Quasidelikty

Historický vývoj

V římském právu vznikaly obligace, tedy dle I 3, 13 pr. „právní pouta, která nás svou nevyhnutelností nutí, abychom v souladu s právem našeho státu poskytli někomu nějaké plnění“, z četných typických skutečností, které bylo v klasickém právu možno zahrnout pod dvě velké kategorie: delikty a kontrakty. Delikty byly přitom přesně vymezeným protiprávním jednáním, kterým někdo způsobil druhému újmu, a vznikla mu proto povinnost tuto újmu odčinit, kontrakty pak představovaly dohodu o vzájemném plnění uznávaném právním řádem, která zakládala povinnost toto plnění poskytnout. Takto prameny vzniku závazků dělí i Gai Inst. 3, 88, kterým začíná pojednání o obligacích:

Nunc transeamus ad obligationes. Quarum summa divisio in duas species diducitur: omnis enim obligatio vel ex contractu nascitur vel ex delicto.
Přejděme nyní k obligacím. Jejich základní rozdělení se provádí rozlišováním dvou skupin: každá obligace (závazek) vzniká totiž buď z kontraktu (ze smlouvy), nebo z deliktu (z protiprávního činu).

Nebylo to ale rozdělení vyčerpávající, již v pozdní republice byly totiž uznány za důvody vzniku obligací skutečnosti, které nebylo možné podřadit ani pod smlouvy, ani pod delikty. V díle Res cottidianae, jehož autorem je pravděpodobně také Gaius, byly takovéto skutečnosti shromážděny pod názvem „obligace z různých jiných příčin“ – viz D 44, 7, 1 pr.:

Obligationes aut ex contractu nascuntur aut ex maleficio aut proprio quodam iure ex variis causarum figuris.
Obligace vznikají ze smlouvy, z protiprávního činu nebo z různých jiných příčin ze samého práva.

Justiniánské rozlišování obligací jakoby z deliktů (obligationes quasi ex maleficio/ quasi ex delicto) a jakoby ze smluv (quasi ex contractu) bylo dalším krokem v systematizaci této skupiny závazků. Již v právu klasickém byl tak dán základ pro propracované roztřiďování skutečností vzniku obligací v právu justiniánském na kontrakty, delikty, quasikontrakty a quasidelikty – I 3, 13, 2 de obligationibus:

Sequens divisio in quattuor species deducitur:  aut enim ex contractu sunt aut quasi ex contractu aut ex maleficio aut quasi ex maleficio. […]
Další dělení je provedeno do čtyř tříd, neboť [obligace] vznikají buď z kontraktu, quasikontraktu, deliktu nebo quasideliktu. […]

Vedle uvedené quadripartice byl současně vytvořen ještě jeden subsidiární důvod vzniku závazků, a to zákon.

Pojem quasideliktů

Quasidelikty, zavedené do právnického jazyka až císařem Justiniánem, představovaly zavazovací důvody, jež se podobaly těm deliktním, ale kterým chyběl některý z podstatných znaků deliktů, obyčejně zavinění (resp. takové zavinění, které by se dalo zařadit do skupiny vymezených zavinění) nebo osoba škůdce, často se tak jednalo o situace, kdy se odpovídalo za jednání druhé osoby, tedy o odpovědnost objektivní. Jejich vytvoření bylo pravděpodobně projevem snahy co nejvíce zdůraznit význam viny pro pojem a následek deliktu. Civilní a praetorské delikty, s přesně definovanými skutkovými podstatami, nemohli totiž obsáhnout všechny možné případy bezprávného mimosmluvního zasažení do cizí právní sféry, na které by se mělo z hlediska vytříbeného právního citu reagovat soukromým trestem. Praetor začal proto v ediktu poskytovat nové poenální žaloby (actiones poenales) z deliktů v případech, na které se původně ten který delikt nevztahoval, ale na které jej praetor, jakožto mluvčí právního cítění římské společnosti, považoval za nutné analogicky rozšířit (actiones quasi ex maleficio/ delicto).