Autorství: Porovnání verzí
| Řádek 2: | Řádek 2: | ||
== Autor == | == Autor == | ||
| − | [[Autorský zákon]] vychází z kontinentálního pojetí tzv. | + | [[Autorský zákon]] vychází z kontinentálního pojetí tzv. ''objektivní pravdivosti autorství'', když v ustanovení § 5 stanoví, že autorem je '''fyzická osoba, která autorské dílo''' (dále jen "dílo") '''vytvořila'''.<ref>TELEC, I., TŮMA, P. Autorský zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 91.</ref> Vzhledem k tomu, že se jedná o [[Kogentní právní norma|kogentní ustanovení]], autorem nemůže být právnická osoba. Vytvoření autorského díla není považováno za právní jednání. Nevztahují se na něj proto příslušná ustanovení občanského zákoníku, a vytvořit autorské dílo tak není omezeno věkem či mírou požívané svéprávnosti. To znamená, že autorem může být i fyzická osoba mladší 18 let či fyzická osoba s omezenou svéprávností, resp. fyzická osoba, které nebyla svéprávnost přiznána či jí nebylo uděleno svolení k uzavření manželství.<ref>TELEC, I., TŮMA, P. Ibid., s. 94.</ref> [[Svéprávnost]] má však význam při nakládání s dílem (výkon [[Majetková práva autora|majetkových]] či [[Osobnostní práva autora|osobnostních]] práv)<ref>CHALOUPKOVÁ, H., HOLÝ, P. Autorský zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 14.</ref> |
Co se týče [[Souborné dílo|'''díla souborného''']], autorský zákon za autora považuje fyzickou osobu, '''která je tvůrčím způsobem vybrala nebo uspořádala'''. Toto však nemá vliv na autorství k dílům zařazených do díla souborného. Vzniká zde tak ''dualita autorství'', kdy na jedné straně existuje autorství k dílu soubornému a vedle něj existují autorství k jednotlivým dílům. Pro [[Užití díla|užití díla]] souborného je tak teoreticky třeba souhlasu obou skupin autorů. Prakticky je tato situace smluvně řešena možností autora souborného díla poskytnout třetím osobám oprávnění k užití jednotlivých děl. | Co se týče [[Souborné dílo|'''díla souborného''']], autorský zákon za autora považuje fyzickou osobu, '''která je tvůrčím způsobem vybrala nebo uspořádala'''. Toto však nemá vliv na autorství k dílům zařazených do díla souborného. Vzniká zde tak ''dualita autorství'', kdy na jedné straně existuje autorství k dílu soubornému a vedle něj existují autorství k jednotlivým dílům. Pro [[Užití díla|užití díla]] souborného je tak teoreticky třeba souhlasu obou skupin autorů. Prakticky je tato situace smluvně řešena možností autora souborného díla poskytnout třetím osobám oprávnění k užití jednotlivých děl. | ||
Verze z 11. 2. 2017, 20:55
Autorství lze v právním smyslu chápat jako právní institut určující, které osobě náleží autorské právo ke konkrétnímu autorskému dílu, tj. kdo je autorem konkrétního autorského díla.
Autor
Autorský zákon vychází z kontinentálního pojetí tzv. objektivní pravdivosti autorství, když v ustanovení § 5 stanoví, že autorem je fyzická osoba, která autorské dílo (dále jen "dílo") vytvořila.[1] Vzhledem k tomu, že se jedná o kogentní ustanovení, autorem nemůže být právnická osoba. Vytvoření autorského díla není považováno za právní jednání. Nevztahují se na něj proto příslušná ustanovení občanského zákoníku, a vytvořit autorské dílo tak není omezeno věkem či mírou požívané svéprávnosti. To znamená, že autorem může být i fyzická osoba mladší 18 let či fyzická osoba s omezenou svéprávností, resp. fyzická osoba, které nebyla svéprávnost přiznána či jí nebylo uděleno svolení k uzavření manželství.[2] Svéprávnost má však význam při nakládání s dílem (výkon majetkových či osobnostních práv)[3]
Co se týče díla souborného, autorský zákon za autora považuje fyzickou osobu, která je tvůrčím způsobem vybrala nebo uspořádala. Toto však nemá vliv na autorství k dílům zařazených do díla souborného. Vzniká zde tak dualita autorství, kdy na jedné straně existuje autorství k dílu soubornému a vedle něj existují autorství k jednotlivým dílům. Pro užití díla souborného je tak teoreticky třeba souhlasu obou skupin autorů. Prakticky je tato situace smluvně řešena možností autora souborného díla poskytnout třetím osobám oprávnění k užití jednotlivých děl.
Zákonná domněnka autorství
Zákonodárce formuluje v ustanovení § 6 autorského zákona zákonnou vyvratitelnou právní domněnku, že autorem je fyzická osoba, jejíž pravé jméno je obvyklým způsobem uvedeno na díle nebo je u díla uvedeno v rejstříku předmětů ochrany vedeném příslušným kolektivním správcem[4] Tato domněnka je významná při dokazování autorství. Neuvedení údajů o autorství ve smyslu této domněnky nemá vliv na vznik, výkon či ochranu autorského práva.[5]
Ustanovení upravuje přednostně situaci, kdy je na díle či u díla (viz výše) uvedeno pravé jméno autora, ale má stejné účinky i v situaci, kdy je takto uveden pseudonym. U druhé zmíněné situace je však splnit podmínku, že takový pseudonym nevzbuzuje pochybnosti o autorově totožnosti. Zákonná domněnka autorství se nakonec nepoužije v případě, kdy je údaj o jména autora či jeho pseudonymu rozporný s jiným takto uvedeným údajem.
Forma uvedení jména či pseudonymu na díle není zákonem nijak vymezena.
Anonym a pseudonym
Autor se může rozhodnout nechat zveřejnit jeho dílo také bez uvedení jeho jména (dílo anonymní) nebo pod krycím jménem nebo uměleckou značkou (dílo pseudonymní). Zákon také ukládá každému povinnost neprozradit pravou totožnost autora.
V případě díla anonymního pak autora v případě výkonu a ochrany práv autorských zastupuje osoba, která dílo zveřejnila. Opět se jedná o vyvratitelnou domněnku a v případném soudním sporu je možné jako důkaz opaku použít skutečnost, že autor se nechal zastoupit jinou osobou např. na základě příkazní smlouvy. Jakmile se pravé jméno autora díla anonymního stane obecně známým, zákonné zastoupení podle této domněnky se ruší.
Spoluautorství
Pokud dílo vzniklo společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů do dokončení díla, náleží jím společně a nerozdílně právo autorské. K jednomu dílu tak vázne jedno autorské právo, které ale náleží více osobám. Autorské, resp. spoluautorské, dílo tak tvoří jediný celek nedílné povahy. Oproti např. podílovému spoluvlastnictví není rozděleno na podíly. Toto pravidlo lze vztáhnout i na dílo původní ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 autorského zákona.[6]
Pro vznik spoluautorství je třeba, aby minimálně dvě fyzické osoby přispěly svou tvůrčí činností. Spoluautorem není ten, kdo ke vzniku díla přispěl pouze poskytnutím pomoci nebo rady technické, administrativní nebo odborné povahy nebo poskytnutím dokumentačního či technického materiálu, anebo kdo dal pouze ke vzniku díla podnět.
Z právních úkonů týkajících se díla spoluautorů jsou oprávnění a povinni všichni spoluautoři společně a nerozdílně. Analogicky podle ustanovení § 8 odst. 4 lze dovodit, že tyto úkony lze činit pouze ve vzájemné shodě spoluautorů. V tomto odstavci zákon totiž stanoví princip jednomyslnosti, dle kterého o nakládání s dílem spoluautorů rozhodují spoluautoři jednomyslně. Jednotliví spoluautoři se však můžou domáhat nahrazení projevů vůle soudem, pokud se jiný spoluautor bez vážného důvodu brání nakládání s dílem. Domáhat se ochrany autorského práva může i jednotlivý spoluautor samostatně.
Společné výnosy z práva autorského k dílu spoluautorskému se rozdělují v poměru podílů příspěvků jednotlivých spoluautorů. Nelze-li podíly určit, jsou podíly stejné. Jedná se o dispozitivní ustanovení, a proto si spoluautoři mohou mezi sebou domluvit odlišný způsob rozdělení výnosů.
- ↑ TELEC, I., TŮMA, P. Autorský zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 91.
- ↑ TELEC, I., TŮMA, P. Ibid., s. 94.
- ↑ CHALOUPKOVÁ, H., HOLÝ, P. Autorský zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 14.
- ↑ Viz např. http://www.ooas.cz/pro-autory/rejstrik-predmetu-ochrany nebo https://search.osa.cz
- ↑ TELEC, I., TŮMA, P. Ibid., s. 99.
- ↑ CHALOUPKOVÁ, H., HOLÝ, P. Ibid., s. 17.
