Odkaz - Legatum

Odkaz (Legatum) je druhem singulární sukcese, což znamená, že při němž právní nástupce vstupuje jen do jednoho určitého práva či povinnosti, případně více, jež jsou však přesně vymezena. Odkazuje se tedy určitá věc, či více věcí, které jsou však přesně vyjmenovány. Jedná se o jednostranný právní úkon pro případ smrti, jeho vznik tak záleží pouze na vůli zůstavitele, jeho realizace však už i na vůli odkazovníka (ten jemuž je odkazem něco přiřknuto).

V římském právu odlišujeme čtyři druhy odkazů, je to legát damnační, vindikační, percepční a legát sinendi modo. Tyto se vzájemně liší v tom jaké věci jimi mohly být odkázány, jakými slovy byli nařizovány a v tom jaký nárok odkazovníkovi vznikal.

V tomto právním vztahu figurují nejčastěji tři osoby -

• zůstavitel - ten kdo odkaz vytváří
• obtížený (oneratus) - dědic pozůstalosti, která je zatížená odkazem. Musí strpět převzetí odkázané věci odkazovníkem.
• odkazovník - ten, komu je věc odkázána

Vindikační legát - (legatum per vindicationem)

Vindikační legát je typem nejstarším, mohly ním být odkazovány pouze věci, které měl zůstavitel v kviritském vlastnictví v době zřízení odkazu a zároveň v době jeho smrti. Takto odkázané věci pak bezprostředně po smrti zůstavitele přecházeli do kviritského vlastnictví odkazovníka. Tímto odkazem bylo také možné odkázat pozemkové služebnosti.

Damnační legát - (legatum per damnationem)

Z damnačního legátu vzniká odkazovníkovi pouze obligační nárok na vydání odkázaného obtíženým, ten byl chráněn žalobou actio ex testamento která chránila odkazovníka v případě že mu obtížený odkaz vydat nechtěl.

Již z výše uvedeného vyplývá, že zde je odkazovník ve slabším postavení, než pokud by bylo použito legátu vindikačního. To je ale na druhou stranu vyváženo tím, že tímto odkazem lze odkázat také věci dědicovi dokonce i věci jiných lidí a dále pak věci budoucí (ty co mají teprve vzniknout).

Percepční legát - (legatum per praeceptionem)

Názory na percepšní legát se v ŘP lišily, zatím co Prokuliáni v něm viděli pouhou obdobu vindikačního legátu, Sabiniáni ho považovali za odkaz, kterým se jednomu ze spoludědiců poskytoval zvláštní majetkový prospěch. Odkazovalo se totiž slovy "Titus (jméno) se přednostně chop ... " Sabiniáni měly tedy za to že tímto odkazem se odkazuje určitá věc některému z dědiců.

Stejně jako u vindikačního legátu se takto mohly odkazovat pouze věci, které byli v kviritském vlastnictví zůstavitele.

Legát sinendi modo - (letatum sinendi modo)

Tímto legátem se odkazovali pouze hmotné věci, které měl zůstavitel nebo dědic aspoň v bonitárním vlastnictví. Odkazovníkovi při něm vznikal obligační nárok k dané věci. Dědic ji však nutně nemusel vydat (převést např. mancipací nebo injurecesí), musel však strpět, že si ji odkazovník sám vezme.

Omezení odkazů - Falcidiúv zákon

Ve starších dobách docházelo k tomu, že byly pozůstalosti přetěžovány odkazy a dědicům, kteří byli univerzálními sukcesory, pak nezbyl žádný majetek na vyrovnání případných pohledávek a ti se pak nechtěli pozůstalosti ujmout. Tato situace byla částečně vyřešena Falcidiovým zákonem, který přikazoval ponechat alespoň 1/4 pozůstalosti nezatíženou odkazy. Tato čtvrtina byla pak odkazy nezkrátitelná a pokud by na ni odkazy existovali byli považovány za neplatné, jedná se o takzvanou falcidiánskou kvartu.

Dalším omezením pak bylo to, jaký objem pozůstalosti je možné odkázat jedním odkazem. Nejvíce se jednalo o 1/2 pozůstalosti kterou bylo naráz možné odkázat damnačním legátem.