Nejvyšší soud České republiky

Nejvyšší soud je dle čl. 92 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava, ve znění pozdějších předpisů, vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud. Jedná se o soudní orgán sídlící v Brně, do jehož kompetencí spadají oblasti civilního a trestního soudnictví, kde jako vrcholný orgán rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, což zahrnuje rozhodování o dovolání a stížnosti pro porušení zákona (§ 14 odst. 1 písm. a) z. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ZSS“).

Svou činností také usiluje především o dodržování jednoty a zákonnosti při rozhodování soudů nižších instancí.

Podle § 14 odst. 2 písm. a) ZSS Nejvyšší soud rozhoduje také v dalších zákonem či mezinárodní smlouvou svěřených případech jako je například uznání a vykonatelnost rozhodnutí cizozemských soudů (zde jako první instance). Kromě toho náleží Nejvyššímu soudu také významná mimo rozhodovací činnost, která se projevuje zaujímáním stanovisek (§ 14 odst. 3 ZSS), jež mají specifický význam v dotváření práva a sjednocování judikatury.

Složení Nejvyššího soudu

Podle § 19 ZSS Nejvyšší soud rozhoduje v senátech nebo ve velkých senátech kolegií. Institut samosoudce u Nejvyššího soudu nenalezneme. Velké senáty kolegií byly u Nejvyššího soudu ustaveny zákonem č. 30/2000 Sb., který v čl. VII. upravoval z. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích (který je předchůdcem aktuálního ZSS). Velké senáty se skládají nejméně z devíti soudců příslušného kolegia Nejvyššího soudu (§ 19 odst. 3 ZSS). Velký senát kolegia rozhoduje jen tehdy, jestliže mu byla věc postoupena podle § 20 ZSS – tedy pokud senát Nejvyššího soudu dospěl při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu a tento svůj odlišný názor musí zdůvodnit. (§ 19 odst. 1 a 3 ZSS).

Tříčlenné senáty rozhodují zejména o dovoláních, ve věcech trestních i o stížnostech pro porušení zákona, dále o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí cizozemských soudů na území České republiky, vyžaduje-li to zvláštní právní předpis nebo mezinárodní smlouva (§ 14 ZSS). V čele každého senátu Nejvyššího soudu je předseda senátu, který organizuje jeho práci včetně přidělování věcí jednotlivým členům senátu (§ 19 odst. 2 a § 20 odst. 1 ZSS).

Soudci Nejvyššího soudu tvoří podle úseku své činnosti kolegia. V současné době má Nejvyšší soud dvě kolegia, a to občanskoprávní a obchodní kolegium a trestní kolegium (§ 17 ZSS). V čele kolegií jsou předsedové, kteří zejména řídí a organizují jejich činnost. Kolegia sledují a vyhodnocují pravomocná rozhodnutí soudů a zobecňují získané poznatky, předkládají předsedovi Nejvyššího soudu podněty k návrhům na zaujetí stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu plénem, na návrh předsedy Nejvyššího soudu, předsedy kolegia nebo velkého senátu zaujímají stanoviska, vybírají a rozhodují o zařazení rozhodnutí do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (§ 21 ZSS). Jednání kolegia jsou neveřejná (čl. 11 – 15 jednacího řádu č. S 98/2003, jednací řád Nejvyššího soudu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „Jednací řád NS“).

Nejvýznamnějším kolektivním orgánem Nejvyššího soudu je plénum, které je složeno z předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu, předsedů kolegií, předsedů senátů a ostatních soudců Nejvyššího soudu. Zasedání pléna jsou neveřejná. Plénum projednává zejména Jednací řád Nejvyššího soudu a dále v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu v otázkách týkajících se obou kolegií nebo sporných mezi kolegii (§ 23 ZSS a podrobněji čl. 17 – 23 Jednacího řádu NS).

Funkcionáři a správa Nejvyššího soudu

Předseda Nejvyššího soudu vykonává soudnictví náležející Nejvyššímu soudu a organizuje činnost ostatních soudců Nejvyššího soudu způsobem stanoveným zákonem, zejména tím, že např. vydává rozvrh práce, jmenuje předsedy kolegií a předsedy senátů Nejvyššího soudu a odvolává nebo uvolňuje z funkce předsedy kolegií nebo je oprávněn podat návrh na zahájení kárného řízení proti kterémukoliv soudci působícímu u obecných soudů (čl. 25 S 98/2003 Jednacího řádu NS).

Ve spojitosti s funkcí předsedy Nejvyššího soudu byl dne 11.7.2006 vydán přelomový nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/06. Tehdejší prezident České republiky Václav Klaus rozhodl o odvolání Ivy Brožové, která zastávala pozici předsedkyně Nejvyššího soudu. Ta proti tomuto rozhodnutí podala ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení ustanovení § 106 odst. 1 ZSS. Jmenované ustanovení znělo: „Předseda a místopředseda soudu může být ze své funkce odvolán tím, kdo ho do funkce jmenoval, jestliže závažným způsobem nebo opakovaně porušuje zákonem stanovené povinnosti při výkonu státní správy soudů. Předseda kolegia Nejvyššího soudu nebo kolegia nejvyššího správního soudu může být ze své funkce odvolán tím, kdo ho do funkce jmenoval, jestliže neplní řádně své povinnosti.“.

Stěžovatelka odůvodňovala svůj návrh především porušením principu dělby moci ve státě a ohrožením nezávislosti soudní moci, přičemž v důsledku aplikace protiústavního ustanovení § 106 odst. 1 ZSS jí mělo být odepřeno právo na soudní ochranu, a tím bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud ve svém odůvodnění zdůraznil, že princip „kdo jmenuje, odvolává“ je vlastní systému státní správy a tudíž dospěl k závěru, že nelze aplikovat princip „kdo jmenuje, odvolává“ na vztahy v rámci soudní správy a že není možné ani konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé. Z principu oddělení moci soudní a moci výkonné podle současné ústavní úpravy a v souladu se standardy, které pramení z evropského i mezinárodního prostředí, vyplývá požadavek, aby funkcionář moci soudní byl odvoláván pouze postupem, jenž je realizován uvnitř moci soudní.

Místopředseda Nejvyššího soudu zastupuje předsedu Nejvyššího soudu v době jeho nepřítomnosti. Pokud předseda nemůže svou funkci vykonávat dlouhodobě, místopředseda jej zastupuje v plném rozsahu; za přítomnosti předsedy Nejvyššího soudu vykonává jeho pravomoci, je-li jejich výkonem pověřen (čl. 26 Jednacího řádu NS).

Neshody prezidenta Klause a předsedkyně Nejvyššího soudu ohledně soudcovských funkcích se projevili i v případě jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu. Předsedkyně Brožová se u Ústavního soudu domáhala zrušení rozhodnutí prezidenta republiky, kterým byl Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu. Stěžovatelka namítala, že místopředseda Nejvyššího soudu musí být soudcem Nejvyššího soudu, předsedkyně k tomuto jmenování nedala souhlas a v ZSS bylo v § 15 odst. 1 uvedeno, že Nejvyšší soud má pouze jednoho místopředsedu. Prezident se hájil Ústavou, která mu v čl. 62 přiznávala právo jmenovat místopředsedy a na skutečnost, že nikde není uvedeno, že funkcionáře NS musí jmenovat z řad soudců Nejvyššího soudu. Uvedený pojem se stal v minulosti předmětem výkladového sporu, jehož podstatou byla otázka, zda se jím rozumí všichni soudci obecných soudů, nebo jen soudci přidělení k Nejvyššímu soudu. Převažující část odborné literatury se přikláněla k prvně uvedenému výkladu, vycházejíc z dikce komentovaného ustanovení, která byla považována za jednoznačnou.

Ústavní soud se ve svém nálezu Pl. ÚS 87/06 nicméně přiklonil k odlišnému výkladu komentovaného ustanovení a rozhodl tedy, že Nejvyšší soud má pouze jednoho místopředsedu, kterého jmenuje prezident republiky z řad soudců tohoto soudu a ke jmenování je nutný i souhlas předsedy Nejvyššího soudu s takovýmto kandidátem.

U Nejvyššího soudu je zřízena soudcovská rada, která je poradním orgánem předsedy Nejvyššího soudu (§ 46 odst. 1 a 4 ZSS). V čele soudcovské rady je její předseda (§ 57 odst. 1 ZSS). Zasedání soudcovské rady jsou neveřejná (§ 48 odst. 2 ZSS). Členové soudcovské rady jsou voleni shromážděním všech soudců Nejvyššího soudu na funkční období 5 let (§ 54 odst. 1 a § 58 odst. 1 ZSS).

V § 16 ZSS také nalezneme úpravu asistentů soudců. Tato funkce byla po vzoru asistentů Ústavního soudu zřízena i na Nejvyšším soudě v roce 2000, avšak pouze jako pracovní pozice řízená zákoníkem práce. Zákonného zakotvení jako takového se asistenti soudců dočkali až o 2 roky později, a to s účinností ZSS.

Působnost Nejvyššího soudu

Dovolání v civilních věcech

Dovolání je mimořádný opravný prostředek podávaný k Nejvyššímu soudu. Lze jej podat pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, tj. soudu, který napadeným rozhodnutím přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, případně proti některým dalším vyjmenovaným rozhodnutím vydaným v rámci odvolacího řízení. (§ 236 z č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OSŘ“). Dovolání je možné podat proti meritorním rozhodnutím, ale i procesním rozhodnutím. Zásadním odlišujícím kritériem je to, zda se jedná o rozhodnutí, jímž se odvolací řízení končí (§ 237 a § 238 OSŘ), nebo rozhodnutí procesní povahy vydané v průběhu odvolacího řízení (§ 238a OSŘ).

Přípustnost dovolání je upravena v § 237 – § 239 OSŘ. Jednotlivými taxativně stanovenými kritérii přípustnosti jsou:

a) odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,

b) právní otázka, na níž odvolací soud založil své rozhodnutí, v rozhodovaní dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,

c) právní otázka, na níž odvolací soud založil své rozhodnutí, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (tj., že daná věc již byla dovolacím soudem řešena, ale jednotlivé senáty došly k odlišným právním názorům na danou věc),

d) vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak (tj., dovolací soud dojde k závěru, že by se měl odchýlit od své dosavadní judikatury).

V případě přípustnosti musí soud dále zkoumat, zda uvedené rozhodnutí nespadá mezi výjimky z přípustnosti dovolání, taxativně vymezené v § 238 OSŘ; jsou jimi např. rozsudky a usnesení, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [(§ 238 odst. 1 písm. c)].

Zákon v § 241a OSŘ připouští pouze jediný odvolací důvod, kterým je to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci – jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takto mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl, nebo aplikoval sice správný předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Aktivně legitimovaný k podání dovolání je účastník (§ 240 OSŘ). Oprávněn podat dovolání není ani vedlejší účastník, stejně tak ani státní zastupitelství a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. V dovolacím řízení musí být dovolatel zastoupen advokátem, popř. notářem.

Dovolací soud rozhodne o dovolání zpravidla bez jednání. Jednání nařídí pouze výjimečně, považuje-li to za potřebné (§ 243a odst. 1 OSŘ). Dovolací soud neprovádí dokazování, vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, popř. soudem odvolacím.

Soud rozhoduje rozsudkem, jestliže zamítá dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo jestliže mění či zrušuje rozsudek odvolacího soudu; jinak rozhoduje usnesením (§ 243f odst. 4 OSŘ).

Způsoby rozhodnutí jsou tyto:

a) Nejvyšší soud dovolání odmítne, jestliže došlo k naplnění jedné z podmínek v § 243c OSŘ,

b) Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví, vezme-li dovolatel své dovolání zcela zpět (§ 243c odst. 3 OSŘ) nebo je zde dán takový nedostatek podmínky řízení, který je neodstranitelný (§ 243b a § 104 OSŘ),

c) Nejvyšší soud dovolání zamítne, dojde-li k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné [§ 243d písm. a) OSŘ],

d) Rozhodnutí odvolacího soudu změní, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout [§ 243d písm. b) OSŘ],

e) Nejvyšší soud zruší napadené rozhodnutí nebo jeho část, shledá-li, že podané dovolání je důvodné.

Po zrušení napadeného rozhodnutí (nebo jeho části) se dovolací soud:

a) vrátí věc k dalšímu řízení odvolacímu soudu popř. soudu prvního stupně (§ 243e odst. 2 OSŘ)

b) pokud dojde k závěru, že na první stupni ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, postoupí věc příslušnému soudu (§ 243e odst. 2 OSŘ)

c) nařídí, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát (samosoudce) nebo jiný soud (§ 243e odst. 3 OSŘ).

Dovolání v trestních věcech

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který směřuje k nápravě vad pravomocných meritorních rozhodnutí soudů. Předmětem dovolání je pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští (§ 265a odst. 1 z. č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „TŘ“). Mimořádnost tohoto opravného prostředku spočívá v prolomení právní moci rozhodnutí. Zákon v § 265a odst. 2 TŘ taxativně vypočítává rozhodnutí ve věci samé a tím tak přesně vymezuje předmět dovolání. Napadat je možno jen výroky těchto rozhodnutí, dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákon výslovně v § 265a odst. 4 TŘ vylučuje.

Podle zákona lze podat odvolání jen, je-li tu některý z taxativně vypočtených důvodů v § 265b TŘ. Takové důvody se dají rozdělit do dvou skupin:

1. Vady, které mohou být důvodem dovolání (§ 265b odst. 1 TŘ) – např. obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl [§ 265b odst. 1 písm. b) TŘ] nebo také situace, kdy pro obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné [§ 265b odst. 1 písm. e) TŘ]

2. Druhou skupinu představuje pouze jeden důvod, a to pokud byl uložen trest odnětí svobody na doživotí (§ 265b odst. 2 TŘ).

Odvolání může podat pouze určitý okruh osob vyjmenovaný v § 265d TŘ (jsou jimi Nejvyšší státní zástupce, příslušný orgán Úřadu evropského žalobce, obviněný). Obviněný může podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Osoby, které by mohly podat ve prospěch obviněného odvolání nemohou podat dovolání.

Rozhodování o dovolání může probíhat jako neveřejné nebo veřejné zasedání. Neveřejné zasedání předseda senátu nařídí, jestliže dojde k závěru, že je potřeba učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§ 265i TŘ); rozhodnutí o zrušení napadaného rozhodnutí (§ 265k TŘ) a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§ 265l odst. 1 a 2 TŘ), je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání; nebo rozhodnutí s mezinárodním prvkem. Odmítnutí opravného prostředku je typ rozhodnutí typický právě pro dovolání. Podle § 265i odst. 1 TŘ Nejvyšší soud dovolání odmítne např. není-li přípustné nebo bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou atd. Dovolací soud podle § 265k TŘ napadané rozhodnutí může zrušit, a věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí, je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání. Veřejné zasedání se zásadně řídí obecnými ustanoveními v hlavě čtrnácté TŘ, nad to ještě zákon upravuje veřejné zasedání dovolací v § 265r TŘ.

Nejvyšší soud vydává rozhodnutí zásadně ve formě usnesení, rozsudkem rozhoduje jen v případě, jestliže hned sám ve věci rozhodne (§ 265m odst. 1 TŘ). Způsoby rozhodnutí jsou tyto:

a) Nejvyšší soud dovolání odmítne, jestliže tak neučinil v neveřejném zasedání proto, že důvod takového rozhodnutí zjistil až v době veřejného zasedání.

b) Nejvyšší soud dovolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

c) Nejvyšší soud zruší napadené rozhodnutí nebo jeho část, shledá-li, že podané dovolání je důvodné.

Po zrušení napadeného rozhodnutí (nebo jeho části) se dovolací soud:

a) omezí jen na jeho zrušení, jestliže již zrušením vadné části rozhodnutí byla vada odstraněna,

b) přikáže zpravidla soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 TŘ),

c) užije přiměřeně § 265, zruší-li rozhodnutí ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení (§ 265m odst. 2 TŘ),

d) rozhodne ve věci sám rozsudkem (§ 265m odst. 1 TŘ).

Stížnost pro porušení zákona

„Stížnost pro porušení zákona je mimořádný opravný prostředek v trestním řízení, který může fakultativně podat pouze ministr spravedlnosti za účelem nápravy nezákonných rozhodnutí soudů nebo státních zástupců, případně za účelem sjednocení soudní praxe. Průlom do právní moci a vykonatelnosti trestních rozhodnutí lze učinit jen ve prospěch obviněného.“

Jak jsem již zmiňovala výše, stížnost pro porušení zákona, jako další mimořádný opravný prostředek, je oprávněn podat pouze ministr spravedlnosti pouze u Nejvyššího soudu. Obviněný ji podat nemůže (§ 266 odst. 1 TŘ), může však její podání u ministra vnitra svým podnětem iniciovat. Podání tohoto mimořádného opravného prostředku není limitováno žádnou lhůtou. Stížnost musí obsahovat obecné náležitosti, které jsou vyžadovány od každého podání podle § 59 odst. 3 TŘ, a také zvláštní náležitosti podle § 267 odst. 1 TŘ.

Nejvyšší soud rozhoduje o podané stížnosti některým z taxativně uvedených způsobů podle § 268 – § 271 TŘ tak, že ji:

1. zamítne bez věcného přezkoumání podle § 268 odst. 1 TŘ – pokud není přípustná, byla-li podána opožděně, nebo pokud není důvodná, nebo

2. vysloví rozsudkem, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon podle § 268 odst. 2 TŘ.

„Pokud byl zákon porušen v neprospěch obviněného, je Nejvyšší soud povinen vyslovit další výroky, ve kterých:

1. řeší nápravu zjištěných vad kasačním rozhodnutím, přičemž napadené rozhodnutí zruší, nebo jeho část, popř. též vadné řízení, které mu předcházelo, a poté se: buď omezí jen na toto zrušení, pokud je tím vada napravena, nebo přikáže orgánu činnému v trestním řízení, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo sám ve věci rozhodne, pokud je možné toto rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, nebo odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních – pokud zrušil napadená rozsudek pouze ve výroku o náhradě škody,

2. pokud záleží porušení zákona jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, tak Nejvyšší soud je oprávněn přikázat orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby rozhodl o chybějícím výroku nebo neúplný výrok doplnil, nebo sám rozhodnout o chybějícím výroku nebo neúplný výrok doplnit.“

Další řízení

Vedle výše vyjmenovaných řízení Nejvyššímu soudu přísluší také určitá speciální agenda: uznávání rozhodnutí zahraničních soudů (§ 51 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), povolení průvozu osoby podle evropského zatýkacího rozkazu  v rámci EU i v rámci vydávání do ciziny (z. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních), přezkum příkazů k odposlechu a záznamu nebo zjištění údajů o telekomunikačním provozu (§ 314l TŘ), rozhodnutí v pochybnostech o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10 TŘ).

Nejvyšší soud také rozhoduje ve sporech o příslušnost mezi vrchními soudy či soudy nižších stupňů z obvodů různých vrchních soudů (§ 24 TŘ, § 104a OSŘ) a o odnětí a přikázání věci ( § 25 TŘ, § 12 OSŘ).

Zaujímání stanovisek

Jedním z nejvýznamnějších nástrojů, které Nejvyššímu soudu slouží ke sjednocování praxe soudů nižších stupňů anebo jiných orgánů činných v soudních řízení, je zaujímání stanovisek. Touto pravomocí Nejvyšší soud naplňuje jednu ze svých základních ústavních rolí v demokratickém právním státu.

Podmínkou pro vydání sjednocujícího stanoviska není, aby věc dotýkající se řešeného problému byla projednávána před Nejvyšším soudem. Ustanovení § 14 odst. 3 ZSS stanoví pouze tolik, že musí jít o rozhodnutí soudů nižších stupňů, že mají být pravomocná a (což zákon sice výslovně neuvádí, ale vyplývá to z účelu jakéhokoli sjednocování) že jsou mezi nimi značné odchylky takového charakteru, vyžadující sjednocení rozhodovací činnosti, zejména vzhledem ke zřejmým negativním dopadům roztříštěné rozhodovací činnosti.

Účelem zaujímání stanovisek je produkce právních vět a závěrů, tedy určitých quasi normativních vět, které mají doplňovat nebo dokonce nahrazovat chybějící ustanovení v příslušných právních předpisech.

Proces zaujímaní stanovisek se řídí články 32 – 39 Jednacího řádu NS. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia mají označení "Cpjn" (tj. druhou část spisové značky). Stanoviska bývalého obchodního kolegia mají označení "Opjn". Stanoviska trestního kolegia mají pak "Tpjn" a stanoviska pléna pak „Plsn“.

Na vydávání sjednocujících stanovisek existují rozdílné názory. Stanoviska mohou přispívat k ochraně individuálních práv prostřednictvím požadavku na jednotnost rozhodovací praxe, do které patří zásada předvídatelnosti rozhodování orgánů veřejné moci, která taktéž patří mezi základní prvky právního státu. Zaujímání stanovisek je však problematické ve vztahu k ostatním složkám moci, především k zákonodárné.

Parlamentu, kterému dle čl. 15 Ústavy náleží zákonodární moc, je jediným tvůrcem primárních pramenů práva, přičemž k další normotvorbě mohou být zmocněny i jiné orgány veřejné moci, vydávající sekundární prameny práva. V moci soudní je k zásahům do přijaté legislativy, jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněn pouze Ústavní soud, který má v rámci systému brzd a protivah pravomoc rušit zákony nebo jejich jednotlivá ustanovení nacházející se v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud je však v rámci soustavy soudnictví zcela oddělen. Naproti tomu sjednocující stanoviska představují cestu, jakou může moc soudní, bez vazby na individuální případy zasahovat do interpretace a aplikace právních předpisů.

Lukáš Králík dokonce v jednom ze svých článků vyslovil názor, že stanoviska, jako užitečný nástroj při sjednocení výkladu, vítají spíše starší generace soudců a ti soudci, kteří dodržují spíše formalistický výklad a aplikaci práva. Na druhou stranu, čím dál více právníků chápe stanoviska jako zbytečný přežitek socialistického práva, resp. justice. Faktem je, že počet přijatých stanovisek v dnešní, moderní době, značně poklesl oproti době socialistické. I s přihlédnutím k minimálnímu počtu odkazů na jednotlivá stanoviska v jednotlivých soudních rozhodnutích z poslední doby je zřejmá jejich menší využitelnost v každodenní praxi.