Veřejné užívání

Pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce. Výjimku představují případy restituentů, kterým byl vydán pozemek, k němuž nemohou z důvodu nevratné změny účelu užívání ve prospěch veřejného statku vykonávat v plném roz-sahu svá vlastnická oprávnění. Těmto může vzniknout nárok na náhradu vůči státu.

nelze dovodit, že právnímu subjektu, jemuž vlastnictví či správa veřejného statku svědčí (město, obec), vznikne povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku platby z titulu bezdůvodného obohacení, nedojde-li mezi těmito subjekty k dohodě o jiném průběžném řešení existujícího právního stavu; konkrétní nároky však mohou restituentům, jimž byl vydán pozemek, k němuž nemohou vykonávat v plném rozsahu vlastnická oprávnění, vznikat vůči státu.

Tento názor dle Ústavního soudu nic nemění na setrvale zastávaných právních názorech Ústavního soudu vyjádřených v jeho dosavadní nálezové judikatuře, dle které pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení (viz nález sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014).

Závaznost dosavadní judikatury Ústavního soudu je dána tím spíše, že její nosné pilíře vyplý-vají z plenárních nálezů Ústavního soudu (např. z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/08 ze dne 8. 7. 2010), dle kterých pokud dojde ke skutečnému (faktickému) omezení vlastnického práva, má vlastník základní právo na náhradu za něj, což se plně vztahuje i na případ posuzované věci. Smyslem čl. 11 odst. 4 Listiny totiž je, že pokud je omezeno vlastnické právo v zájmu veřejném, v zájmu společnosti (tedy nikoli výlučně v zájmu vlastníka), je rozumné a spravedlivé, aby omezení vlastnického práva bylo vlastníku vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch je k danému omezení přistoupeno. II. ÚS 2520/15, 26. 4. 2016