Služebnosti: Porovnání verzí
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | '''Služebnosti - servitutes''', chápeme z dnešního pohledu jako '''věcná práva k věci cizí'''. Ovšem tento pojem Římané neznali. Narozdíl od [[Vlastnictví v římském právu|vlastnictví]], které je všeobecným právním panstvím, je služebnost '''právním panstvím omezeným'''. Jejich obsah je výslovně určen. Služebnost můžeme chápat jako ''zvláštní, obsahově přesně vymezené působení na věc, která není jeho vlastnictvím''<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, s. 190. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.</ref> Z toho vyplývá, že vlastník nikdy nemůže mít nějakou svou věc ve služebnosti. | + | '''Služebnosti - servitutes''', chápeme z dnešního pohledu jako '''věcná práva k věci cizí'''. Ovšem tento pojem Římané neznali. Narozdíl od [[Vlastnictví v římském právu|vlastnictví]], které je všeobecným právním panstvím, je služebnost '''právním panstvím omezeným'''. Jejich obsah je výslovně určen. Služebnost můžeme chápat jako ''zvláštní, obsahově přesně vymezené působení na věc, která není jeho vlastnictvím''<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, s. 190. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.</ref> Z toho vyplývá, že vlastník nikdy nemůže mít nějakou svou věc ve služebnosti. To to je jeden ze dvou základných znaků služebnosti. Nikdo nemůže mít služebnost k vlastní věci. Druhým znak služebnosti je ''služebnost nemůže záležet v konání'' (sservitus in faciendonequit). Pod tímto heselmm chápeme to, že vlastník věci nemá žádné pozitivní právo vůči služebnosti, má pouze povinnost služebnost snášet (pati). Své vlastnické právo musí vykonávat tak, aby nijak nenarušil výkon služebnosti. |
== Pozemkové služebnosti == | == Pozemkové služebnosti == | ||
Verze z 3. 5. 2017, 08:25
Služebnosti - servitutes, chápeme z dnešního pohledu jako věcná práva k věci cizí. Ovšem tento pojem Římané neznali. Narozdíl od vlastnictví, které je všeobecným právním panstvím, je služebnost právním panstvím omezeným. Jejich obsah je výslovně určen. Služebnost můžeme chápat jako zvláštní, obsahově přesně vymezené působení na věc, která není jeho vlastnictvím[1] Z toho vyplývá, že vlastník nikdy nemůže mít nějakou svou věc ve služebnosti. To to je jeden ze dvou základných znaků služebnosti. Nikdo nemůže mít služebnost k vlastní věci. Druhým znak služebnosti je služebnost nemůže záležet v konání (sservitus in faciendonequit). Pod tímto heselmm chápeme to, že vlastník věci nemá žádné pozitivní právo vůči služebnosti, má pouze povinnost služebnost snášet (pati). Své vlastnické právo musí vykonávat tak, aby nijak nenarušil výkon služebnosti.
Obsah
Pozemkové služebnosti
Právo požívací - ususfructus
Právo užívací
Výkon služebnosti
Držba služebnosti
Vznik a zánik služebnosti
Ochrana služebnosti
Odkazy
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, s. 190. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
