Dědická substituce: Porovnání verzí
(Značka: přepnuto z VisualEditoru) |
|||
| Řádek 2: | Řádek 2: | ||
Na rozdíl od dědické instituce (''heredis institutio''), která byla základem testamentu, a bez níž byl tak testament nemyslitelný,<ref>Frýdek, M. Kurs římského práva. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011, s. 181.</ref> se v případě dědické substituce jednalo o fakultativní obsahovou náležitost závěti,<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 280.</ref> ačkoliv na ni byly kladeny stejné formální požadavky.<ref>Dajczak, W. a kol. V českém vydání Dostalík, P. Právo římské: Základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 102.</ref> Jejím smyslem bylo zejména vyloučení intestátní posloupnosti,<ref>Skřejpek. Římské soukromé právo: Systém a instituce, 2016, s. 235.</ref> ale také toho, aby podíl jednoho ze spoludědiců přirůstal jako uprázdněný k podílům ostatních spoludědiců. K takovéto akrescenci mohlo dojít teprve tehdy, jestliže podíl nenabyl žádný z ustanovených náhradníků.<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 284.</ref> | Na rozdíl od dědické instituce (''heredis institutio''), která byla základem testamentu, a bez níž byl tak testament nemyslitelný,<ref>Frýdek, M. Kurs římského práva. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011, s. 181.</ref> se v případě dědické substituce jednalo o fakultativní obsahovou náležitost závěti,<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 280.</ref> ačkoliv na ni byly kladeny stejné formální požadavky.<ref>Dajczak, W. a kol. V českém vydání Dostalík, P. Právo římské: Základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 102.</ref> Jejím smyslem bylo zejména vyloučení intestátní posloupnosti,<ref>Skřejpek. Římské soukromé právo: Systém a instituce, 2016, s. 235.</ref> ale také toho, aby podíl jednoho ze spoludědiců přirůstal jako uprázdněný k podílům ostatních spoludědiců. K takovéto akrescenci mohlo dojít teprve tehdy, jestliže podíl nenabyl žádný z ustanovených náhradníků.<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 284.</ref> | ||
| + | |||
| + | Římští právníci nejprve vypracovali čistě racionalisticky, tj. bez zřetele k dogmatickoprávním premisám, pojatý systém dvou substitucí. V prvním případě zůstavitel jmenoval náhradního dědice, tzv. substituta, pro případ, že by se dědic povolaný na prvním místě dědicem nestal (si heredes non exstiterint), tj. že by nemohl nebo nechtěl dědictví nabýt, ve druhém pak pro případ, že by se první dědic sice dědicem stal (si heredes exstiterint), ale dodatečně jím přestal být, a to buď protože byl ustanoven jen na dobu určitou, nebo pod rozvazovací podmínkou.<ref>Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1–2.</ref> Jakmile se však právní uvažování uzavřelo do okruhu pozitivního práva, konstatovali juristé, že je racionálně vyvozený obraz substitucí nutno omezit. Vázáni civilním dogmatem semel heres semper heres (jednou dědic, vždycky dědic) vyplývajícím z ustanovení D 28, 5, 89<ref>Salák, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2016, s. 252. Citováno dle: The Roman Law Library: Corpus Iuris Civilis: Digesta [online]. droitromain.univ-grenoble-alpes.fr. [15. 11. 2021]. https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/?fbclid=IwAR3D0DM69lUNCvgvHF_-QGouffOAenuR9L4y58nok7ZT49MTE737Z-WcmgM</ref> a znemožňujícím, aby byl dědic jmenován jen na čas nebo pod rezolutivní podmínkou, došli k pozitivněprávnímu závěru, že je možno substituovat pouze his qui heredes non exstiterunt. Druhou myslitelnou skupinu dědických substitucí zamítli, byli si ovšem vědomi, že toto zamítnutí představuje značný nedostatek pro praktické cíle testamentárního pořízení. Zůstavitel totiž může mít zájem na tom, aby ustanovil prvního dědice jen na nějakou dobu nebo pod rozvazovací podmínkou a po uplynutí doby nebo splnění podmínky dosadil na jeho místo dědice druhého. Ačkoliv tedy přímé provedení tohoto cíle prostředky civilního práva shledali nemožným, připustili provedení nepřímé a k němu ještě jednu výjimku z uvedeného pravidla.<ref>Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1–2.</ref> | ||
Verze z 4. 1. 2022, 20:55
Dědickou substituci (substitutio), či též ustanovení náhradního dědice[1] nebo dědické náhradnictví,[2] lze definovat jako jmenování dalšího dědice, který má nastoupit na místo dědice předchozího,[3] jde tedy o ustanovení dědice ve druhé (a každé další) řadě, které reaguje na situaci, kdy první dědic z nějakého důvodu dědictví nenabude.[4] Tento pojem vyplývá již ze slovního významu substituce: substituere přeneseně znamená dosaditi někoho na místo něčí.[5]
Na rozdíl od dědické instituce (heredis institutio), která byla základem testamentu, a bez níž byl tak testament nemyslitelný,[6] se v případě dědické substituce jednalo o fakultativní obsahovou náležitost závěti,[7] ačkoliv na ni byly kladeny stejné formální požadavky.[8] Jejím smyslem bylo zejména vyloučení intestátní posloupnosti,[9] ale také toho, aby podíl jednoho ze spoludědiců přirůstal jako uprázdněný k podílům ostatních spoludědiců. K takovéto akrescenci mohlo dojít teprve tehdy, jestliže podíl nenabyl žádný z ustanovených náhradníků.[10]
Římští právníci nejprve vypracovali čistě racionalisticky, tj. bez zřetele k dogmatickoprávním premisám, pojatý systém dvou substitucí. V prvním případě zůstavitel jmenoval náhradního dědice, tzv. substituta, pro případ, že by se dědic povolaný na prvním místě dědicem nestal (si heredes non exstiterint), tj. že by nemohl nebo nechtěl dědictví nabýt, ve druhém pak pro případ, že by se první dědic sice dědicem stal (si heredes exstiterint), ale dodatečně jím přestal být, a to buď protože byl ustanoven jen na dobu určitou, nebo pod rozvazovací podmínkou.[11] Jakmile se však právní uvažování uzavřelo do okruhu pozitivního práva, konstatovali juristé, že je racionálně vyvozený obraz substitucí nutno omezit. Vázáni civilním dogmatem semel heres semper heres (jednou dědic, vždycky dědic) vyplývajícím z ustanovení D 28, 5, 89[12] a znemožňujícím, aby byl dědic jmenován jen na čas nebo pod rezolutivní podmínkou, došli k pozitivněprávnímu závěru, že je možno substituovat pouze his qui heredes non exstiterunt. Druhou myslitelnou skupinu dědických substitucí zamítli, byli si ovšem vědomi, že toto zamítnutí představuje značný nedostatek pro praktické cíle testamentárního pořízení. Zůstavitel totiž může mít zájem na tom, aby ustanovil prvního dědice jen na nějakou dobu nebo pod rozvazovací podmínkou a po uplynutí doby nebo splnění podmínky dosadil na jeho místo dědice druhého. Ačkoliv tedy přímé provedení tohoto cíle prostředky civilního práva shledali nemožným, připustili provedení nepřímé a k němu ještě jednu výjimku z uvedeného pravidla.[13]
- ↑ Kincl, J. a kol. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 283.
- ↑ Skřejpek, M. Římské soukromé právo: Systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2016, s. 235.
- ↑ Vážný, J. Pupilární substituce ve vývoji římského práva. Praha: Nakladatelství České akademie věd a umění, 1940, s. 1.
- ↑ Bonfante, P. V českém vydání Vážný, J. Instituce římského práva. Brno: ČS. A. S. Právník, 1932, s. 652.
- ↑ Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1
- ↑ Frýdek, M. Kurs římského práva. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011, s. 181.
- ↑ Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 280.
- ↑ Dajczak, W. a kol. V českém vydání Dostalík, P. Právo římské: Základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 102.
- ↑ Skřejpek. Římské soukromé právo: Systém a instituce, 2016, s. 235.
- ↑ Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 284.
- ↑ Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1–2.
- ↑ Salák, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2016, s. 252. Citováno dle: The Roman Law Library: Corpus Iuris Civilis: Digesta [online]. droitromain.univ-grenoble-alpes.fr. [15. 11. 2021]. https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/?fbclid=IwAR3D0DM69lUNCvgvHF_-QGouffOAenuR9L4y58nok7ZT49MTE737Z-WcmgM
- ↑ Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1–2.
