Vyvlastnění: Porovnání verzí
m (Značka: editace z VisualEditoru) |
(Značka: přepnuto z VisualEditoru) |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
<nowiki>{{Encyklopedická práce}}</nowiki> | <nowiki>{{Encyklopedická práce}}</nowiki> | ||
| − | Vyvlastnění je veřejnoprávním institutem spočívajícím v nuceném | + | Vyvlastnění je stále poměrně kontroverzním institutem správního práva. S ohledem na jeho zneužívání v nedemokratických režimech a na historickou zkušenost naší země s těmito režimy je u nás veřejností vnímán dosti negativně. Na druhou stranu je nezbytným mezním nástrojem realizace [[Veřejný zájem|veřejného zájmu]] v situaci, kdy soukromoprávní jednání dotčených stran selhávají a možnost uskutečnění předmětu [[Veřejný zájem|veřejného zájmu]] bez využití možnosti vyvlastnění je tak zablokována. |
| + | |||
| + | Vyvlastnění (expropriace) je veřejnoprávním institutem spočívajícím v nuceném zásahu do [[Vlastnické právo|vlastnického práva]], tj. jeho omezení nebo nucený přechod na základě správního aktu. Jedná se o velice závažný zásah [[Veřejná moc|veřejné moci]] do vlastnického práva, což je jedno ze [[Základní práva|základních práv]] osob (fyzických i právnických), zakotvené a chráněné na ústavní úrovni<ref>Viz Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, čl. 1 odst. 1 a usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, čl. 11 </ref>. Proto je také nucený zásah do vlastnického práva přísně regulován a může být proveden jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za odpovídající náhradu. | ||
| + | |||
| + | Takový [[veřejný zájem]] může legitimně existovat např. při budování celostátně významných komunikací čí distribučních sítí energií, za účelem záchrany historicky cenných objektů a staveb apod. Pokud se nepodaří dospět k dohodě s vlastníky dotčených nemovitých věcí na přechodu [[Vlastnické právo|vlastnického práva]] a realizaci záměru ve veřejném zájmu za příslušnou kompenzaci, může za splnění zákonných podmínek přijít na řadu vyvlastnění pozemku, stavby, či [[Věcná práva|věcného práva]] k dotčené nemovitosti. Je však třeba vždy bedlivě dbát na to, aby k takovým zásahům do vlastnického práva docházelo jen v rámci ústavních mantinelů, zákonným způsobem a v nejmenším možném rozsahu, nikoli na základě libovůle a zneužití veřejné moci. | ||
| + | |||
| + | == 1 Prameny právní úpravy vyvlastnění == | ||
| + | |||
| + | === 1.1 Ústavní základ úpravy === | ||
| + | Listina základních práv a svobod zakotvuje právo vlastnit majetek a právo na ochranu majetku jako základní lidské právo v čl. 11. Nejedná se o právo neomezené a neomezitelné, neboť při jeho realizaci může docházet ke kolizím s právy a oprávněnými zájmy jiných osob. Vlastnické právo osoby má tedy své meze, které jsou dány mezemi práv dalších osob (fyzických i právnických včetně státu). | ||
| + | |||
| + | Čl. 11 odst. 1 Listiny: | ||
| + | |||
| + | ''„Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. …“'' | ||
| + | |||
| + | Čl. 11 odst. 3 Listiny: | ||
| + | |||
| + | ''„Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“'' | ||
| + | |||
| + | Čl. 11 odst. 4 Listiny: | ||
| + | |||
| + | ''„Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu a za náhradu.“'' | ||
| + | |||
| + | Listina tedy zakotvuje možnost nuceného zásahu do vlastnického práva a stanoví podmínky takového zásahu. Možnost omezení vlastnického práva musí být stanovena zákonem, je přípustná pouze z důvodu ochrany práv jiných osob nebo ochrany veřejného zájmu, a musí být vždy odpovídající způsobem kompenzována (za náhradu)<ref>KOPECKÝ, Martin. ''Správní právo, obecná část.'' Praha: C. H. Beck, 2019, s. 224.</ref>. | ||
| + | |||
| + | === 1.2 Zákonná úprava === | ||
| + | Možnost vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva je zakotvena v ustanoveních '''§ 1037 - § 1039 občanského zákoníku''' ('''zákon č. 89/2012''', dále „OZ“). Počítá se zde jednak s omezením vlastnického práva ''ad hoc,'' tedy s použitím vlastníkovy věci ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu, a sice jen na nezbytně nutnou dobu a v nezbytné míře, pokud účelu nelze dosáhnout jinak (tzv. materiální vyvlastnění, § 1037 OZ), a též s veřejnoprávním vyvlastňovacím rozhodnutím vydaným na základě zákonem stanovené formální procedury (tzv. formální vyvlastnění), nebo přímo na základě zákona (tzv. legální vyvlastnění), jak obojí normuje ustanovení § 1038 OZ. Ve všech případech náleží vyvlastňovanému náhrada v míře odpovídající dotčení majetku, kterého se opatření týkají (§ 1039 OZ)<ref>PETROV, Jan a kol. ''Občanský zákoník, Komentář.'' Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1047 – 1050.</ref>. Úprava vyvlastnění v OZ nerozlišuje dotčené věci na movité a nemovité, připouští tedy za splnění zákonných podmínek dotčení jakékoli věci. | ||
| + | |||
| + | Naproti tomu zákon č. '''184/2006 Sb.,''' o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě '''(zákon o vyvlastnění)''' obecně upravuje vyvlastnění a vyvlastňovací řízení pro případy, kdy neexistuje speciální zákonná úprava, a týká se výslovně jen věcí nemovitých – '''pozemků a staveb,''' s možností vyvlastnit věc movitou tento zákon vůbec nepočítá. Je účinný od roku 2007, kdy nahradil úpravu vyvlastnění v dnes již zrušeném stavebním zákoně (č. 50/1976 Sb.). | ||
| + | ---- | ||
| + | ----<references /> | ||
Verze z 4. 7. 2021, 06:37
{{Encyklopedická práce}}
Vyvlastnění je stále poměrně kontroverzním institutem správního práva. S ohledem na jeho zneužívání v nedemokratických režimech a na historickou zkušenost naší země s těmito režimy je u nás veřejností vnímán dosti negativně. Na druhou stranu je nezbytným mezním nástrojem realizace veřejného zájmu v situaci, kdy soukromoprávní jednání dotčených stran selhávají a možnost uskutečnění předmětu veřejného zájmu bez využití možnosti vyvlastnění je tak zablokována.
Vyvlastnění (expropriace) je veřejnoprávním institutem spočívajícím v nuceném zásahu do vlastnického práva, tj. jeho omezení nebo nucený přechod na základě správního aktu. Jedná se o velice závažný zásah veřejné moci do vlastnického práva, což je jedno ze základních práv osob (fyzických i právnických), zakotvené a chráněné na ústavní úrovni[1]. Proto je také nucený zásah do vlastnického práva přísně regulován a může být proveden jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za odpovídající náhradu.
Takový veřejný zájem může legitimně existovat např. při budování celostátně významných komunikací čí distribučních sítí energií, za účelem záchrany historicky cenných objektů a staveb apod. Pokud se nepodaří dospět k dohodě s vlastníky dotčených nemovitých věcí na přechodu vlastnického práva a realizaci záměru ve veřejném zájmu za příslušnou kompenzaci, může za splnění zákonných podmínek přijít na řadu vyvlastnění pozemku, stavby, či věcného práva k dotčené nemovitosti. Je však třeba vždy bedlivě dbát na to, aby k takovým zásahům do vlastnického práva docházelo jen v rámci ústavních mantinelů, zákonným způsobem a v nejmenším možném rozsahu, nikoli na základě libovůle a zneužití veřejné moci.
1 Prameny právní úpravy vyvlastnění
1.1 Ústavní základ úpravy
Listina základních práv a svobod zakotvuje právo vlastnit majetek a právo na ochranu majetku jako základní lidské právo v čl. 11. Nejedná se o právo neomezené a neomezitelné, neboť při jeho realizaci může docházet ke kolizím s právy a oprávněnými zájmy jiných osob. Vlastnické právo osoby má tedy své meze, které jsou dány mezemi práv dalších osob (fyzických i právnických včetně státu).
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
„Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. …“
Čl. 11 odst. 3 Listiny:
„Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
„Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu a za náhradu.“
Listina tedy zakotvuje možnost nuceného zásahu do vlastnického práva a stanoví podmínky takového zásahu. Možnost omezení vlastnického práva musí být stanovena zákonem, je přípustná pouze z důvodu ochrany práv jiných osob nebo ochrany veřejného zájmu, a musí být vždy odpovídající způsobem kompenzována (za náhradu)[2].
1.2 Zákonná úprava
Možnost vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva je zakotvena v ustanoveních § 1037 - § 1039 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012, dále „OZ“). Počítá se zde jednak s omezením vlastnického práva ad hoc, tedy s použitím vlastníkovy věci ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu, a sice jen na nezbytně nutnou dobu a v nezbytné míře, pokud účelu nelze dosáhnout jinak (tzv. materiální vyvlastnění, § 1037 OZ), a též s veřejnoprávním vyvlastňovacím rozhodnutím vydaným na základě zákonem stanovené formální procedury (tzv. formální vyvlastnění), nebo přímo na základě zákona (tzv. legální vyvlastnění), jak obojí normuje ustanovení § 1038 OZ. Ve všech případech náleží vyvlastňovanému náhrada v míře odpovídající dotčení majetku, kterého se opatření týkají (§ 1039 OZ)[3]. Úprava vyvlastnění v OZ nerozlišuje dotčené věci na movité a nemovité, připouští tedy za splnění zákonných podmínek dotčení jakékoli věci.
Naproti tomu zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě (zákon o vyvlastnění) obecně upravuje vyvlastnění a vyvlastňovací řízení pro případy, kdy neexistuje speciální zákonná úprava, a týká se výslovně jen věcí nemovitých – pozemků a staveb, s možností vyvlastnit věc movitou tento zákon vůbec nepočítá. Je účinný od roku 2007, kdy nahradil úpravu vyvlastnění v dnes již zrušeném stavebním zákoně (č. 50/1976 Sb.).
- ↑ Viz Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, čl. 1 odst. 1 a usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, čl. 11
- ↑ KOPECKÝ, Martin. Správní právo, obecná část. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 224.
- ↑ PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1047 – 1050.
