Právo manželské: Porovnání verzí
(→Římské manželství) |
(→Konkubinát) |
||
| Řádek 54: | Řádek 54: | ||
== Augistovy reformy rodinného práva == | == Augistovy reformy rodinného práva == | ||
| − | == Konkubinát == | + | == Konkubinát a contubernium== |
| + | |||
| + | KONKUBINÁT | ||
| + | |||
| + | "'''Konkubinát je trvalé pohlavní soužití osob svobodných, kdy úmyslem muže není mít manželku, ale jen souložnici.'''"<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1, str.135.</ref> Římané jej nazývali jako spojení kvůli chtíči, ne kvůli plození dětí. Obyčejně byli v konkubinátu lidé, kterým nějaká překážka bránila v řádném manželství. Překážkou bylo nízké postavení ženy vůči vysokému postavení muže (př. tanečnice, herečky...). "Později podle zákazu Octaviána Augusta se nemohli ženit muži ve vojenské službě."<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1, str.135.</ref> Děti počaty za konkubinátu byly považovány za nemanželské, nevznikla nad nimi moc otce. Příbuzenství se počítalo pouze ze strany matky. Konkubinát není stavem právním, ale pouze faktickým. | ||
| + | Konkubinát se stal monogamní a vylučoval řádné manželství až v době křesťanských císařů. | ||
| + | |||
| + | CONTUBERNIUM | ||
| + | |||
| + | "'''Conturernium je soužití otroka s otrokyní anebo otrokyně s otrokem, ale také soužití svobodného partnera s nesvobodným'''."<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1,str.135.</ref> Jedná se o čistě faktický vztah, který záleží na vůli majitele otroka. Pokud žila svobodná žena v contuberniu s otrokem mohla být po třetím neuposlechnutí ukončení vztahu zotročena. V době vlády císaře Konstantina Velikého došlo k úpravě, ve které císař nabádá k přihlédnutí k existujícím otrockým rodinám a snaha o jejich neoddelování při prodeji. | ||
== Odkazy == | == Odkazy == | ||
Verze z 4. 3. 2017, 19:37
Římská rodina byla homogamní a silně patriarchálního charakteru. To znamená, že v čele stál otec, který měl velké pravomoce nad manželkou, dětmi i ostatními lidmi nepokrevně spřízněnými. Římská rodina představuje jednotu osob i majetku.
| český jazyk | latina |
|---|---|
| rodina | familia |
| otec (všemocná hlava) | pater familia |
| matka | mater familias |
| synové | filii familias |
| dcery | filiae familias |
| vnuci (děti syna) | nepotes |
| cizí osoby, které mají splatit dluh | personae in mancipio |
| otroci | servi, mancipia, famuli, pueri |
| otrokyně | ancillae, servae, mancipia |
| otroci v domě narození | vernae |
Obsah
Římské manželství
Právo uzavírat řádná manželství měli občané Říma a také cizinci, kteří získali privilegium.
PŘÍSNÉ MANŽELSTVÍ
Římské manželství se uzavíralo z vůle muže vzít si ženu za manželku a splodit s ní děti. Pokud tato vůle muže ustala, skončilo i manželství. V nejstarší době žena vstupem do manželství přecházela z otcovské moci do moci manžela, tzv. kapitisdeminuce (zánik posavadní moci otcovské). Tím ukončila všechny své agnátské vztahy s původní rodinou a navázala nové s rodinou svého manžela. Společně s manželkou přešel pod manželovu moc i veškerý majetek, který žena dosud měla. Manželská moc muže nad ženou se nazývá manus (=ruka), z toho plyne charakteristika nejstaršího typu manželství jako matrimonium cum in manus conventione = manželství s manželskou mocí nad ženou, přísné manželství. Žena se vstupem do manželství stala osobou podřízenou (persona alieni iuris). Pro svého manžela byla ve stejném postavení jako dcera, ke vlastním dětem byla matka v postavení sestry. Takové postavení neplatilo v právu dědickém, zde byla manželka v první skupině dědiců. Ženy dostávaly za svá provinění tresty, mezi nejhorší patří zapuzení (rozvod) nebo odebrání části věna (viz dále).
VOLNÉ MANŽELSTVÍ
Tento typ nejstaršího typu římské manželství doplnil s vývojem ekonomických i sociálních vztahů nový, volnější typ manželství. Nazýval se matrimonium sine in manum conventione = volné manželství. Hlavní změnou je, že žena nepřestupuje do rodiny svého manžela, ale zůstává v rodině vlastní. Je nadále podřízena moci svého otce, pokud jej již nemá, stává se z ní osoba "sui iuris". Děi narozené v takovém manželství spadají pod moc manžela a jsou v agnátském vztahu pouze se členy otcovi rodiny.
Po celou dobu republiky existovaly oba typy manželství, za císařství bylo přísné manželství již výjimkou. [1]
Uzavření manželství
Zánik manželství
Majetková práva manželů
Augistovy reformy rodinného práva
Konkubinát a contubernium
KONKUBINÁT
"Konkubinát je trvalé pohlavní soužití osob svobodných, kdy úmyslem muže není mít manželku, ale jen souložnici."[2] Římané jej nazývali jako spojení kvůli chtíči, ne kvůli plození dětí. Obyčejně byli v konkubinátu lidé, kterým nějaká překážka bránila v řádném manželství. Překážkou bylo nízké postavení ženy vůči vysokému postavení muže (př. tanečnice, herečky...). "Později podle zákazu Octaviána Augusta se nemohli ženit muži ve vojenské službě."[3] Děti počaty za konkubinátu byly považovány za nemanželské, nevznikla nad nimi moc otce. Příbuzenství se počítalo pouze ze strany matky. Konkubinát není stavem právním, ale pouze faktickým. Konkubinát se stal monogamní a vylučoval řádné manželství až v době křesťanských císařů.
CONTUBERNIUM
"Conturernium je soužití otroka s otrokyní anebo otrokyně s otrokem, ale také soužití svobodného partnera s nesvobodným."[4] Jedná se o čistě faktický vztah, který záleží na vůli majitele otroka. Pokud žila svobodná žena v contuberniu s otrokem mohla být po třetím neuposlechnutí ukončení vztahu zotročena. V době vlády císaře Konstantina Velikého došlo k úpravě, ve které císař nabádá k přihlédnutí k existujícím otrockým rodinám a snaha o jejich neoddelování při prodeji.
Odkazy
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1,str. 132-135.
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1, str.135.
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1, str.135.
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1,str.135.
