztahuje na jeho přičitatelné a vědomě směřované chování.[14] Bezvadný projev vůle se tak skládá ze tří elementů, a to tzv. vůle jednat (Handlugswille), vůle hodnoty projevu (Erklärungswille, Erklärungsbewußtsein) a vůle s konkrétním hospodářským cílem (Geschäftswille).[15]

Vůle jednat

Vůle jednat (Handlungswille) znamená, že osoba po své vůli činí pozitivní jednání (chování), které má způsobilost osobu právně zavázat (např. osoba podepisuje listinu, kývne, mávne, něco řekne nebo odešle apod.). Vůle jednat chybí zpravidla tam, kde se právní subjekt nachází v hypnóze, nebo jeho vnější projev je nahrazen násilím jiné osoby (např. vedení ruky).

Dle převládajícího názoru absence tohoto elementu vede k nicotnosti právního jednání. Rummel však zastává názor, že u některých právních jednání (zejména adresovaných [viz dále]), pokud adresát není schopen rozpoznat, že zde absentuje vůle jednat (např. neví o tom, že je osoba zhypnotizována), právní jednání tuto osobu zavazuje. Důvodem tohoto závěru je myšlenka artikulovaná teorií důvěry (viz níže), neboť osoba „zdánlivě“ projevující vůli vyvolá svým chováním dobrou víru adresáta.

Vůle hodnoty projevu

Element vůle hodnoty projevu (Erklärungswille) značí, že projev, který právní subjekt učiní, vědomě činí s tím, že takový projev vůle má právní význam, a může jej tak právně vázat. V literatuře se uvádí jako příklad, ve kterém chybí tento element, situace, kdy někdo omylem vymění obálky a namísto pozvání k obědu (tzv. společenské úsluhy) zašle závazný návrh smlouvy.

Německá právní věda v souvislost s vůli hodnoty projevu zmiňuje známý ilustrativní a fiktivní případ dražby trevírského vína (der Fall der Trierer Weinversteigerung). Dražby vína v německém Trevíru se účastní cizinec. Při vyvolávání ceny za konkrétní láhvi vína si cizinec všimne, že zrovna přichází jeho přítel, a tak na něj zamává, aby jej pozdravil. V tomto okamžiku licitátor (tj. dražitel) spatří mávnutí, které dle trevírského obyčeje znamená návrh na koupi vína, a příklepem tak vznikne právní poměr, dle něhož vzniká právo cizince na vydání vína a současně povinnost za něj zaplatit. Problém spočívá v tom, že cizinec nezná trevírský obyčej, a tudíž neví o tom, že závazně projevil vůli nabýt vlastnické právo k draženému vínu. Tento příklad učebnicově předkládá situaci, kdy osoba má vůli jednat (Handlugswille), neboť dobrovolně zvedne ruku a zamává, nýbrž již neví o tom, že toto chování má charakter právně relevantního projevu vůle.[16]

Nabízí se pak otázka, jak řešit situaci, kdy nastal v jednání subjektu tento nedostatek. Na řešení problému se vyskytuje celá řada názorů. Některé chápou vůli hodnotu projevu vůle jako konstitutivní prvek, tudíž dovozují, že při jeho absenci nejde o právní jednání. Další názor je opřený o ochranu styku, a proto zastává závěr, že právní jednání subjekt zavazuje, a ten se tak nemůže dovolat relativní neplatnosti pro omyl. Převládající názor však říká, že chování má účinky právního jednání, ale dovolání omylu se zde připouští.[17]

Vůle s konkrétním hospodářským cílem

Vůle s konkrétním hospodářským cílem (Geschäftwille) vyjadřuje, že právní subjekt jedná s určitým záměrem vyvolat právní následek, který má současně i jiný (zpravidla hospodářský) význam.[18] Pro pojem projevu vůle je rozhodující, aby vůle byla vytvořena subjektem, tzn. že jeho vůle byl projevena, aby byl vázán právními účinky. Není však podstatné, zda projev, objektivně interpretovaný, byl cílen jiné na právní (a hospodářské) následky. Mýlí-li se jednající při projevu své vůle (omyl v projevu, omyl o obsahu projevu apod.), tak je možné se u tohoto projevu vůle za určitých podmínek dovolat relativní neplatnosti.[19]

Tento element tak je přítomen tehdy, pokud jednající si je vědom toho, z jakého důvodu učinil akt projevu. Např. u kupní smlouvy jde o vůli subjektu koupit určitou věc za určitou cenu.[20] Typickým příkladem, kdy tato vůle bude absentovat, je situaci, kdy subjekt koupí omylem jinou věc, než původně koupit chtěl.

Objektivní znak

Objektivním znakem právního jednání se rozumí to, že vůle je projevena navenek. Vůle existující jen v mysli právního subjektu právní relevance nepožívá. Vůle může být projevena výslovně nebo konkludentně. Výslovný projev vůle neznamená jen to, že projev byl učiněn slovem či písmem, nýbrž také to, že osoba pokynula hlavou na znamení souhlasu. Konkludentní projev vůle pak představuje situaci, kdy se na projev vůle usuzuje na základě okolností, které doprovází jednání osoby projevující vůli (např. položení zboží na pokladní pás, nastoupení do hromadného dopravního prostředku atd.).

Projevem vůle navenek může být také mlčení. To však zpravidla za situace, kdy mlčení bylo stranami sjednáno, jen naprosto výjimečně bez takového ujednání. Jestliže mlčení nebylo mezi stranami sjednáno jako souhlas, event. odmítnutí, pak může vyvolat právní účinky jen tehdy, pokud mlčení jako hmotněprávní předpoklad právního následku stanovuje právní norma (např. zvyklost zavazující mlčícího, obchodní obyčej či samotný zákon).[21]

Nauky o právním jednání

Výše jsme uvedli elementy vůle, které jsou přítomny pouze tehdy, je-li projevení vůle bezvadné. V rámci právních dějin se vyskytla celá řada názorů nejen jak právní jednání vysvětlit, ale také jak řešit situace, kdy chybí některý ze znaků právního jednání nebo kdy vůle projevená se liší od vůle vnitřní, skutečné (tj. od vůle, kterou jednající projevit chtěl, příp. nechtěl). Právní nauka někdy hovoří o dualismu těchto znaků. Mezi nejvýznamnější koncepce se řadí teorie vůle (nejstarší), teorie projevu, teorie platnosti a konečně teorie důvěry.

Teorie vůle a teorie projevu

Tyto dvě teorie antagonicky řeší situaci, kdy projevená vůle se liší od vůle skutečné. Název napovídá tomu, co je rozhodující vůbec pro vznik právního jednání a také pro jeho obsah, zda vůle skutečná (teorie vůle) či zda vůle projevená (teorie projevu).

Starší teorií je teorie vůle, kterou zastával Savigny ve svém zásadním díle věnované soukromému právu, kterým je System des heutigen römischen Rechts. Dle tohoto konceptu je rozhodující skutečná vůle, neboť jen ona má konstitutivní význam.[22] Obsah právního jednání se určuje právě dle této skutečné vůle, tedy dle toho, čeho osoba projevující svoji vůli chtěla dosáhnout. Sám Savigny říká, že projev je jen prostředek toho, skrze co se nám dává pravá vůle poznat. Pokud tedy dojde k situaci, kdy projev neodpovídá vůli jednajícího, pak defaultním následkem této vady je nicotnost právního jednání (např. zejména u omylu), neboť právě vůle je jediný rozhodující a účinky vyvolávající znak.[23] Zastánci teorie vůle však činí mnohé výjimky, a tím je např. tzv. mentální rezervace.[24] Tento přístup odpovídal prvnímu návrhu BGB.[25]

Teorie projevu je reakcí na teorii vůle a vychází tedy z opačného postulátu. Rozhodující je projevem vytvořený stav, o nějž adresát projevu opírá svoji dobrou víru.[26] Tento závěr má kořeny v citaci Bähra, který však tím teorii vůle zcela neopustil. Spíše se snažil o to, aby závěr ohledně omylu byl v souladu s teorií vůle.[27] Koncepci teorie projevu přiléhavě ozřejmuje citát Danze: „Projev vůle, který je předpokladem právního jednání, může být definován jako chování osoby, které umožňuje podle zkušenosti styku za zohlednění všech okolností zpravidla učinit závěr na určitou vůli, a to bez ohledu na to, zda tento závěr je v konkrétní situaci přiléhavý, tzn. zda se skutečně taková vnitřní vůle, jak se jeví z předkládaného projevu vůle, u určité osoby nachází či nikoliv.“[28] Lze tedy lapidárně říci, že klíčovým prvkem a jediným právně relevantním je projevená vůle, nikoliv vůle skutečná.

V rámci BGB stejně jako OZ neplatí ani jedna z těchto teorií. Podobně jako v BGB způsobuje i v OZ omyl za určitých okolností relativní neplatnost, což je neslučitelné jak s teorií vůle, tak s teorií projevu. S teorií vůle je neslučitelná také zásada protestatio facto contraria non valet (viz výše). Naproti tomu teorii projevu zase prolamuje zásada falsa demonstratio non nocet,[29] která se však používá jen v omezeném případě.[30] Obě teorie však mají zásadní vliv na řešení nesouladu projevu a vůle v současné právní doktríně.

Teorie platnosti

Tento přístup se snaží překonat dualismus projevu a vůle tím, že akcentuje jednotnost projevu a vůle jako projevu vůle. Právní jednání je svým obsahem projevem platnosti, protože stanovuje v platnost pravidlo skrze akt právního jednání, kterým zakládá, mění nebo ruší právní poměry. Mylný projev stanovující pravidlo v platnost je stále projevem stanovujícím pravidlo v platnosti, a tudíž vada projevu spočívající v omylu nevede k nicotnosti. Tím se překonává nedostatek teorie vůle, jenž v totožném případě vede k nicotnosti. Zda však pravidlo uvedené subjektem v platnost má právní relevanci, je pak otázkou přičitatelnost jednání subjektu. Tento přístup zastával Bülow a později Larenz.[31]

Této nauce se vytýká, že neodstraňuje dualismus projevu a vůle, jak sama hlásá, nýbrž jej pouze maskuje. Nelze totiž popřít to, že pokud jednající projeví omylem odlišnou vůli od vůle chtěné, pak vlastně projevem platnosti je něco, o čem se jednající mýlí. Relativní neplatnost, které se posléze dovolává, totiž opět vyvěrá z dualismu vůle a projevu.[32]

Singer také poukazuje na to, že tato teorie nezohledňuje sebeurčení, protože vadné sebeurčení není sebeurčením.[33]

Normativní, legální a fiktivní právní nauky

Kromě výše uvedených teorií se v literatuře nachází celá řada dalších přístupů. Vzhledem k tomu, že se jedná jen o názory jednotlivců a jejich vliv je okrajový, tak jen příkladmo uvedeme některé jejich myšlenky.

Jelikož zákon umožňuje, aby v určitých situacích vyvolaly právní důsledky také vadné projevy vůle, ba dokonce i nevědomé projevy vůle, dospěli někteří autoři k závěru, že deficit sebeurčení (principu autonomie vůle) je třeba překonat prostřednictvím přijetí normativních elementů do pojmu projevu vůle. Manigk tak počítá i vadné projevy vůle k projevům vůle, ačkoliv zde neodpovídá princip sebeurčení s ohledem na platnost stanovených právních následků. Dle Manigka postačí, že vadný projev vůle znázorňuje alespoň „úmyslný“ projev, nezohledňuje ale jako teorie platnosti to, že nezáleží na vůli projevu, nýbrž na vůli, se kterou počítá právní norma.[34]

Hefermehl odůvodňuje normativní význam projevu vůle tím, že není smyslem autonomie vůle osvobodit jednajícího z rizika omylu. Ve skutečnosti dovoluje zákon osobě jednající v omylu, aby se osvobodila skrze námitku relativní neplatnosti.[35]

V literatuře se objevují i další názory.[36]

Kombinovaná právní nauka

Zejména na základě teorie vůle a teorie projevu se časem vytvořil převládající názor k posuzování určitých případů. Základem tohoto přístupu je akceptování závěru, že pramenem projevu vůle není jen sebeurčení, ale také odpovědnost za vlastní jednání. Jedná-li totiž osoba v omylu, pak po uplynutí lhůty pro uplatnění námitky relativní neplatnosti, je osoba vázána i těmito „mylně“ vytvořenými právními důsledky.

Dle převládajícího názoru proto v zásadě postačí pouhé jednání osoby, na základě něhož lze usuzovat na projev vůle. Skutečnost, že zde chybí element vůle hodnoty projevu nebo element vůle s konkrétním hospodářským cílem, tak není vůbec relevantní, pokud adresát projevu si tohoto nedostatku nemohl být vědom.[37]

Rakouská právní nauka formulovala tzv. teorii důvěry (Vertrauenstheorie), která je výchozí pro tzv. adresovaná právní jednání. Jde o právní jednání, která ke svému vzniku (perfekci) vyžadují, aby projev vůle došel do sféry adresáta. Význam projevu vůle se určuje na základě jeho objektivního smyslu při zohlednění obyčejů a zvyklostí platných v poctivém styku.[38] Za rozhodující okamžik posouzení se považuje doručení projevu vůle do sféry adresáta. Tyto úvahy platí jak pro posouzení, zda se vůbec jedná o právní jednání, tak pro určení jejího obsahu.[39]

Při posuzování konkrétního projevu dle teorie důvěry odpovídáme na otázku, jak by projevu rozuměl poctivý příjemce při zachování principu poctivosti a při zohlednění okolností, které projev vůle doprovázely.[40]

Melzer prakticky totéž představuje na bázi poměřování principu autonomie vůle a zásady ochrany právní jistoty (in concreto v podobě principu ochrany dobré víry adresáta právního jednání). Na základě poměřování se pak určí v daném případě, co se prosadí. Teorie důvěry flexibilně umožňuje, abychom v určitých skupinách případů upřednostnili skutečnou vůli jednajícího (např. testament) a v jiných zase projev vůle, při kterém právní jednání vzniká v okamžiku dojití do sféry adresáta (např. smlouva).[41]

Právní jednání adresovaná a neadresovaná

Kategorizace právních jednání na adresovaná a neadresovaná reflektuje rozdíl, zda právní jednání ke vzniku vyžaduje, aby došlo do sféry adresáta či nikoliv. Např. výpověď z nájmu od pronajímatele, která nikdy nebude doručena do sféry nájemce, nemůže právní účinky nikdy vyvolat. V případě, že je právní jednání adresované, tzn. že ke svému vzniku vyžaduje, aby bylo doručeno do sféry adresáta, pak je třeba vycházet z nastíněné teorie důvěry. Zodpovídáme proto zde otázku, jak by projevu rozuměl poctivý příjemce s ohledem na okolnosti doprovázející projev vůle adresanta právního jednání.[42]

U právního jednání neadresovaného (např. pořízení testamentu) vzniká právní jednání okamžikem projevu. Doručení do sféry adresáta proto zde není pro perfekci nezbytné. V literatuře je zastáván názor, že se v případě tohoto druhu právního jednání uplatní „plně řešení, které zastává teorie vůle.“[43] Pokud bychom však důsledně sledovali tento závěr, pak v případě pořízení testamentu v omylu by šlo o nicotné právní jednání. Tomu však soudobá právní úprava neodpovídá, neboť omyl je i v případě neadresovaných právních jednáních důvodem relativní neplatnosti, nikoliv nicotnosti. Správný je však tento závěr v tom smyslu, že právní jednání interpretujeme dle vůle zůstavitele, nikoliv dle toho, jak testamentu rozumí závětní dědici.

Z toho plyne, že v kontextu rozlišování mezi adresovanými a neadresovanými právními jednáními nelze hovořit o přednosti jedné z teorií se všemi jejími případnými následky. Lze je však využít jako nástroj sloužící k interpretaci, nikoliv však k dovození následků při nesouladu vůle projevené a vůle skutečné, což je primárním úkolem těchto teorií. Nelze však zapomínat, že interpretace právního jednání úzce souvisí s těmito teoriemi, které sami v sobě presumují určité výkladové cíle (např. na základě teorie vůle nás zajímá historický subjektivní výklad toliko jednajícího, kdežto u teorie projevu zase historický subjektivní výklad jednajícího i adresáta)

Volní činnost jako specifické kategorie právního jednání

K právním jednání bývají rakouskou doktrínou řazeny také tzv. volní činnosti (Willensbetätigung).[44] Tyto volní činnosti podobně jako ostatní právní jednání cílí na vyvolání právních následků a jsou prostředkem uskutečnění vůle jednajícího. Od ostatních právních jednání se odlišují tím, že v jejich případě nezáleží na tom, jak třetí osoby tyto volní činnosti vnímají a zdali jim připisují hodnotu projevu vůle či nikoliv. Účelem volních činností je vytvořit právní následky, které odpovídají skutečnému stavu věcí. Jde o chování subjektu, navenek vnímatelné, přičemž toto chování není způsobem, jak se vůle projevuje. Volní činnosti se skládají jen z vnitřní vůle subjektu vyvolat právní následky a z jeho chování, které této vnitřní představě odpovídá. Mezi typické příklady se řadí např. derelikce nebo okupace. Ustanovení § 545 an. OZ se použije na volní činnosti bez dalšího.

Negativní vymezení právního jednání

Česká komentářová literatura pracuje s pojmem právní čin largo sensu, jenž zahrnuje vedle právního jednání a protiprávních činů také právní činy v užším smyslu. Tyto právní činy stricto sensu tedy nejsou ani právním a ani protiprávním jednáním.[45]

Pro právní jednání je klíčový základní rys, a to projev vůle subjektu vyvolat právní následky. Tento znak však právní činy v užším smyslu postrádají. Mezi právní činy v užším smyslu se řadí sdělení vůle (Willensmitteilung) a informační úkon (Wissenserklärung, Vorstellungsmitteilung).[46] Stejně jako u právního jednání zde jde o projevy, jejichž účelem je něco oznámit. Základní rozdíl však spočívá v tom, že nepředpokládají vůli jednajícího subjektu. Právní následek zde nastává bez ohledu na tuto vůli. Dále odlišují se od právního jednání tím, že nenastoupí jen ty právní následky, o nichž si musí adresát právního jednání být vědom, nýbrž nastoupí i účinky jiné, a to stanovené zákonem. Někteří autoři nerozlišuji podrobněji mezi sděleními vůle a informačními úkony.[47]

Za sdělení vůle[48] bývá považována kupř. výzva k zesplatnění dluhu.[49] Věřitel prostřednictvím výzvy uplatněním svého práva určuje splatnost dluhu. Pokud dlužník i přesto neplní, má věřitel při splnění zákonných podmínek právo požadovat po dlužníkovi úrok z prodlení (srov. § 1970 OZ). Pokud věřitel ve výzvě neupozorní dlužníka na úroky z prodlení (ať již zákonné či smluvní) a dlužník neví o tom, že dle platné právní úpravy může věřitel z důvodu neuhrazení splatného dluhu tyto úroky požadovat, pak se na vzniku jeho povinnosti nic nemění. Není zde ani podstatné to, zda zde byla vůle věřitele obstarat si pro případ neplnění dlužníka úroky z prodlení.

Daleko větší pozornost rakouská literatura věnuje informačnímu úkonu. Podstatou informačního úkonu je na rozdíl od právního jednání popsat právní stav, který zde je. S popisem tohoto stavu nezávisle na vůli subjektu jsou spojeny právní následky. Tím se informační úkon odlišuje od právního jednání, neboť právní jednání slouží především k vytvoření právního stavu, nikoliv k jeho popisu. Rozeznat, kdy jde o informační úkon a kdy o právní jednání, je však velmi složité.[50] Mezi typické příklady se řadí notifikace dlužníka o postoupení pohledávky (viz § 1882 odst. 1 OZ), zaslání obchodního potvrzovacího dopisu (§ 1757 odst. 2 OZ), kvitance (§ 1949 odst. 1 OZ), dlužní úpis (§ 1952 OZ), vystavení plné moci zmocnitelem (nikoliv dohoda o plné moci) aj.

Kategorie informačních úkonů a sdělení vůle nemá v právní úpravě žádnou oporu, tudíž je třeba vycházet z ustanovení o právních jednání. Nejpalčivější problém však spočívá v tom, která ustanovení se použijí a která nikoliv. Zatímco někteří autoři říkají že se ustanovení o právních jednání a o zastoupení použijí obdobně,[51] dle názorů jiných se použijí toliko přiměřeně, přičemž zároveň různá pravidla dovozují pro různé druhy informačních úkonů.[52]

Reálné akty

Reálné akty jsou sice právními skutečnostmi, ale také se neřadí mezi právní jednání. Jejich povaha je rovněž podstatně odlišná od informačních úkonů a od sdělení vůle, neboť není jejich účelem něco popsat nebo oznámit. Od právních jednáních se liší tím, že není podstatná vůle jednajícího subjektu přivodit svým jednáním právní následky.[53]

Od volních činností se odlišují tím, že zde jde o faktickou vůli. Učebnicovým příkladem je nakreslení obrazu.[54]

Mezi typické příklady se dále řadí zpracování (§ 1074 an. OZ) nebo smísení (§ 1078 an. OZ). Dalším příkladem je nabytí držby (§ 990 OZ), uchopení movité věci musí být pochopitelně doprovázeno vůlí subjektu, nicméně tato vůle je přirozené povahy, nikoliv vůle právně jednat. Za reálný akt se považuje také nález (§ 1051 a násl. OZ).

Na reálné akty se dle převládajícího názoru neaplikují ustanovení o právních jednání či o zastoupení.[55]

Společenská úsluha

Za právní jednání se konečně nepovažují ani tzv. společenské úsluhy. Jednající subjekt zde nemíní být vůbec vázán, nejsou zde vyvolány právní následky. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. II.ÚS 231/10 jako příklady společenské úsluhy uvedl např. pozvání na kulturní akci, konzumaci nápojů, jednorázové poskytnutí přístřeší, odnos nákupu denní potřeby fyzicky nemohoucí osobě, sousedem provedená zahradnická úpravu ovocného stromu, výměna pichlé pneumatiky za rezervní atp.[56]

Pokud tedy hostitel pozve hosta na večeři a po prvním soustu mu odebere talíř, tak možná z pohledu morálního se hostitel dopustil vrcholu nevkusu, nicméně z pohledu právního se však host nemůže domáhat vrácení talíře, event. náhrady škody.

Schéma právních skutečností

Schéma právních skutečností
  1. ↑ Občanský zákoník z roku 1950, zák. č. 141/1950 Sb., který byl výsledkem tzv. právnické dvouletky.
  2. ↑ Shodně Melzer in MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, Úvodní výklad k § 545 an., m. č. 2, 3, s. 465-466.
  3. ↑ Srov. § 34 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů: „Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.“
  4. ↑ Sedláček, přední civilista prvorepublikové české literatury, uvádí, že „základem tohoto pojmu [právní jednání] je nauka o subjektivním právu, která spočívá na subjektivní vůli jednotlivcově. Vůle ve smyslu psychologickém a vůle ve smyslu normativním byla smíšena, z čehož pramení řada nedorozumění. Právní jednání znamená konkrétní normu, která se řadí k ostatním konkrétním normám: správním aktům, rozhodnutím soudním a podobně. Normě říkává se také vůle, to je vůle ve smyslu normativním a nikoliv psychickém, kde se může jednati v normativním světě jen o projev vůle. Znamená tedy, že závazky plynoucí z právních jednání, neopírají se přímo o zákonnou normu, nýbrž se opírají o normu z této zákonné normy odvozenou (smlouvu, veřejné přislíbení).“ (srov. Sedláček in ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý, (§§ 859 až 1089.). Praha: ASPI publishing, 2002, s. 10).
  5. ↑ Viz Handlar in LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1939.
  6. ↑ Ibidem.
  7. ↑ Ibidem.
  8. ↑ Např. KOZIOL, Helmut a Rudolf WELSER. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band I, Allgemeiner Teil, Sachenrecht, Familienrecht. 14. Aufl. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2014, s. 107; shodně i Armbrüster in MüKoBGB, Buch 1. Allgemeiner Teil Abschnitt 3. Rechtsgeschäfte Titel 2. Willenserklärung Vorbemerkung (Vor § 116) m. č. 3.
  9. ↑ Srov. Rummel in RUMMEL, Peter a kol. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch: mit IPRG, EVÜ, EheG, MRG, WGG, WEG, BTVG, HeizKG, KSchG: in zwei Bänden. 1. Band, §§ 1 bis 1174 ABGB. 3., neubearb. und erw. Aufl. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2000, § 863, m. č. 3, s. 1270.
  10. ↑ Viz FLUME, Werner. Allgemeiner Teil des Bürgerlichen Rechts, 2. Band, Das Rechtsgeschäft. 3. ergänzte Aufl. Berlin: Springer-Verlag, 1979, s. 15.
  11. ↑ BRINZ, Pandekten, 2., von LOTMAR besorgte Auflage Bd. IV § 522 N. 12. citováno z: FLUME, 1979, op. cit., s. 24.
  12. ↑ Jako typický příklad se často uvádí smlouva uzavřená v restauraci. Zákazník si nekupuje toliko jídlo (prvek kupní smlouvy), nýbrž také sedí u konkrétního stolu (prvek nájemní smlouvy) a nechá se obsluhovat.
  13. ↑ Viz Wendtland in BeckOK BGB, 45. Ed. 1.11.2017, BGB § 133 Rn. 4.
  14. ↑ Viz Wendtland in BeckOK BGB, 45. Ed. 1.11.2017, BGB § 133 Rn. 5.
  15. ↑ Viz Rummel in RUMMEL a kol., 2000, op. cit., § 863, m. č. 7, s. 1271-1272; shodně také FLUME, 1979, op. cit., s. 46-47.
  16. ↑ Viz FLUME, 1979, op. cit., s. 46-47.
  17. ↑ K podrobnostem srov. Armbrüster in MüKoBGB, 7. Aufl. 2015, BGB § 119, m. č. 93-101.
  18. ↑ Viz FLUME, 1979, op. cit., s. 47.
  19. ↑ Srov. Armbrüster in MüKoBGB, Vorbemerkung (Vor § 116) m. č. 25.
  20. ↑ Viz FLUME, 1979, op. cit., s. 47.
  21. ↑ Blíže viz Wendtland in BeckOK BGB, 45. Ed. 1.11.2017, BGB § 133 Rn. 10-12.
  22. ↑ Obrat „konstitutivní význam“ vůle výstižně v kontextu teorie vůle používá Melzer (Viz Melzer in MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol., 2014, op. cit., Úvodní výklad k § 545 an., m. č. 35, s. 471.),
  23. ↑ Srov. FLUME, Werner, 1979, op. cit., s. 54.
  24. ↑ Jde o situaci, kdy si jednající vymíní, že jednáním nechce být vázán, přičemž z okolností na to nelze usuzovat. Tuto myšlenku reflektuje zásada protestatio facto contraria non valet, dle které projev vůle není neplatný jen proto, že jednající si potají vyhradil, že jím nechce být vázán (k tomu srov. text věnující se smlouvě o přepravě uzavřené konkludentně KOLMAČKA, Viktor. Smlouva o přepravě uzavřená konkludentně. In: Kanketsu.cz [online], [cit. 11. 4.2017]. Dostupné z: http://www.kanketsu.cz/recenze/smlouva-o-preprave-uzavrena-konkludentne_171221153356.htm).
  25. ↑ Blíže Singer in KLUMPP, Steffen a kol. J. von Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch: Staudinger BGB - Buch 1: Allgemeiner Teil. §§ 90-124; §§ 130-133. Neuebearbaitung. Berlin: de Gruyter, Vorbem zu §§ 116–144, m. č. 15.
  26. ↑ Melzer in MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol., 2014, op. cit., Úvodní výklad k § 545 an., m. č. 44, s. 472.
  27. ↑ Viz FLUME, 1979, op. cit., s. 55.
  28. ↑ DANZ, Erich. Die Auslegung der Rechtsgeschäfte, s. 14 (nenalezeno v publikaci) citováno z: FLUME, 1979, op. cit., s. 55. Dostupné z: http://dlib-pr.mpier.mpg.de/m/kleioc/0010/exec/books/%224291%22
  29. ↑ Tato zásada znamená, že špatné označení nevadí. Princip má však jedno omezení, kterým je možnost adresáta u adresovaných právních jednání rozpoznat, že se zde ve skutečnosti o špatné označení jedná. Neví-li adresát u adresovaného právního jednání, že osoba užila špatný pojem a tento pojem vzhledem k okolnostem v ní vyvolá dobrou víru, pak se tato zásada nemůže uplatnit (srov. § 556 odst. 1 OZ).
  30. ↑ Dle této zásady není na újmu platnosti, pokud jedna ze stran použila špatný pojem, přičemž druhá strana toto rozeznala a bylo jí to zřejmé.
  31. ↑ Singer in KLUMPP, Steffen a kol. 2017, op. cit., Vorbem zu §§ 116–144, m. č. 17.
  32. ↑ Viz FLUME, 1979, op. cit., s. 59.
  33. ↑ Singer in KLUMPP, Steffen a kol. 2017, op. cit., Vorbem zu §§ 116–144, m. č. 17.
  34. ↑ Singer in KLUMPP, Steffen a kol. 2017, op. cit., Vorbem zu §§ 116–144, m. č. 18.
  35. ↑ Ibidem.
  36. ↑ Ibidem.
  37. ↑ Shodně Kramer, Grundfragen 171; ders, in: MünchKomm5 Vor § 116 m. č. 39; Armbrüster in MünchKomm Vor § 116 n. č. 3; F Bydlinski JZ 1975, 1, 4; differenzierend ders, Privatautonomie 144 ff; ders, in: Mélanges Schmidlin 1998, 189, 196 ff; [gegen dessen „bewegliches System“ der Rechtsgeschäftslehre Canaris, in: Bydlinski, Das Bewegliche System 1986, 102 ff]; Werba 32 ff, 106 f; Larenz, AT § 19 I = S 336; Wolf/Neuner § 30 m. č. 8, 10; Medicus, AT m. č. 323; Wieacker, in: FS Celle 278 f; Soergel/Hefermehl m. č. 13; Wendtland in BeckOK, § 133 m. č. 5 ff; Ellenberger in Palandt m. č. 3, 17; im älteren Schrifttum insb Manigk, Verhalten 97; vTuhr, AT II 1 § 61 IV mwNw citováno z: Singer in KLUMPP, Steffen a kol. 2017, op. cit., Vorbem zu §§ 116–144, m. č. 19.
  38. ↑ Riedler in KODEK, Georg E a kol. ABGB: Praxiskommentar. Band 4, §§ 859-1089 ABGB, WuchG, UN-Kaufrecht. 4. Auflage. Wien: LexisNexis, 2014, § 863, m. č. 1. až 3., s. 46.
  39. ↑ Ibidem.
  40. ↑ Ibidem.
  41. ↑ Podrobně Melzer in MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol., 2014, op. cit., Úvodní výklad k § 545 an., m. č. 53 až 115, s. 474-482.
  42. ↑ Výše uvedený je částečně zjednodušující, podrobněji srov. Melzer in MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol., 2014, op. cit., Úvodní výklad k § 545 an., m. č. 77 až 99, s. 478-481. Melzer zde rozlišuje navíc mezi právním jednáním adresovaným ve srozumění s adresátem a bez srozumění s adresátem.
  43. ↑ Viz Melzer in MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol., 2014, op. cit., Úvodní výklad k § 545 an., m. č. 72 až 76, s. 477.
  44. ↑ KOZIOL, Helmut a Rudolf WELSER. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band I, Allgemeiner Teil, Sachenrecht, Familienrecht. 14. Aufl. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2014, s. 110.
  45. ↑ Srov. Melzer in MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol., 2014, op. cit., Úvodní výklad k § 545 an., s. 466.
  46. ↑ Armbrüster in MünchKomm BGB, Vor § 116 m. č. 16.
  47. ↑ Nerozlišuje např. Riedler in KODEK, Georg E a kol., 2014, op. cit., § 863, m. č. 6., s. 50.
  48. ↑ KOZIOL, Helmut a Rudolf WELSER, 2014, op. cit., s. 110.
  49. ↑ Výzva k zesplatnění lhůtu znamená, že až po této výzvě se stává dluh splatný (tzn. není zde míněna situace, kdy věřitel vyzývá dlužníka k plnění). Vzhledem k tomu, že § 1958 odst. 2 vymezuje lhůtu bez zbytečného odkladu, pak je obtížné určit, kdy se přesně stává dluh splatný. Podle literatury u peněžitých dluhů peněžitý dluh bude splatný po sedmi až deseti dnech po obdržení výzvy (Viz Šilhán in HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 998.).
  50. ↑ Viz blíže Rummel in RUMMEL a kol., 2000, op. cit., § 863, m. č. 7, s. 1269-1270.
  51. ↑ KOZIOL, Helmut a Rudolf WELSER, 2014, op. cit., s. 111.
  52. ↑ NEUNER, Jörg; WOLF Manfred. Allgemeiner Teil des Bürgerlichen Rechts,Vyd. 11., 2016, München: C. H. Beck, s. 329-330, § 28 m. č. 10-12.
  53. ↑ Srov. NEUNER, Jörg; WOLF Manfred, 2016, op. cit., s. 330, § 28 m. č. 13-16.
  54. ↑ Viz KOZIOL, Helmut a Rudolf WELSER, 2014, op. cit., s. 111.
  55. ↑ Viz Melzer in MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol., 2014, op. cit., Úvodní výklad k § 545 an., s. 469, m. č. 26.
  56. ↑ Odst. 29 nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. II.ÚS 231/10; na tento judikát odkazuje také Melzer in MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol., 2014, op. cit., Úvodní výklad k § 545 an., s. 470, m. č. 29.
Autoři článku: VK (Viktor Kolmačka), Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Pojem_právního_jednání&oldid=56589“