Evropské organizace

Po druhé světové válce evropský integrační proces vedl nejenom k postupnému vytvoření tří evropských společenství, ale i k vývoji dalších mezinárodních organizací působících v Evropě. Mnohé z těchto organizací jsou propojeny různým způsobem s evropskými společenstvími.

Příkladem společného vývoje jsou evropská společenství a Rada Evropy. Úmluva o ochraně lidských práv a základních lidských svobod přijatá členskými státy Rady Evropy měla mimořádný vliv také na evropská společenství. Evropská společenství uznala Úmluvu za výraz celoevropské tradice lidských práv a považují ji za velmi důležitý pramen poznání pro existenci evropských základních práv, která musejí být respektována orgány Společenství.

OECD

OECD (z anglického Organization for Economic Cooperation and Development, v češtině Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) se vyvinula z OEEC. Jejím cílem je rozsáhlá spolupráce mezi národy za účelem posilování míru a podporování konkurenceschopnosti navzájem nezávislých národních hospodářství k zajištění hospodářského a sociálního blahobytu národů, rozšiřování světového obchodu a podpory rozvojových zemí. Rada, v níž má každý ze států svého zástupce, a generální tajemník uskutečňují úkoly organizace avými rozhodnutími, doporučeními nebo přijímáním úmluv. Ve vztahu k Evropské unii je důležité to, že všechny její členské státy zároveň náleží k OECD.

Rada Evropy

Rada Evropy byla založena 5. května 1949 v Londýně, její sídlo se nachází ve Štrasburku a v současnédobě má 47 členů. Radu Zakládajícími členy byla Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko a Spojené království Velké Británie a Severního Irska. K zakladatelským zemím Rady Evropy se brzy připojilo Řecko, Turecko, Island a Německo. V rámci demokratizace Evropy došlo k dalšímu rozšiřování členské základny. Posledním členem se v roce 2007 stala Černá Hora.

Hlavním cílem organizace je vytvořit užší spojení mezi členskými státy ve smyslu ochrany a podpory ideálů a zásad, které představují společné dědictví, a také podpory hospodářského a sociálního pokroku. Každý evropský stát, který uznává zásadu právního státu, lidských práv a základních svobod se může stát členským státem. Základní myšlenkou Rady Evropy je ochrana svobody individua, politické svobody a právního státu, propagace demokracie a otázky každého členského státu týkající se těchto hodnot.

Orgány Rady Evropy jsou Výbor ministrů a Parlamentní shromáždění. Výbor ministrů se skladá z ministrl zahraničních věcí členských států, kteří rozhodují jednomyslně a řídí se doporučeními členských států. Členové Parlamentního shromáždění jsou delegováni parlamenty členských států a mohou přijímat rezoluce a doporučení adresované Výboru ministrů.

Nejvýznamnějším dokumentem iniciovaným Radou Evropy je Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. Respektování této úmluvy je zajišťováno Evropským soudem pro lidská práva. Jinými významnými dokumenty jsou dále například Úmluva o zákazu mučení či Úmluva o ochraně kultury. Významnou je taktéž Evropská sociální charta.

Nordická rada

Uzavřením smlouvy o Nordické radě z roku 1962 v Helsinkách (dále upravená v roce 1971) se předvídala spolupráce mezi Dánskem, Finskem, Islandem, Norskem a Švédskem v oblastech práva, kultury, sociálních věcí, hospodářství a dopravy. Formou společné činnosti jsou významné konzultace a koordinace uskutečňované operačním grémiem poslanců a vlád nordických států. Dalším orgánem je Nordická rada ministrů, která představuje kooperační grémium skandinávských vlád a která vydává jednomyslným způsobem rozhodnutí zavazující jednotlivé členské státy.