Odpovědnost mladších 15 let: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Založena nová stránka s textem „<nowiki>{{Encyklopedická práce}}</nowiki>“)
(Značka: editace z VisualEditoru)
 
(Značka: přepnuto z VisualEditoru)
Řádek 1: Řádek 1:
<nowiki>{{Encyklopedická práce}}</nowiki>
+
 
 +
Odpovědnost mladších 15 let
 +
 
 +
 
 +
1 Úvod
 +
Na protiprávní činy mládeže, lze v zásadě reagovat trojím způsobem. Na méně závažné formy protiprávního jednání může reagovat orgán sociálně-právní ochrany dětí, případně soud, a to přesně vymezenými způsoby podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí, resp. občanského zákoníku.  Pokud je však delikventní chování dítěte mladšího patnácti let kriminální povahy (tj. naplní znaky některé ze skutkových podstat ve zvláštní části trestního zákoníku), je reakce na tento čin svěřena soudům pro mládež . Osoby, které nedovršily patnáctý rok svého věku, jsou totiž absolutně nezpůsobilé spáchat trestný čin.  Podstata odpovědnosti dětí mladších patnácti za spáchaný čin kriminální povahy tedy nemůže být trestní , nýbrž jde o specifický druh odpovědnosti, na který navazují i specifická opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže (dále též „ZSM“).
 +
Proti trestně neodpovědným dětem nelze užít žádných sankcí trestního práva hmotného ani prostředků trestního práva procesního. Navíc řízení o činu jinak trestném je vedeno podle civilně procesních předpisů s modifikacemi podle ZSM. Jedná se však o reakci na činy, které by, pokud by je spáchala osoba trestně odpovědná, byly trestným činem.  Oborově je tedy tato oblast na pomezí občanského práva a trestního práva.
 +
 
 +
2 Právní úprava
 +
Základ hmotněprávní úpravy nalezneme v trestním zákoníku a zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. Podle ustanovení trestního zákoníku je nutné posuzovat vůbec fakt, zdali se trestně neodpovědné dítě vůbec dopustilo činu jinak trestného. Takový čin totiž musí naplňovat nejen formální znaky trestného činu uvedené ve zvláštní části zákona, nýbrž i znaky materiální dané zejména zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 TZ.  Podle trestního zákoníku je posuzováno také případné vyloučení odpovědnosti z důvodu existence okolností vylučujících protiprávnost. Naprosto vyloučená je však jakákoliv aplikace trestněprávních sankcí podle ustanovení trestního zákoníku.
 +
Zákon o soudnictví ve věcech mládeže upravuje některé hmotněprávní i procesní otázky spojené s reakcemi na činy jinak trestné spáchané dětmi mladšími patnácti let. S ohledem na odlišný charakter odpovědnosti dětí a mladistvých je vyloučena ve věcech dětí aplikace ustanovení hlavy II. ZSM , avšak zákon na několika místech stanovuje přiměřené užití některých ustanovení (např. § 93 odst. odst. 7).  Vyjma hlavy I. ZSM, která obsahuje definice některých pojmů a základní zásady, je tedy stěžejní zejména hlava III. ZSM, kde v § 93 nalezneme výčet jednotlivých opatření a podmínky jejich ukládání. V § 90 až v § 92 jsou obsažena zejména procesní ustanovení, která se týkají zahájení řízení, vedení řízení a účastenství v řízení. Vzhledem k výslovnému příkazu v § 96 ZSM se v řízení postupuje podle předpisů upravujících civilní soudní řízení, zejména podle občanského soudního řádu (dále též „OSŘ“)  a zákona o zvláštních řízeních soudních (dále též „ZŘS“) . Ač je řízení o činu jinak trestném spáchaném trestně neodpovědným dítětem specifické řízení, zákonodárce ho v ZŘS nijak nevymezil a ustanovení tohoto zákona se aplikují toliko analogicky.  Zejména v počátku řízení, v tzv. předsoudním stádiu, postupuje orgán činný v trestním řízení (nejčastěji policejní orgán) podle ustanovení trestního řádu . Policejní orgán je však povinen v souladu s § 159a trestního řádu věc neprodleně odložit poté, co se dozví, že pachatelem prověřovaného činu je dítě mladší patnácti let.
 +
 
 +
3 Základní pojmy
 +
Dítě definuje § 126 trestního zákoníku, jako osobu mladší 18 let. Toto vymezení v zásadě odpovídá vymezení pojmu dítě v čl. 1 Úmluvy o právech dítěte i soukromoprávním předpisům.  Rozdílně, než v trestním zákoníku, je ovšem dítě definováno v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. Ten pro osoby mladší 18 let používá pojem mládež, přičemž rozlišuje kategorii osob mladších patnácti let, které označuje jako děti, a kategorii osob starších patnácti let a mladších osmnácti let, které označuje jako mladistvé.  Definice dítěte v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže je významná zejména z hlediska stanovení odpovědnosti dítěte za protiprávní činy a právních následků těchto činů.  Naproti tomu vymezení dítěte podle trestního zákoníku se použije, pokud se osoba mladší osmnácti let nachází v pozici osoby ohrožené nebo poškozené a je významná např. z hlediska trestněprávní kvalifikace činu.
 +
 
 +
4 Čin jinak trestný
 +
Zákon o soudnictví ve věcech mládeže dělí protiprávní činy na trestné činy, provinění a činy jinak trestné.  Trestných činů se mohou dopustit pachatelé trestně odpovědní, tedy osoby plně rozumově a mravně vyspělé, starší patnácti let. Zákon však terminologicky rozlišuje trestný čin spáchaný trestně odpovědným mladistvým, který označuje jako provinění, a trestný čin spáchaný dospělým pachatelem.  Čin jinak trestný je oproti výše uvedenému zcela speciální kategorie. Jedná se o protiprávní čin, který naplňuje všechny znaky trestného činu uvedené v trestním zákoně, avšak s ohledem na některý z chybějících znaků charakterizujícího pachatele se nejedná o trestný čin.  Podle toho, které nároky kladené na pachatele trestného činu subjekt nesplňuje, lze dále činy jinak trestné dělit na činy jinak trestné spáchané trestně neodpovědným dítětem, činy jinak trestné spáchané mladistvým, který není  trestně odpovědný z důvodu nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti, a činy jinak trestné spáchané pachatelem nepříčetným.  Odpovědnost pachatelů starších patnácti let, kteří jsou však v době spáchání činu nepříčetní ve smyslu § 26 TZ, posuzujeme a sankcionujeme podle ustanovení trestního zákoníku a řízení s takovým pachatelem je vedeno podle ustanovení trestního řádu, resp. pokud jde o mladistvého, je nutno brát v potaz i úpravu obsaženou v ZSM.
 +
Naopak proti pachatelům činů jinak trestných, kteří v době spáchání činu nedovršily patnáctý rok věku, nebo pachatelům mladistvým, kteří jsou však nedostatečně rozumově a mravně vyspělí ve smyslu § 5 odst. 1 ZSM, nelze použít prostředků trestního práva. Tyto osoby se totiž nemohou dopustit trestného činu, resp. provinění.  Charakter odpovědnosti za činy jinak trestné je tedy u dětí a nedostatečně rozumově a mravně vyspělých mladistvých v zásadě stejný, a i reakce na činy jinak trestné spáchané těmito pachateli jsou shodné. Jedinou výjimkou je, že mladistvým trestně neodpovědných z důvodu nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti je možné podle § 5 odst. 2 ZSM uložit i ochranná opatření podle hlavy II. ZSM.
 +
Právní úprava ZSM, krom obecného vymezení v ustanovení § 2 odst. 2, sama čin jinak trestný nijak blíže nespecifikuje. Proto je nutné nejprve v konkrétním případě posoudit, zdali došlo ze strany pachatele k naplnění formálních i materiálních znaků trestného činu vymezených v trestním zákoníku.  K této problematice se také opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud, když např. v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1426/2013 přímo v právní větě vyslovil názor, že „je třeba nejprve zkoumat, zda by jinak byly naplněny formální znaky konkrétního trestného činu ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, a poté se zabývat i otázkou, zda jde ve vztahu k osobě, která se takového protiprávního jednání dopustila, a okolnostem, za nichž byl čin spáchán, o případ společensky škodlivý ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.“ Judikatura i doktrína se tak v zásadě shodují, že spáchaný čin jinak trestný je třeba posuzovat i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe obsaženou v § 12 odst. 2 TZ, tedy že odpovědnost za čin jinak trestný a důsledky s ní spojené je možné uplatnit jen ve společensky škodlivých případech, kdy nepostačuje postih podle jiného právního předpisu.
 +
 
 +
5 Subjekt činu jinak trestného
 +
K vyvození odpovědnosti dítěte mladšího patnácti let nestanoví zákon o soudnictví ve věcech mládeže žádnou spodní věkovou hranici. Z výše uvedeného je však zjevné, že aby bylo možno posoudit čin dítěte jako čin jinak trestný, musí být naplněna i subjektivní stránka činu jinak trestného. Dítě tedy musí jednat zaviněně.  To je z hlediska nároků kladených na subjekt činu jinak trestného mimořádně důležité, jelikož není možno vyvodit odpovědnost u dítěte, které zaviněného protiprávního jednání není schopno vzhledem ke své rozumové a mravní vyspělosti, resp. stupni bio-psychosociálního vývoje.  Zavinění, jako vnitřní psychický stav k jednání a následku, se skládá ze dvou složek. Ze složky vědomostní a složky volní.  „Složka vědomostní zahrnuje vědomost pachatele o tom, co činí a jaký to může mít následek.“  Volní složka spočívá v hodnocení vlastních vědomostí, představ a zaměřenosti vůle pachatele na skutečnosti trestněprávně relevantní, přičemž se projevuje ve formě chtění, srozumění nebo smíření.  V praxi je tedy nutné v každém individuálním případě posoudit, jestli je dítě schopno vnímat relevantní skutečnosti protiprávního jednání a zdali je schopno odhadnout jeho následek.  Nelze tedy univerzálně určit spodní věkovou hranici odpovědnosti za činy jinak trestné. Názory na stanovení dolní věkové hranice odpovědnosti se liší i v odborné literatuře. Sotolář s Válkovu ji přibližně zasazují do začátku povinné školní docházky, tedy s věkem šesti nebo sedmi let dítěte.  Naproti tomu Karel Šabata uvádí, že „řízení před soudem pro mládež je důvodné, jestliže před soudem stojí dítě ve věku od dvanácti do patnácti let.“ 
 +
 
 +
6 Právní následky činu jinak trestného
 +
Soud pro mládež za spáchaný čin jinak trestný dítětem mladším patnácti let nebo trestně neodpovědným mladistvým ukládá opatření, která jsou vymezena v § 93 ZSM. Účel, který mají uložená opatření sledovat, je dán přímo zákonem. Ustanovení § 1 odst. 2 ZSM stanoví, že opatření má účinně přispívat k tomu, aby se pachatel dalšího páchání protiprávního činu zdržel, našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji a podle svých sil a schopností přispěl k odčinění újmy vzniklé jeho protiprávním činem. Na tato východiska poté navazuje zásada obsažená v § 3 odst. 1, když stanoví, že „sankce a způsob jejich ukládání, směřují především k obnovení narušených sociálních vztahů, začlenění dítěte mladšího patnácti let nebo mladistvého do rodinného a sociálního prostředí a k předcházení protiprávním činům.“  Opatření ukládaná v řízeních o činu jinak trestném tedy nemají primárně represivní účel, i když určitý sankční prvek je v nich také obsažen.  Naopak úprava zákona o soudnictví ve věcech mládeže je postavena převážně na konceptu restorativní justice. 
 +
Pokud soud pro mládež nedojde k závěru, že projednání činu jinak trestného před soudem nebo státním zástupcem postačuje pro naplnění účelu zákona, uloží pachateli některé z opatření taxativně vypočtených v ustanovení § 93 odst. 1 ZSM. Podle tohoto ustanovení lze trestně neodpovědnému dítěti uložit:
 +
- výchovnou povinnost,
 +
- výchovné omezení,
 +
- napomenutí s výstrahou,
 +
- zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče,
 +
- dohled probačního úředníka,
 +
- ochrannou výchovu,
 +
- ochranné léčení.
 +
 
 +
Žádné z vyjmenovaných opatření, vyjma ochranného léčení, nelze v řízení podle hlavy III. ZSM uložit osobě, která dovršila osmnáctý rok věku. Stejně tak výkon těchto opatření trvá nejdéle do osmnácti let věku jedince. Dítěti je možno uložit současně i více opatření vedle sebe, pokud je to nezbytné k naplnění účelu zákona.
 +
 
 +
6.1 Výchovné povinnosti a výchovná omezení
 +
Při ukládání výchovných omezení a výchovných povinností se v souladu s ustanovením § 93 odst. 7 ZSM s přihlédnutím k věku dítěte přiměřeně užijí ustanovení § 18, § 19, která stanoví druhy a podmínky ukládání jednotlivých omezení a povinností. Dítěti mladšímu patnácti let však tato opatření může uložit pouze soud pro mládež, a nikoliv jako u mladistvých, státní zástupce.
 +
Demonstrativní výpočet výchovných povinností je obsažen v ustanovení § 18 odst. 1 ZSM. Podstatou výchovných povinností je příkaz k pozitivnímu konání, tedy povinnost vykonat něco nad rámec povinností, k jejichž plnění jsou děti povinny nebo již zavázány.  Uplatnitelnost některých vypočtených výchovných povinností vůči dětem mladším patnácti let je užší než vůči mladistvým. Kupříkladu Blažek uvádí, že uložení výchovných povinností spočívajících ve vykonání bezplatně ve volném čase společensky prospěšné činnosti určitého druhu dítěti mladšímu patnácti let by mohlo být rozporné se zákazem dětské práce podle ustanovení § 34 občanského zákoníku a z mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána.  Stejně tak je otázka, do jaké míry je uplatnitelná výchovná povinnost spočívající v zaplacení peněžité částky (písm. b)). Zákon totiž vyžaduje, aby byla peněžitá částka zaplacena z prostředků, se kterými může dítě samostatně nakládat. S ohledem na to, že v drtivé většině případů získávají děti mladší patnácti let finance od svých rodičů nebo pečujících osob, může být způsobilost tohoto opatření dosáhnout účelu zákona značně snížena.
 +
Demonstrativní výčet výchovných omezení je obsažen v § 19 odst. 1 ZSM. Pokud výchovná omezení nenarušují přípravu dítěte na budoucí povolání, především plnění povinností souvisejících se vzdělávacím programem školy nebo výkon povolání či zaměstnání, jak požaduje ustanovení § 19 odst. 2 ZSM, jsou tato opatření plně uplatnitelná i pro děti mladší patnácti let.
 +
 
 +
6.2 Napomenutí s výstrahou
 +
Napomenutí s výstrahou je dalším z opatření, na které se přiměřeně užije úprava hlavy II. ZSM, a to konkrétně ustanovení § 20. Toto opatření spočívá v tom, že soud dítě „v přítomnosti jeho zákonného zástupce nebo opatrovníka důrazně vytkne protiprávnost jeho činu a upozorní ho na konkrétní důsledky, jež mu hrozí podle tohoto zákona v případě, že by v budoucnu páchal další trestnou činnost.“  Soud může také fakultativně současně s napomenutím přenechat postih provinilce zákonným zástupcům, opatrovníku, školskému zařízení, jehož je žákem, nebo výchovnému zařízení, v němž žije (odst. 2). Jmenované osoby nebo zařízení mají poté povinnost vyrozumět soud o výsledku postihu. V odborné literatuře se často uvádí, že jde o nejmírnější ze všech opatření, která je dle § 93 ZSM možné uložit.
 +
 
 +
6.3 Zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče
 +
Jedná se o opatření, která lze uložit pouze v řízení podle hlavy III. ZSM. Lze je tak uložit pouze trestně neodpovědným dětem nebo nedostatečně rozumově a mravně vyspělým mladistvým.  Co se rozumí střediskem výchovné péče stanoví zákon o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy  v § 16 a násl. Střediska poskytují různé druhy programů, které se liší nejen intenzitou zásahů do běžného života, ale i délkou svého trvání. Výchovné programy jsou poskytovány ve formě ambulantní, celodenní, internátní nebo terénní (§ 16 odst. 2 zákona).
 +
 
 +
6.4 Dohled probačního úředníka
 +
Zákon stanoví, že na dohled probačního úředníka se přiměřeně s přihlédnutím k věku dítěte  užije úprava ustanovení § 16 odst. 1, 2 a 3 a § 80 odst. 1, a 3 až 7. Obsah probačního dohledu je v zásadě stejný jako u mladistvých. Účelem probačního dohledu je sledování a kontrola chování dítěte zaměřená na zajištění ochrany společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti a dále odborné vedení a pomoc dítěti s cílem zajistit, aby v budoucnu vedlo řádný život.
 +
 
 +
6.5 Ochranná výchova
 +
Ochranná výchově je obecně nejpřísnějším opatřením, které lze uložit za spáchaný čin jinak trestný v řízení podle hlavy III. ZSM. Podle ustanovení § 93 odst. 2 ZSM soud musí ochrannou výchovu uložit pachateli, který v době spáchání činu dovršil dvanáctý rok věku a byl mladší patnácti let. Zároveň se musí jednat o čin, za který by bylo dle trestního zákoníku možné uložit výjimečný trest odnětí svobody, pokud by spáchaný čin byl trestným činem. Soud může podle ustanovení § 93 odst. 3 ZSM fakultativně uložit ochrannou výchovu dítěti, pokud to odůvodňuje povaha spáchaného činu a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy. Zákon dále nestanovuje žádné další podrobnosti ukládání ochranné výchovy, a to ani délku jejího trvání. Podle konstantní judikatury nejvyššího soudu však nelze analogicky aplikovat ustanovení o ochranné výchově obsažené v hlavě II. ZSM.  Není tedy možné prodloužit ochrannou výchovu uloženou v řízení podle hlavy III. ZSM až do devatenáctého roku věku a není ani možné přeměnit ochrannou výchovu v ústavní výchovu. Obojí bylo před vydáním zmíněných rozhodnutí běžnou praxí a obdobná stanoviska zastávala i odborná veřejnost.  Výkon ochranné výchovy upravuje zákon o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy.
 +
 
 +
6.6 Ochranné léčení
 +
Pro uložení ochranného léčení za činy jinak trestné spáchané trestně neodpovědnými dětmi stanoví ZSM poměrně přísné podmínky. Jednak lze ochranné léčení dítěti mladšímu patnácti let uložit pouze na základě předchozího vyšetření duševního stavu dítěte. Zákon zde přímo odkazuje na ustanovení § 58 ZSM, kde je stanoveno, že toto zkoumání provádí znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii a znalec z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie, se specializací na dětskou psychologii. Dále ustanovení § 93 odst. 4 ZSM stanoví podmínky, že dítě spáchalo čin jinak trestný buď ve stavu vyvolaném duševní poruchou, nebo pod vlivem návykové látky, nebo v souvislosti s jejím zneužíváním, jde-li o dítě, které se oddává zneužívání takové látky. Poslední předpoklad pro uložení ochranného léčení je ten, že pobyt dítěte na svobodě bez uložení ochranného léčení je nebezpečný. Ochranné léčení může soud nařídit buď ve formě ambulantní, nebo ve formě ústavní, přičemž formu může soud dodatečně změnit (§ 93 odst. 5 ZSM).
 +
Ochranné léčení se liší od ostatních opatření v tom, že ho lze vykonávat a nařídit i po dovršení osmnáctého roku věku. Výkon ochranného léčení pak trvá do té doby, dokud to vyžaduje jeho účel. Účelem ochranného léčení je jeho terapeutické působení, přičemž omezení osobní svobody dítěte při ústavním ochranném léčení je toliko prostředkem k zajištění jeho součinnosti při léčbě.  Trvání ochranného léčení tak v podstatě není časově omezeno. Je ovšem nutno konstatovat, že soud má povinnost nejméně jednou za dvanáct měsíců přezkoumat, zdali trvají důvody pro pokračování ochranného léčení.  Výkon ochranného léčení u dětí mladších patnácti upravuje § 95a ZSM.
 +
 
 +
6.7 Upuštění od uložení opatření
 +
Pokud soud pro mládež dospěje k závěru, že k naplnění účelu zákona postačuje projednání činu před soudem, může v souladu s ustanovením § 93 odst. 10 ZSM upustit od uložení opatření. Takový postup je však možný pouze v případě, kdy je prokázáno, že se dítě dopustilo činu jinak trestného.

Verze z 2. 2. 2022, 20:11

Odpovědnost mladších 15 let


1 Úvod Na protiprávní činy mládeže, lze v zásadě reagovat trojím způsobem. Na méně závažné formy protiprávního jednání může reagovat orgán sociálně-právní ochrany dětí, případně soud, a to přesně vymezenými způsoby podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí, resp. občanského zákoníku. Pokud je však delikventní chování dítěte mladšího patnácti let kriminální povahy (tj. naplní znaky některé ze skutkových podstat ve zvláštní části trestního zákoníku), je reakce na tento čin svěřena soudům pro mládež . Osoby, které nedovršily patnáctý rok svého věku, jsou totiž absolutně nezpůsobilé spáchat trestný čin. Podstata odpovědnosti dětí mladších patnácti za spáchaný čin kriminální povahy tedy nemůže být trestní , nýbrž jde o specifický druh odpovědnosti, na který navazují i specifická opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže (dále též „ZSM“). Proti trestně neodpovědným dětem nelze užít žádných sankcí trestního práva hmotného ani prostředků trestního práva procesního. Navíc řízení o činu jinak trestném je vedeno podle civilně procesních předpisů s modifikacemi podle ZSM. Jedná se však o reakci na činy, které by, pokud by je spáchala osoba trestně odpovědná, byly trestným činem. Oborově je tedy tato oblast na pomezí občanského práva a trestního práva.

2 Právní úprava Základ hmotněprávní úpravy nalezneme v trestním zákoníku a zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. Podle ustanovení trestního zákoníku je nutné posuzovat vůbec fakt, zdali se trestně neodpovědné dítě vůbec dopustilo činu jinak trestného. Takový čin totiž musí naplňovat nejen formální znaky trestného činu uvedené ve zvláštní části zákona, nýbrž i znaky materiální dané zejména zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 TZ. Podle trestního zákoníku je posuzováno také případné vyloučení odpovědnosti z důvodu existence okolností vylučujících protiprávnost. Naprosto vyloučená je však jakákoliv aplikace trestněprávních sankcí podle ustanovení trestního zákoníku. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže upravuje některé hmotněprávní i procesní otázky spojené s reakcemi na činy jinak trestné spáchané dětmi mladšími patnácti let. S ohledem na odlišný charakter odpovědnosti dětí a mladistvých je vyloučena ve věcech dětí aplikace ustanovení hlavy II. ZSM , avšak zákon na několika místech stanovuje přiměřené užití některých ustanovení (např. § 93 odst. odst. 7). Vyjma hlavy I. ZSM, která obsahuje definice některých pojmů a základní zásady, je tedy stěžejní zejména hlava III. ZSM, kde v § 93 nalezneme výčet jednotlivých opatření a podmínky jejich ukládání. V § 90 až v § 92 jsou obsažena zejména procesní ustanovení, která se týkají zahájení řízení, vedení řízení a účastenství v řízení. Vzhledem k výslovnému příkazu v § 96 ZSM se v řízení postupuje podle předpisů upravujících civilní soudní řízení, zejména podle občanského soudního řádu (dále též „OSŘ“) a zákona o zvláštních řízeních soudních (dále též „ZŘS“) . Ač je řízení o činu jinak trestném spáchaném trestně neodpovědným dítětem specifické řízení, zákonodárce ho v ZŘS nijak nevymezil a ustanovení tohoto zákona se aplikují toliko analogicky. Zejména v počátku řízení, v tzv. předsoudním stádiu, postupuje orgán činný v trestním řízení (nejčastěji policejní orgán) podle ustanovení trestního řádu . Policejní orgán je však povinen v souladu s § 159a trestního řádu věc neprodleně odložit poté, co se dozví, že pachatelem prověřovaného činu je dítě mladší patnácti let.

3 Základní pojmy Dítě definuje § 126 trestního zákoníku, jako osobu mladší 18 let. Toto vymezení v zásadě odpovídá vymezení pojmu dítě v čl. 1 Úmluvy o právech dítěte i soukromoprávním předpisům. Rozdílně, než v trestním zákoníku, je ovšem dítě definováno v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. Ten pro osoby mladší 18 let používá pojem mládež, přičemž rozlišuje kategorii osob mladších patnácti let, které označuje jako děti, a kategorii osob starších patnácti let a mladších osmnácti let, které označuje jako mladistvé. Definice dítěte v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže je významná zejména z hlediska stanovení odpovědnosti dítěte za protiprávní činy a právních následků těchto činů. Naproti tomu vymezení dítěte podle trestního zákoníku se použije, pokud se osoba mladší osmnácti let nachází v pozici osoby ohrožené nebo poškozené a je významná např. z hlediska trestněprávní kvalifikace činu.

4 Čin jinak trestný Zákon o soudnictví ve věcech mládeže dělí protiprávní činy na trestné činy, provinění a činy jinak trestné. Trestných činů se mohou dopustit pachatelé trestně odpovědní, tedy osoby plně rozumově a mravně vyspělé, starší patnácti let. Zákon však terminologicky rozlišuje trestný čin spáchaný trestně odpovědným mladistvým, který označuje jako provinění, a trestný čin spáchaný dospělým pachatelem. Čin jinak trestný je oproti výše uvedenému zcela speciální kategorie. Jedná se o protiprávní čin, který naplňuje všechny znaky trestného činu uvedené v trestním zákoně, avšak s ohledem na některý z chybějících znaků charakterizujícího pachatele se nejedná o trestný čin. Podle toho, které nároky kladené na pachatele trestného činu subjekt nesplňuje, lze dále činy jinak trestné dělit na činy jinak trestné spáchané trestně neodpovědným dítětem, činy jinak trestné spáchané mladistvým, který není trestně odpovědný z důvodu nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti, a činy jinak trestné spáchané pachatelem nepříčetným. Odpovědnost pachatelů starších patnácti let, kteří jsou však v době spáchání činu nepříčetní ve smyslu § 26 TZ, posuzujeme a sankcionujeme podle ustanovení trestního zákoníku a řízení s takovým pachatelem je vedeno podle ustanovení trestního řádu, resp. pokud jde o mladistvého, je nutno brát v potaz i úpravu obsaženou v ZSM. Naopak proti pachatelům činů jinak trestných, kteří v době spáchání činu nedovršily patnáctý rok věku, nebo pachatelům mladistvým, kteří jsou však nedostatečně rozumově a mravně vyspělí ve smyslu § 5 odst. 1 ZSM, nelze použít prostředků trestního práva. Tyto osoby se totiž nemohou dopustit trestného činu, resp. provinění. Charakter odpovědnosti za činy jinak trestné je tedy u dětí a nedostatečně rozumově a mravně vyspělých mladistvých v zásadě stejný, a i reakce na činy jinak trestné spáchané těmito pachateli jsou shodné. Jedinou výjimkou je, že mladistvým trestně neodpovědných z důvodu nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti je možné podle § 5 odst. 2 ZSM uložit i ochranná opatření podle hlavy II. ZSM. Právní úprava ZSM, krom obecného vymezení v ustanovení § 2 odst. 2, sama čin jinak trestný nijak blíže nespecifikuje. Proto je nutné nejprve v konkrétním případě posoudit, zdali došlo ze strany pachatele k naplnění formálních i materiálních znaků trestného činu vymezených v trestním zákoníku. K této problematice se také opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud, když např. v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1426/2013 přímo v právní větě vyslovil názor, že „je třeba nejprve zkoumat, zda by jinak byly naplněny formální znaky konkrétního trestného činu ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, a poté se zabývat i otázkou, zda jde ve vztahu k osobě, která se takového protiprávního jednání dopustila, a okolnostem, za nichž byl čin spáchán, o případ společensky škodlivý ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.“ Judikatura i doktrína se tak v zásadě shodují, že spáchaný čin jinak trestný je třeba posuzovat i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe obsaženou v § 12 odst. 2 TZ, tedy že odpovědnost za čin jinak trestný a důsledky s ní spojené je možné uplatnit jen ve společensky škodlivých případech, kdy nepostačuje postih podle jiného právního předpisu.

5 Subjekt činu jinak trestného K vyvození odpovědnosti dítěte mladšího patnácti let nestanoví zákon o soudnictví ve věcech mládeže žádnou spodní věkovou hranici. Z výše uvedeného je však zjevné, že aby bylo možno posoudit čin dítěte jako čin jinak trestný, musí být naplněna i subjektivní stránka činu jinak trestného. Dítě tedy musí jednat zaviněně. To je z hlediska nároků kladených na subjekt činu jinak trestného mimořádně důležité, jelikož není možno vyvodit odpovědnost u dítěte, které zaviněného protiprávního jednání není schopno vzhledem ke své rozumové a mravní vyspělosti, resp. stupni bio-psychosociálního vývoje. Zavinění, jako vnitřní psychický stav k jednání a následku, se skládá ze dvou složek. Ze složky vědomostní a složky volní. „Složka vědomostní zahrnuje vědomost pachatele o tom, co činí a jaký to může mít následek.“ Volní složka spočívá v hodnocení vlastních vědomostí, představ a zaměřenosti vůle pachatele na skutečnosti trestněprávně relevantní, přičemž se projevuje ve formě chtění, srozumění nebo smíření. V praxi je tedy nutné v každém individuálním případě posoudit, jestli je dítě schopno vnímat relevantní skutečnosti protiprávního jednání a zdali je schopno odhadnout jeho následek. Nelze tedy univerzálně určit spodní věkovou hranici odpovědnosti za činy jinak trestné. Názory na stanovení dolní věkové hranice odpovědnosti se liší i v odborné literatuře. Sotolář s Válkovu ji přibližně zasazují do začátku povinné školní docházky, tedy s věkem šesti nebo sedmi let dítěte. Naproti tomu Karel Šabata uvádí, že „řízení před soudem pro mládež je důvodné, jestliže před soudem stojí dítě ve věku od dvanácti do patnácti let.“

6 Právní následky činu jinak trestného Soud pro mládež za spáchaný čin jinak trestný dítětem mladším patnácti let nebo trestně neodpovědným mladistvým ukládá opatření, která jsou vymezena v § 93 ZSM. Účel, který mají uložená opatření sledovat, je dán přímo zákonem. Ustanovení § 1 odst. 2 ZSM stanoví, že opatření má účinně přispívat k tomu, aby se pachatel dalšího páchání protiprávního činu zdržel, našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji a podle svých sil a schopností přispěl k odčinění újmy vzniklé jeho protiprávním činem. Na tato východiska poté navazuje zásada obsažená v § 3 odst. 1, když stanoví, že „sankce a způsob jejich ukládání, směřují především k obnovení narušených sociálních vztahů, začlenění dítěte mladšího patnácti let nebo mladistvého do rodinného a sociálního prostředí a k předcházení protiprávním činům.“ Opatření ukládaná v řízeních o činu jinak trestném tedy nemají primárně represivní účel, i když určitý sankční prvek je v nich také obsažen. Naopak úprava zákona o soudnictví ve věcech mládeže je postavena převážně na konceptu restorativní justice. Pokud soud pro mládež nedojde k závěru, že projednání činu jinak trestného před soudem nebo státním zástupcem postačuje pro naplnění účelu zákona, uloží pachateli některé z opatření taxativně vypočtených v ustanovení § 93 odst. 1 ZSM. Podle tohoto ustanovení lze trestně neodpovědnému dítěti uložit: - výchovnou povinnost, - výchovné omezení, - napomenutí s výstrahou, - zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, - dohled probačního úředníka, - ochrannou výchovu, - ochranné léčení.

Žádné z vyjmenovaných opatření, vyjma ochranného léčení, nelze v řízení podle hlavy III. ZSM uložit osobě, která dovršila osmnáctý rok věku. Stejně tak výkon těchto opatření trvá nejdéle do osmnácti let věku jedince. Dítěti je možno uložit současně i více opatření vedle sebe, pokud je to nezbytné k naplnění účelu zákona.

6.1 Výchovné povinnosti a výchovná omezení Při ukládání výchovných omezení a výchovných povinností se v souladu s ustanovením § 93 odst. 7 ZSM s přihlédnutím k věku dítěte přiměřeně užijí ustanovení § 18, § 19, která stanoví druhy a podmínky ukládání jednotlivých omezení a povinností. Dítěti mladšímu patnácti let však tato opatření může uložit pouze soud pro mládež, a nikoliv jako u mladistvých, státní zástupce. Demonstrativní výpočet výchovných povinností je obsažen v ustanovení § 18 odst. 1 ZSM. Podstatou výchovných povinností je příkaz k pozitivnímu konání, tedy povinnost vykonat něco nad rámec povinností, k jejichž plnění jsou děti povinny nebo již zavázány. Uplatnitelnost některých vypočtených výchovných povinností vůči dětem mladším patnácti let je užší než vůči mladistvým. Kupříkladu Blažek uvádí, že uložení výchovných povinností spočívajících ve vykonání bezplatně ve volném čase společensky prospěšné činnosti určitého druhu dítěti mladšímu patnácti let by mohlo být rozporné se zákazem dětské práce podle ustanovení § 34 občanského zákoníku a z mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána. Stejně tak je otázka, do jaké míry je uplatnitelná výchovná povinnost spočívající v zaplacení peněžité částky (písm. b)). Zákon totiž vyžaduje, aby byla peněžitá částka zaplacena z prostředků, se kterými může dítě samostatně nakládat. S ohledem na to, že v drtivé většině případů získávají děti mladší patnácti let finance od svých rodičů nebo pečujících osob, může být způsobilost tohoto opatření dosáhnout účelu zákona značně snížena. Demonstrativní výčet výchovných omezení je obsažen v § 19 odst. 1 ZSM. Pokud výchovná omezení nenarušují přípravu dítěte na budoucí povolání, především plnění povinností souvisejících se vzdělávacím programem školy nebo výkon povolání či zaměstnání, jak požaduje ustanovení § 19 odst. 2 ZSM, jsou tato opatření plně uplatnitelná i pro děti mladší patnácti let.

6.2 Napomenutí s výstrahou Napomenutí s výstrahou je dalším z opatření, na které se přiměřeně užije úprava hlavy II. ZSM, a to konkrétně ustanovení § 20. Toto opatření spočívá v tom, že soud dítě „v přítomnosti jeho zákonného zástupce nebo opatrovníka důrazně vytkne protiprávnost jeho činu a upozorní ho na konkrétní důsledky, jež mu hrozí podle tohoto zákona v případě, že by v budoucnu páchal další trestnou činnost.“ Soud může také fakultativně současně s napomenutím přenechat postih provinilce zákonným zástupcům, opatrovníku, školskému zařízení, jehož je žákem, nebo výchovnému zařízení, v němž žije (odst. 2). Jmenované osoby nebo zařízení mají poté povinnost vyrozumět soud o výsledku postihu. V odborné literatuře se často uvádí, že jde o nejmírnější ze všech opatření, která je dle § 93 ZSM možné uložit.

6.3 Zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče Jedná se o opatření, která lze uložit pouze v řízení podle hlavy III. ZSM. Lze je tak uložit pouze trestně neodpovědným dětem nebo nedostatečně rozumově a mravně vyspělým mladistvým. Co se rozumí střediskem výchovné péče stanoví zákon o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy v § 16 a násl. Střediska poskytují různé druhy programů, které se liší nejen intenzitou zásahů do běžného života, ale i délkou svého trvání. Výchovné programy jsou poskytovány ve formě ambulantní, celodenní, internátní nebo terénní (§ 16 odst. 2 zákona).

6.4 Dohled probačního úředníka Zákon stanoví, že na dohled probačního úředníka se přiměřeně s přihlédnutím k věku dítěte užije úprava ustanovení § 16 odst. 1, 2 a 3 a § 80 odst. 1, a 3 až 7. Obsah probačního dohledu je v zásadě stejný jako u mladistvých. Účelem probačního dohledu je sledování a kontrola chování dítěte zaměřená na zajištění ochrany společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti a dále odborné vedení a pomoc dítěti s cílem zajistit, aby v budoucnu vedlo řádný život.

6.5 Ochranná výchova Ochranná výchově je obecně nejpřísnějším opatřením, které lze uložit za spáchaný čin jinak trestný v řízení podle hlavy III. ZSM. Podle ustanovení § 93 odst. 2 ZSM soud musí ochrannou výchovu uložit pachateli, který v době spáchání činu dovršil dvanáctý rok věku a byl mladší patnácti let. Zároveň se musí jednat o čin, za který by bylo dle trestního zákoníku možné uložit výjimečný trest odnětí svobody, pokud by spáchaný čin byl trestným činem. Soud může podle ustanovení § 93 odst. 3 ZSM fakultativně uložit ochrannou výchovu dítěti, pokud to odůvodňuje povaha spáchaného činu a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy. Zákon dále nestanovuje žádné další podrobnosti ukládání ochranné výchovy, a to ani délku jejího trvání. Podle konstantní judikatury nejvyššího soudu však nelze analogicky aplikovat ustanovení o ochranné výchově obsažené v hlavě II. ZSM. Není tedy možné prodloužit ochrannou výchovu uloženou v řízení podle hlavy III. ZSM až do devatenáctého roku věku a není ani možné přeměnit ochrannou výchovu v ústavní výchovu. Obojí bylo před vydáním zmíněných rozhodnutí běžnou praxí a obdobná stanoviska zastávala i odborná veřejnost. Výkon ochranné výchovy upravuje zákon o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy.

6.6 Ochranné léčení Pro uložení ochranného léčení za činy jinak trestné spáchané trestně neodpovědnými dětmi stanoví ZSM poměrně přísné podmínky. Jednak lze ochranné léčení dítěti mladšímu patnácti let uložit pouze na základě předchozího vyšetření duševního stavu dítěte. Zákon zde přímo odkazuje na ustanovení § 58 ZSM, kde je stanoveno, že toto zkoumání provádí znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii a znalec z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie, se specializací na dětskou psychologii. Dále ustanovení § 93 odst. 4 ZSM stanoví podmínky, že dítě spáchalo čin jinak trestný buď ve stavu vyvolaném duševní poruchou, nebo pod vlivem návykové látky, nebo v souvislosti s jejím zneužíváním, jde-li o dítě, které se oddává zneužívání takové látky. Poslední předpoklad pro uložení ochranného léčení je ten, že pobyt dítěte na svobodě bez uložení ochranného léčení je nebezpečný. Ochranné léčení může soud nařídit buď ve formě ambulantní, nebo ve formě ústavní, přičemž formu může soud dodatečně změnit (§ 93 odst. 5 ZSM). Ochranné léčení se liší od ostatních opatření v tom, že ho lze vykonávat a nařídit i po dovršení osmnáctého roku věku. Výkon ochranného léčení pak trvá do té doby, dokud to vyžaduje jeho účel. Účelem ochranného léčení je jeho terapeutické působení, přičemž omezení osobní svobody dítěte při ústavním ochranném léčení je toliko prostředkem k zajištění jeho součinnosti při léčbě. Trvání ochranného léčení tak v podstatě není časově omezeno. Je ovšem nutno konstatovat, že soud má povinnost nejméně jednou za dvanáct měsíců přezkoumat, zdali trvají důvody pro pokračování ochranného léčení. Výkon ochranného léčení u dětí mladších patnácti upravuje § 95a ZSM.

6.7 Upuštění od uložení opatření Pokud soud pro mládež dospěje k závěru, že k naplnění účelu zákona postačuje projednání činu před soudem, může v souladu s ustanovením § 93 odst. 10 ZSM upustit od uložení opatření. Takový postup je však možný pouze v případě, kdy je prokázáno, že se dítě dopustilo činu jinak trestného.

Autoři článku: OndřejSl (Ondřej Slaný)