Právo na život

Právo na život

Právo na život je jedním z lidských práv a často se můžeme setkat i s označením, že se jedná o nejdůležitější či nejzákladnější právo. Porušení tohoto práva – tedy usmrcení člověka – patří k nejzávažnějším porušením lidských práv. Právo na život je nezcizitelným lidským právem, které působí erga omnes, tj. je chráněno vůči zásahům kohokoliv, včetně státu. I přes svou důležitost není právo na život absolutním právem. Ve striktně vymezených případech není usmrcení porušením tohoto práva. Relativnost práva na život vyplývá ze samotné Listiny, kdy v čl. 6 odst. 4 uvádí výjimku, podle které porušením práva na život není, jestliže byla osoba zbavena života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Obdobně Úmluva v čl. 2 odst. 2 obsahuje taxativní výčet případů, za kterých usmrcení nemusí být porušením práva na život.

Listina základních práv a svobod upravuje právo na život v čl. 6 a tím jej systematicky řadí na začátek katalogu základních práv. Obdobně jej ze systematického hlediska upravuje Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, když právo na život chrání v čl. 2.

Zejména v mezinárodním právu, tedy v Úmluvě a též v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, je život chráněn jako faktická existence. Z toho je třeba vycházet i při interpretování ustanovení čl. 6 Ústavy. Nejedná se však o jediný způsob, v některých vnitrostátních řádech se lze setkat i s výkladem, že právo na život chrání také určitou kvalitu života.

I přestože lidský život začíná narozením, z pohledu čl. 6 odst. 1 Listiny je lidský život hoden ochrany již před narozením. Právo na život náleží pouze fyzickým osobám.

Zbavení života

Listina v čl. 6 odst. 2 stanoví kategorický požadavek, že nikdo nesmí být zbaven života. Tímto je lidský život univerzálně chráněn před jakýmikoliv formami zásahu, a to vůči každému, tzn. ať je jejich původcem kdokoliv – fyzická osoba, právnická osoba, orgán veřejné moci atd.

Jedinou výjimku stanovuje čl. 6. odst. 4 Listiny, tedy usmrcení při jednání, které podle zákona není trestné. V trestního zákoníku jsou v tomto ohledu relevantní zejména okolnosti vylučující protiprávnost – krajní nouze a nutná obrana a oprávněné použití zbraně. Oproti tomu Úmluva je v tomto ohledu specifičtější, neboť v čl. 2 odst. 2 obsahuje taxativní výčet situací, za kterých nemusí být usmrcení osoby porušením práva na život. Čl. 2 odst. 2 Úmluvy stanoví, že zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem Úmluvy, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné při:

a) Obraně každé osoby proti nezákonnému násilí (zahrnuje i sebeobranu);

b) Provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené,

c) Zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.

Tyto výjimky vyplývající z Úmluvy se vztahují jak na úmyslnou formu zavinění, tak i nedbalostní. Obecnou podmínkou, jak již vyplývá ze samotného ustanovení Úmluvy, je, že použití síly musí být ke sledovanému účelu zcela nezbytné.

Zbavení života státem

Poprvé se ESLP zabýval posuzováním věci týkající se práva na život ve věci McCann a další proti Spojenému království. ESLP přezkoumávání použití síly orgánu státu v rámci čl. 2 odst. 2 Úmluvy rozděluje do dvou fází:

1. Zda použitá síla byla striktně přiměřená k účelu ubránit osoby před nezákonným násilím a

2.Zda orgány řídily a plánovaly operaci tak, aby v co největší míře minimalizovaly použití smrtící síly.

ESLP aplikuje test „upřímného přesvědčení“, kdy je upřímné přesvědčení, upravené objektivním korektivem, kdy je zkoumáno, zda toto přesvědčení bylo pociťováno „z dobrých důvodů“ a bylo „rozumné“.

Mezi další případy, kdy se ESLP musel zabývat, zda došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Úmluvy patří například Nachov a další proti Bulharsku nebo Andronicou a Constantitnou proti Kypru.

Trest smrti

Podle čl. 6 odst. 3 Listiny je trest smrti nepřípustný. Trest smrti byl na území České republiky zrušen zákonem č. 175. 1990 Sb., s účinností od 1. 7. 1990. Zákaz trestu smrti vyplývá též z Protokolu č. 6 a z Protokolu č. 13, které zakazují trest smrti, jimiž je Česká republika vázána. Ze samotné Úmluvy zákaz trestu smrti nevyplývá, proto byly sjednány výše zmíněné protokoly, které jej vylučují. Trest smrti je také zakázán čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.

Pozitivní závazky státu

Z práva na život pro stát vyplývají tři základní závazky. Zásahy do práva na život musejí být zakázány zákonem (legislativní rámec) , stát musí na dodržování těchto zákonů dohlížet pomocí odpovídajícího soudního a administrativního aparátu a jako poslední, stát musí případné zásahy do práva na život sankcionovat.

První požadavkem je, aby zásahy do práva na život byly zakázány zákonem. Potřeba vytvoření právního rámce vyplývá z nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 444/11, kdy ÚS vyslovil, že „základní povinností státu je vytvořit zákonný a správní rámec efektivně odrazující od ohrožování práva na život“. Z čl. 6 odst. 4 vyplývá, že všechna porušení práva na život mají být sankcionována trestním právem.

Existence dostatečného právního rámce je však pouze nezbytným předpokladem účinné ochrany tohoto práva. Zákon stanovuje povinnost nezasahovat do práva na život teoreticky, je však potřeba zabezpečit dodržování tohoto práva i praxi. Proto ESLP dovodil, že aby zákony na ochranu práva na život byly účinné v praxi, je třeba, aby někdo na jejich dodržování a jejich porušení sankcionoval. Z toho vyplývá požadavek existence odpovídajícího soudního a administrativního aparátu – jedná se o procedurální požadavek. V praxi se se tento požadavek projevu zejména v nutnosti účinného a úředního vyšetřování zásahů do práva na život. Proto ESLP vytvořil konkrétní kritéria, které každé vyšetřování musí splňovat. Vyšetřování musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé, d) podrobené kontrole veřejnosti, e) zahájeno z vlastní iniciativy orgánů činných v trestním řízení.

Preventivní opatření k ochraně života

Dalším důležitým pozitivním závazkem státu je povinnost státu ochránit jednotlivce před zásahy do jejich práva na život ze strany jiných osob, či obecně při hrozbách pro jejich život. ESLP prvně tuto povinnost státu vyslovil ve věci Osman proti Spojenému království a formuloval obecné podmínky aktivace této povinnosti chránit život, které jsou známy pod označením „Osman test“

Osman test má následující složky:

a) Existence skutečného a bezprostředního nebezpečí pro život

b) Konkrétních osob

c) O kterém státní orgány věděly nebo měly vědět

Jsou-li všechny tyto podmínky splněny, musí stát učinit vše, co od něho lze rozumně očekávat, aby dané hrozbě zabránil.

Začátek a konec života, interrupce

Listina v čl. 6 odst. 1 deklaruje, že „lidský život je hoden ochrany již před narozením“. Existuje několik protichůdných názorů zabývajících se počátkem lidského života. Jedna strana, je zastáncem toho, že život začíná již při početí, druhá pak odmítá přiznat právo na život plodu před narozením, neboť by to mohlo znemožnit provádění interrupcí.

Nenarozené dítě právo na život nepožívá, ale není však možné nechat lidský plod zcela bez ochrany. Kdyby bylo lidskému plodu přiznáno právo na život, znemožnilo by to možnost provádění interrupcí. Listina tedy dítě nenechává bez ochrany úplně.

Ve všech evropských státech jsou interrupce určitým způsobem omezeny a právně regulovány, zejména délkou těhotenství, do které je povolena interrupce bez terapeutických důvodů apod. Po tomto okamžiku není možné provést interrupce neomezeně.

Dítě tedy není samo o sobě subjektem práva na život, avšak v žádném evropském státě není ponecháno zcela bez ochrany. Ve většině zemí se uplatňuje postup, při kterém se zvyšuje ochrana plodu v těle matky s postupujícím těhotenstvím. Ani ESLP nepodává jednotný názor na počátek ochrany poskytovanou právem na život a přiznává tak jednotlivým státům široký prostor pro uvážení.

V kontextu interrupce je nutné vždy vyvažovat mezi dvěma hlavními zájmy, kterými je soukromý zájem matky a proti němu stojící zájem na ochraně plodu.

Eutanazie a asistovaná sebevražda

Eutanázii je možné definovat jako úmyslné zbavení života osoby, která trpí nějakou nevyléčitelnou nemocí, která je často spojena s podstatným utrpením a tato osoba není schopna nebo nechce spáchat sebevraždu sama.

U asistované sebevraždy může absentovat jak prvek nemoci, ta případně i prvek podstatného utrpení.

Zásadní rozdíl mezi eutanázií a asistovanou sebevraždou lze spatřovat tom, že u asistované sebevraždy, poslední krok, který vede k usmrcení činí sama osoba, která si přeje umřít a druhá osoba ji pouze pomáhá. U eutanázie poslední krok, který vede k úmrtí osoby činí přímo druhá osoba.

Eutanázii můžeme dělit na aktivní a pasivní nebo na vyžádanou a nevyžádanou. Aktivní eutanázie vyžaduje konání, které přímo vede ke smrti. Jedná se například o vpich injekce či podání jedu. Naopak pasivní eutanázie je přirozená smrt, které však není zabráněno, ačkoliv je to možné. Pasivní eutanázie však nesplňuje definiční znaky eutanázie, lze tedy spíše mluvit o neposkytnutí nějaké nezbytné podpory života, tedy neposkytnutí lékařské péče.

Vyžádaná eutanázie je taková eutanázie, která je založena na výslovné, jasné a platné žádosti osoby, která si přeje zemřít. Eutanázie, která není založena na takovéto žádosti, tedy eutanázie bez platného souhlasu osoby, avšak nikoliv proti její vůli, se nazývá nevyžádaná. Jedná se nejčastěji o situaci, kdy osoba není schopna dát platný souhlas ať již z důvodů mentálních či fyzických.

To zda může být eutanázie za splnění určitých podmínek v souladu s právem na život je komplikovanou otázkou, na kterou ze nahlížet ze dvou směrů. Prvním z nich je otázka, zda existuje právo na eutanázii a druhou je protichůdná otázka, zda eutanázie neporušuje právo na život a zda by měla být zakázána. Všeobecně přijímanou odpovědí na výše formulovou otázku, tedy zda může být eutanázie s právem na život, lze krátce shrnout tak, že aktivní eutanázie vyžádaná, tak i pasivní eutanázie vyžádaná i nevyžádaná jsou v souladu s právem na život. Oproti tomu aktivní eutanázie nevyžádaná je považována za rozpor s právem na život.

V českém právním řádu je asistence u sebevraždy trestným činem podle §144 trestního zákoníku. Na aktivní eutanázii se nahlíží jako na vraždu. Co se týče eutanázie pasivní, lze ji považovat za rozhodnutí, ke kterému je oprávněn každý člověk, v podstatě se jedná o odmítnutí léčby.