Pater familias: Porovnání verzí
m |
m (→Zánik otcovské moci) |
||
| Řádek 10: | Řádek 10: | ||
== Zánik otcovské moci == | == Zánik otcovské moci == | ||
| − | Otcovská moc zaniká smrtí dítěte nebo smrtí otce. Uměle bylo moci otcovskou moc rozvázat dle [[Zákon 12 desek|zákona 12 desek]] - trojím prodejem syna a jedním prodejem dcery. Za doby císařské se začíná praktikovat také emancipace - a sní spojená [[kapitisdeminunce]]. Otcovská moc mohla také zaniknout dosažením vysoké kněžské či úřednické hodnosti.<ref>Tamtéž str. 148</ref> | + | Otcovská moc zaniká smrtí dítěte nebo smrtí otce. Uměle bylo moci otcovskou moc rozvázat dle [[Zákon 12 desek|zákona 12 desek]] - trojím prodejem syna a jedním prodejem dcery. Za doby císařské se začíná praktikovat také emancipace - a sní spojená [[Capitis deminutio|kapitisdeminunce]]. Otcovská moc mohla také zaniknout dosažením vysoké kněžské či úřednické hodnosti.<ref>Tamtéž str. 148</ref> |
Aktuální verze z 17. 8. 2017, 09:15
Pater familias je termín latinského původu, který může být přeložen jako 'otec rodiny'. Jednalo se o hlavu rodiny v patriarchální římské společnosti. Pater familias měl moc nad ženou (manus), svými dětmi a zbytkem rodiny (otcovská moc- patria potestas). Moc pater familias nad manželkou byla velmi obsáhlá, ale nad jeho dětmi byla prakticky neomezená - dokonce se mluví o právu nad životem a smrtí. Mravy v Římě však požadovaly, aby před tím, než pater familias potrestá své děti, se nejprve poradil s příbuznými a přáteli. S trochou nadsázky lze říci, že život lidí pod otcovskou mocí mírně připomíná život otroků, s tím rozdílem, že zde se předpokládá vymanění většiny mužských potomků z tohoto otcovského vlivu - a teda změna jejich postavení z osoby alieni iuris na osobu sui iuris. Pater familias je jediná osoba sui iuris v rodině, ostatní mu jsou podřízeni, jakožto osoby alieni iuris.
Kromě moci nad životy členů rodiny náleží otci rodiny i moc nad majetkem. Dále mohl: dávat souhlas se zásnubami a manželstvím svých dětí, určovat poručníka, nepřijmout dítě do rodiny/ zříci se ho (v případě například tělesného postižení), jmenovat dětem dědice pro případ, že by zemřely (tzv. pupillární substituce), dále má moc nad otroky (v jeho rodině). Pater familias také zodpovídat za deliktní jednání lidí pod jeho mocí, byl tedy povinen například uhradit vzniklou škodu. Zvětšený text
Vznik otcovské moci
- Zplozením v řádném manželství
- Legitimací dítěte nemanželského - Děti zplozené v konkubinátě, mohou být legitimované sňatkem s danou konkubínou. Byl-li sňatek s konkubínou nemožný pak na žádost otce se dítě legitimovalo císařským reskriptem.
- Adopcí - Adoptovat se mohly pouze muži a věkový rozdíl mezi adoptovaným a adoptantem musel být nejméně 18 let. existovaly dva typy adopce: Arrogace a Adopce (v užším smyslu).
- Arrogace - osvojení dítěte, které bylo sui iuris. Pro arrogaci byla ještě jedna podmínka - arrogator nesměl mít vlastní děti a musel mít nejméně 60 let.
- Adopce - osvojení osoby alieni iuris[1]
Zánik otcovské moci
Otcovská moc zaniká smrtí dítěte nebo smrtí otce. Uměle bylo moci otcovskou moc rozvázat dle zákona 12 desek - trojím prodejem syna a jedním prodejem dcery. Za doby císařské se začíná praktikovat také emancipace - a sní spojená kapitisdeminunce. Otcovská moc mohla také zaniknout dosažením vysoké kněžské či úřednické hodnosti.[2]
