Kollační povinnost

Obsah:

1. === Pojem kollace ===

2. Vznik a vývoj kollační povinnosti

3. Předmět kollace

4. Druhy kollační povinnosti

1. Pojem kollace

Kollace je institutem dědického práva. Obecně se jí míní povinnost některých prétorských zákonných dědiců, konkurujících v téže třídě s jinými sui heredes, přidat“ těmto napřed poměrný díl svého majetku, jejž dostali od svého otce inter vivos. Tato povinnost spoludědiců vycházela z praetorského práva. To cílilo na vyrovnání postavení emancipovaného dědice a dědiců jsoucích v moci (sui heredes) otce rodiny (pater familias). Emancipovaný dědic totiž pro sebe mohl nabývat majetek, kdežto neemancipovaný dědic stále přispíval do majetku otce rodiny. Majetek pak – po smrti otce rodiny – přešel poměrným dílem rovněž na dědice již emancipovaného.

Nechtěl-li se však emancipovaný dědic zapojit do řízení o pozůstalosti vnesením svého majetku do ní, učinit tak nemusel. Jeho vlastní majetek mohl totiž být již tak značný, že se mu dělba s ostatními dědici nemusela vyplatit.

2. Vznik a vývoj kollační povinnosti

V primitivní římské společnosti dlouho převažovaly agnátské vazby nad kognátskými. S rozpadem starých politických struktur vystupuje do popředí potřeba upřednostnit v dědickém právu osoby se zůstavitelem pokrevně příbuzné. Po dlouhou dobu však v této oblasti plnil úlohu reformátora pouze praetor.

Zprvu měli intestátní a nepominutelné dědické právo pouze vlastní dědicové, tedy osoby podřízené otcovské moci. Na základě praetorské činnosti však tato práva nabyly rovněž emancipované děti zůstavitele. Aby vyvážil vzniklou nerovnost – neboť majetek, jejž nabyly za zůstavitelova života sui heredes, nabyly po jeho smrti z poměrné části rovněž emancipované děti –, uložil praetor ediktem emancipovaným dětem, které měly dědit v první dědické třídě (unde liberi), nepominutelným dědicům (bonorum possessio contra tabulas), jakož i všem zůstavitelovým dětem, jež mu nebyly v době jeho smrti podřízeny, vložit celé své jmění, vlastněné v době zůstavitelovy smrti, do dědictví. Emancipovaný samozřejmě musel mít na účasti v pozůstalostním řízení zájem. Postačoval-li by mu jeho vlastní majetek, nemusel se řízení vůbec účastnit.

Na základě stipulačního slibu, rukojmího nebo zástavy a později i vydáním majetku k rozdělení (re) či srážkou částky na tom kterém dědickém podílu „oprávněný stane se účastným statků zavázaného“. Splnění kollační stipulace nebylo tedy podmínkou pro udělení bonorum possessio (držby majetku). Její neprovedení per contumaciam (ze zpupnosti) však mělo za následek ztrátu dědických žalob, a to až do doby splnění kollační povinnosti.

Podmínkou možnosti uplatnění nároku na kollaci byla újma vlastního dědice vznikající z konkurence s emancipovaným dědicem v dědické posloupnosti v témže kmeni (stirps). Jestliže by tedy vlastní dědic obdržel více či by jeho podíl byl stejný jako podíl emancipovaného, nemohl by po něm požadovat kollaci.

K majetku emancipovaného, vneseného do dědictví, se započítávalo (konferovalo) vše, co před smrtí zůstavitele pozbyl ze zlého úmyslu (dolo malo). Od majetku emancipovaného vnášeného do dědictví se naopak odečítaly jeho dluhy (deducto aere alieno). Neměl-li však emancipovaný majetek, pomocí nějž by svou kollační povinnost mohl uskutečnit, připadl jeho podíl ostatním oprávněným dědicům. V případě, že tito neposkytli jistotu budoucího navrácení majetku – po splnění kollační povinnosti – emancipovanému, dědický podíl spravoval opatrovník. Po vykonání kollace nabyl emancipovaný rovněž zpět actiones hereditariae.

V poklasické době dospěl vývoj římského práva k utvoření institutu vnesení majetku potomků (collatio descendentium), kdy se do dědictví započítávalo již jen vše, co potomci bezúplatně nabyli od zůstavitele za jeho života.

Jednalo se tedy v podstatě o obligatorní kollaci, jež v tomto stavu přetrvala až do dnešních dnů . Kollace descendentů probíhala po Justiniánově Novelle 118 vedle intestátní posloupnosti rovněž při testamentární posloupnosti, a to in natura – ledaže ji zůstavitel z kollace vyloučil. Od dob císaře Diokleciána však emancipovaným mohlo být vyhrazeno z pozůstalosti praecipuum, ledaže zůstavitel dar odvolal.

3. Předmět kollace

Předmětem kollace bylo všechno, co měl emancipovaný v době zůstavitelovy smrti ve svém jmění, jakož i to, co by vlastnil nebýt svého zlého úmyslu (viz výše), při současném odečtení dluhů. Jednalo se tedy o aktiva emancipovaného; konferovaly se však i plody, vytěžené z jmění po zůstavitelově smrti . Jako řádný hospodář odpovídal emancipovaný za ztráty na svém majetku, vzniklé po smrti zůstavitele .

Do předmětu kollace naopak nespadalo peculium castrense ani peculium quasi castrense. V případě prvně zmíněného institutu šlo o majetek, nabytý ve vojenských táborech za dobu vojenské služby, kdežto u druhého pojmu se jednalo o majetek nabytý ve státních službách jakožto duchovní či advokát nebo získaný od císaře či císařovny. O těchto majetcích mohli synové volně pořizovat testamentem a později i inter vivos, jako kdyby byli patres familias. Význam institutu kollace byl uznáním institutu peculia značně umenšen.

Aktiva, vnesená do dědictví, se rozdělila poměrně „mezi emancipovaného, ke kollaci zavázaného, samého a sui heredes“ oprávněné ke kollaci. K ostatním emancipovaným se při tom nepřihlíželo.

4. Druhy kollační povinnosti

Kollaci můžeme dělit na collatio emancipati a collatio dotis, příp. můžeme vydělit ještě i speciální druhy osob, povinných ke kollaci.

a) Collatio emancipati

V klasické době se jednalo o započtení všech aktiv emancipovaných synů zůstavitele, dědících podle intestátní posloupnosti či podle posloupnosti proti testamentu (totéž se týkalo i jejich potomků, zplozených po emancipaci ), do pozůstalosti. V případě, kdy emancipovaný syn již nežil, měly tuto povinnost jeho děti.

V poklasické době šlo pak o kollaci vlastním dědicům již jen poměrné části majetku emancipovaných descendentů, již jim jejich otec za svého života bezúplatně poskytl (viz výše).

Důsledkem přijetí Justiniánovy Novelly 115 zaniklo bonorum possessio contra tabulas. Institut collationis emancipati tak přetrval pouze v intestátním dědickém právu.

b) Collatio dotis

V tomto případě šlo o započtení poměrné části věna provdané dcery, které dostala od svého pater familias, všem vlastním dědicům. Platila však zřejmě podmínka nevystoupení z dosavadní rodiny (tedy z moci svého pater familias). V případě prodlení s kollací věna musela dcera zůstavitele platit úroky z prodlení.

Na otázku možnosti emancipovaného konferovat poměrnou část z věna, poskytnutého dceři zůstavitele jinou osobou než otcem (collatio adventicia), byla v poklasické době vyřčena záporná odpověď. Emancipovaný tedy mohl započíst pouze poměrnou část z věna, jež své dceři dal pro futuro její otec. Již to však znamenalo posun v chápání institutu kollace, neboť jejím cílem již nebylo vyrovnat nespravedlnost dějící se suis heredibus, nýbrž „vyrovnati postavení povolaných potomků“ v objemu majetku děděném po zůstaviteli.

V pozdější, byzantské době se začala konferovat také donatio ante nuptias. Nedostala-li nevěsta od otce věno ani jí či synovi nebylo darováno ante nuptias, museli spoludědicům, konferujícím z jiného titulu, do kollace započíst rovněž obyčejné darování. Collatio dotis pak zanikla kvůli vzniku všeobecné kollační povinnosti descendentů.

c) Kollační povinnost jiných dětí zůstavitele

Zde se mohlo jednat o neemancipované zůstavitelovy děti, které však v době jeho smrti již nebyly podrobeny jeho otcovské moci. Pro příklad uveďme děti, adoptované do cizí rodiny. Tyto měly povinnost vnést do dědictví celý svůj majetek kvůli jeho následnému rozdělení mezi všechny dědice. Musely však být osobami sui iuris.

Soupis použitých pramenů: Knihy: 1. Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994. 2. Bonfante, P. Instituce římského práva [online]. digi.law.muni.cz. [cit. 12. 11. 2021]. https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/11421/Rimske_pravo_od_1919_0006-1932-1.pdf?sequence=1&isAllowed=y 3. D 37, 6, 1, 3; D 37, 6, 1, 14; D 37, 6, 1, 15; D 37, 6, 1, 23; D 37, 7, 1, pr. Citováno dle MOMMSEN, Theodorus (recogn.) – KRUEGER, Paulus (retract.). Digesta seu Pandectae Iustiniani Augusti. Vol. I.+II. Berolini : Apud Weidmanos, 1870. Citováno dle: The Roman Law Library [online]. [cit. 24. 02. 2022]. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/digest.htm 4. G 3, 26. Cit. podle Kincl, J. Učebnice práva ve čtyřech knihách [online]. is.muni.cz. [cit. 19. 02. 2022]. https://is.muni.cz/el/phil/jaro2019/DSBcA027/um/Gaius-ucebnice-prava-ve-ctyrech-knihach.pdf 5. Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského [online]. digi.law.cz. [cit. 10. 12. 2021]. https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/31/Pravni_dejiny_1801_1918_0056-1910-1.pdf?sequence=3&isAllowed=y 6. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. 7. Nicholas, B. An Introduction to Roman Law. Oxford: Oxford University Press, 1991. 8. Rebro, K, Blaho, P. Rímske právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019. 9. Skřejpek, M. Římské právo soukromé. Systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016.