Ne bis in idem: Porovnání verzí
(Založena nová stránka s textem „Ústavní soud nejprve připomněl, že zásada ne bis in idem v trestním řízení znamená zákaz opakovaného trestního stíhání nebo potrestání z…“) |
|||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
Ústavní soud nejprve připomněl, že zásada ne bis in idem v trestním řízení znamená zákaz opakovaného trestního stíhání nebo potrestání za týž čin. Zákaz ne bis in idem se přitom zá-sadně vztahuje pouze na stíhání v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu, takže osoba může být pro týž skutek stíhána v jiném státu. Mezi státy Evropské unie je však toto omezení relativizováno díky čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie, zakotvujícímu ex-trateritorialitu unijní ne bis in idem při uplatňování práva Unie v návaznosti na čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody z roku 1985, který je v českém právním řádu promítnut do ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu. | Ústavní soud nejprve připomněl, že zásada ne bis in idem v trestním řízení znamená zákaz opakovaného trestního stíhání nebo potrestání za týž čin. Zákaz ne bis in idem se přitom zá-sadně vztahuje pouze na stíhání v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu, takže osoba může být pro týž skutek stíhána v jiném státu. Mezi státy Evropské unie je však toto omezení relativizováno díky čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie, zakotvujícímu ex-trateritorialitu unijní ne bis in idem při uplatňování práva Unie v návaznosti na čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody z roku 1985, který je v českém právním řádu promítnut do ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu. | ||
− | V posuzované věci vzal Ústavní soud v potaz závěry vyplývající z relevantní judikatury Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva a konstatoval, že orgány činné v trestním řízení dostatečným způsobem neověřily a ani Ústavnímu soudu neobjasnily, zda je trestní stíhání stěžovatelky za dílčí skutky vyjmenované v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 10. 2015 z hlediska ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu přípustné. Rozsudek Okresního soudu v Chemnitz, na jehož základě byla stěžovatelka odsouzena za část skutků, a nařízení Státního zastupitelství v Chemnitz o částečném zastavení trestního stíhání stěžovatel-ky totiž tvoří ucelený komplex pokračující trestné činnosti a takto je k nim třeba přistupovat. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky tedy trpí zásadní vadou, neboť bylo vydáno, aniž by bylo dostatečně posouzeno, zda se v případě v něm vyjmenovaných dílčích skutků nejedná o totožné skutky, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto v SRN, a tedy o překážku věci rozhodnuté. II. ÚS 143/16, 14. 4. 2016 | + | V posuzované věci vzal Ústavní soud v potaz závěry vyplývající z relevantní judikatury Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva a konstatoval, že orgány činné v trestním řízení dostatečným způsobem neověřily a ani Ústavnímu soudu neobjasnily, zda je trestní stíhání stěžovatelky za dílčí skutky vyjmenované v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 10. 2015 z hlediska ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu přípustné. Rozsudek Okresního soudu v Chemnitz, na jehož základě byla stěžovatelka odsouzena za část skutků, a nařízení Státního zastupitelství v Chemnitz o částečném zastavení trestního stíhání stěžovatel-ky totiž tvoří ucelený komplex pokračující trestné činnosti a takto je k nim třeba přistupovat. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky tedy trpí zásadní vadou, neboť bylo vydáno, aniž by bylo dostatečně posouzeno, zda se v případě v něm vyjmenovaných dílčích skutků nejedná o totožné skutky, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto v SRN, a tedy o překážku věci rozhodnuté. |
+ | |||
+ | Ústavní soud nadto shledal, že trestní stíhání bylo zahájeno v rozporu s ustanovením § 44 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, neboť jak z listinných materiálů založených v trestním spisu, tak z tvrzení stěžovatelky, je dostatečným způsobem prokázáno, že stěžovatelka, ač státní občanka České republiky se zde evidova-ným trvalým pobytem, s rodinou dlouhodobě pobývá na území SRN (23 let), kde jí rovněž bylo doručeno předvolání k podání svědecké výpovědi. Jelikož dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb. osoba, která se dostaví z cizího státu na území České republiky na základě předvolání, nesmí být trestně stíhána nebo omezena na osobní svobodě pro trestný čin, který spáchala před vstupem na území České republiky, postupovaly orgány činné v trestním řízení v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny. II. ÚS 143/16, 14. 4. 2016 |
Aktuální verze z 11. 7. 2016, 12:14
Ústavní soud nejprve připomněl, že zásada ne bis in idem v trestním řízení znamená zákaz opakovaného trestního stíhání nebo potrestání za týž čin. Zákaz ne bis in idem se přitom zá-sadně vztahuje pouze na stíhání v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu, takže osoba může být pro týž skutek stíhána v jiném státu. Mezi státy Evropské unie je však toto omezení relativizováno díky čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie, zakotvujícímu ex-trateritorialitu unijní ne bis in idem při uplatňování práva Unie v návaznosti na čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody z roku 1985, který je v českém právním řádu promítnut do ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu.
V posuzované věci vzal Ústavní soud v potaz závěry vyplývající z relevantní judikatury Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva a konstatoval, že orgány činné v trestním řízení dostatečným způsobem neověřily a ani Ústavnímu soudu neobjasnily, zda je trestní stíhání stěžovatelky za dílčí skutky vyjmenované v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 10. 2015 z hlediska ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu přípustné. Rozsudek Okresního soudu v Chemnitz, na jehož základě byla stěžovatelka odsouzena za část skutků, a nařízení Státního zastupitelství v Chemnitz o částečném zastavení trestního stíhání stěžovatel-ky totiž tvoří ucelený komplex pokračující trestné činnosti a takto je k nim třeba přistupovat. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky tedy trpí zásadní vadou, neboť bylo vydáno, aniž by bylo dostatečně posouzeno, zda se v případě v něm vyjmenovaných dílčích skutků nejedná o totožné skutky, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto v SRN, a tedy o překážku věci rozhodnuté.
Ústavní soud nadto shledal, že trestní stíhání bylo zahájeno v rozporu s ustanovením § 44 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, neboť jak z listinných materiálů založených v trestním spisu, tak z tvrzení stěžovatelky, je dostatečným způsobem prokázáno, že stěžovatelka, ač státní občanka České republiky se zde evidova-ným trvalým pobytem, s rodinou dlouhodobě pobývá na území SRN (23 let), kde jí rovněž bylo doručeno předvolání k podání svědecké výpovědi. Jelikož dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb. osoba, která se dostaví z cizího státu na území České republiky na základě předvolání, nesmí být trestně stíhána nebo omezena na osobní svobodě pro trestný čin, který spáchala před vstupem na území České republiky, postupovaly orgány činné v trestním řízení v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny. II. ÚS 143/16, 14. 4. 2016