Zásady dědického práva

• princip zachování hodnot - dědí se, aby se zachoval majetek a přešla práva a povinnosti
• princip volnosti zůstavitele ve volbě dědice - je to zůstavitel, kdo má rozhodnout, kdo se má stát dědicem a za jakým podmínek se jím stane. Tento princip nebyl vždy brán jako důležitý a vycházelo se z jiného konceptu.

Důvodová zpráva k občanskému zákoníku z roku 1964 říkala, že mrtvý nemá vůli a nebuduje socialismus. Má se dávat přednost živým před mrtvými.

• princip univerzální sukcese - pokud je někdo dědicem, tak vstupuje jak do práv, tak do povinností. Tyto dvě stránky jsou neoddělitelné. Není možné, aby někdo dědil pouze práva a druhý pouze povinností. Je třeba si uvědomit, že intitut odkazu s tímto není v rozporu. Na základě odkazu se získává jen určitá jednotlivě určená věc a není tedy třeba platit dluhy spojené s pozůstalostí. Prolomení zásady univerzální sukcese to není, protože odkazovník není právním nástupcem zůstavitele, ale je pouze v postavení věřitele dědiců. Dědictví tedy získá dědic, ale je následně povinen předmět vydat třetí osobě.
• princip přechodu majetku na jednotlivce - smyslem a účelem dědického práva je právě to, že si zůstavitel vybere nějakého jednotlivce, na kterého přejde majetek. Klidně to může být i právnická osoba nebo stát. Čím více dědických tříd v rámci dědické posloupnosti, tím více se podporuje tento princip. To, že by mělo dědictví přecházet na stát, by mělo být skutečně jen výjimkou. Protikladným principem ale je, aby majetek, který člověk vybudovat a shromáždil, zůstal v rukou jeho nejbližších. V americkém právu se hodně diskutoval problém tzv. "smějících se dědiců". To je člověk, který smrtí zůstavitele neutrpěl žádnou vlastní újmu a jenom shodou okolností, že byl příbuzný, si šel do banky pro šek. To je také extrém, který není žádoucí - vždy se tedy diskutuje o tom, jak daleko mají zákonné dědické třídy sahat.
• princip rovnosti - kontinentální právní úpravy vycházejí z toho, že muži i ženy mají stejné dědické právo, ovšem i dnes je ve světě mnoho států, kde dědické právo rovné není (např. primárně povolaným dědicem je prvorozený syn, přednost mají mužští potomci, aj.)
• princip svobody dědice nabýt dědictví - jde to proti principu volnosti zůstavitele. Zůstavitel má sice právo zvolit si dědice, ovšem každý má pak právo se rozhodnou, jestli se chce nebo nechce stát dědicem.
• princip ingerence státu - právo po zůstaviteli se nenabývá jenom smrtí, je totiž třeba i odevzdací titul. Právě to je ingerence státu - musí proběhnout řízení o pozůstalosti před notářem jako soudním komisařem. Dokud notář nepotvrdí nabytí dědictví, pak dědic není dědicem. Je jenom potenciálním dědicem a osobou, které svědčí dědické právo.