Typy trestných činů

Typy trestných činů Úvod Trestné činy je možné dělit do různých kategorií na základě různých kritérií – podle jejich společenské škodlivosti, objektu (společenských vztahů, zájmů a hodnot chráněných trestním právem), formy zavinění (úmysl, nedbalost) atd. Tento článek se bude věnovat dělení podle prvního kritéria, tedy společenské škodlivosti, či závažnosti. „V trestním právu západoevropských zemí se zpravidla trestné činy dělí na tři skupiny (tripartice), nebo na skupiny dvě (bipartice). […] Příkladem tripartice je francouzské trestní právo (tr. zák. z roku 1810), který […] třídí trestné činy na zločiny, přečiny a přestupky.“ Z historie však známe např. i monopartici (viz kapitolu Historický vývoj). Kategorizace trestných činů výše uvedeným způsobem má význam jak v rovině hmotněprávní (př.: druh trestu, výše sazby, případně u zvlášť závažných zločinů trestnost přípravy – vývojové stadium trestné činnosti), tak i procesní (př.: druh příslušného soudu). Bipartice by mohla být zahrnuta do úvah zákonodárce při novelizaci českého trestního řádu, kdy by podle potřeb každé z kategorií mohly vznikat nové procesní instituty, případně být modifikována řízení, byť tomu tak již v některých případech je. Historický vývoj Na českém území stejně jako v dalších částech Rakouské monarchie platil od poloviny 19. století Trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích (v č. 117/1852 ř. z.), kdy tripartici dovodíme již ze samotného názvu předpisu. Ten nahradil dosavadní trestněprávní úpravu z roku 1803 a působil na rakouském území „vyjímajíc toliko zvláštní zákony trestní, dané pro vojsko a pro Hranice vojenské“. Mnohdy bylo označení kategorie trestného činu již součástí skutkové podstaty trestného činu, příkladem může být trestný čin Těžkého poškození na těle dle § 153: „Zločinu toho dopustí se i ten, kdo svým vlastním rodičům; nebo kdo veřejnému úředníku, duchovnímu, svědkovi nebo znalci, když vykonávají povolání své nebo pro toto vykonávání úmyslně na těle ublíží“. Jinak rozhodovala především závažnost trestně-relevantního jednání. Tripartici soudně trestných deliktů odstranil o bezmála sto let později až trestní zákon č. 86/1950 Sb., který znal toliko nadřazený pojem trestný čin s kritériem společenské nebezpečnosti. Pro kategorii přestupků byl přijat zvláštní zákon č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní, mezi jehož objekty patřily příkladmo: Ochrana práce, zdraví lidu a zásobování (§ 71 - § 89), ochrana brannosti (§ 118 - § 120) nebo ochrana kulturního života pracujících (§ 121 - § 126). V linii trestního zákona z roku 1950 pokračoval a navázal trestní zákon č. 140/1961 Sb., který „člení trestné činy podle stupně společenské nebezpečnosti, resp. podle závažnosti takto: 1) trestné činy malého stupně nebezpečnosti pro společnost (§75, 294), 2) trestné činy menšího stupně nebezpečnosti pro společnost (§ 24), 3) trestné činy zvlášť závažné – úmyslné (§ 41), 4) trestné činy mimořádně vysokého stupně nebezpečnosti pro společnost (§ 29 odst. 3 písm. a))“ . Současně byla opět provedena změna v oblasti přestupků, kdy došlo k přijetí zákona č. 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku. Navíc k trestnímu zákonu přibyl další trestněprávní předpis, zákon č. 38/1961 Sb., o místních lidových soudech, který ve svém § 11 říká, že „místní lidové soudy projednávají provinění a jednoduché majetkové spory […]“. Objevuje se tedy nová kategorie – provinění. Přijetím zákona o přečinech z roku 1970 byla zavedena kategorii přečinu, jak je opět patrno již z názvu předpisu. Ten byl však zrušen novelou zákona č. 140/1961 Sb. v roce 1990. Současná právní úprava Českým trestním zákoníkem (zák. č. 40/2009 Sb.) jakožto ústředním trestněprávním předpisem (kodexem), byla na našem území obnovena bipartice trestných činů, tedy trestní zákoník rozeznává dva druhy trestných činů (nadřazený pojem), a to přečin a zločin, případně zvlášť závažný zločin (podkategorie zločinu). Zákonnou definici poskytuje v ustanovení § 14, kde za přečiny označuje „všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let“, (pozn. přesněji „nepřevyšující 5 let“). Zločiny definuje negativně jako „všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny“. Zároveň rozlišuje zvlášť závažný zločin jako nejtěžší formu soudně trestného deliktu: „ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let“. Trestný čin mladistvého nazýváme provinění (§ 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže). Forma zavinění/Délka trestu odnětí svobody Úmysl Nedbalost Odnětí svobody nepřevyšující 5 let

              Přečin	
              Přečin

Odnětí svobody více než 5 let

              Zločin	
              Přečin

Horní hranice trestní sazby minimálně 10 let Zvlášť závažný zločin

Trestní zákoník obsahuje trestné činy, které jsou ve všech svých modifikacích přečiny (př.: § 177 Útisk), ale i takové, které jsou v základní skutkové podstatě přečinem a v kvalifikované, resp. kvalifikovaných skutkových podstatách zločinem, popřípadě i zvlášť závažným zločinem (př.: § 345 Křivé obvinění). Zvláštní povahu má trestný čin Opilství dle § 360 TZ, kdy je kategorizace odvislá od kvazideliktu, tedy činu jinak trestného (Ptáme se, jaký by to byl trestný čin, kdyby pachatel byl příčetný?). Proto může být jak přečinem, tak i zločinem nebo zvlášť závažným zločinem. Vedle trestných činů (provinění – zák. mládeže), jakožto nejzávažnějších soudně trestných deliktů, upravuje český právní řád také správní delikty (přestupky, dříve také tzv. policejní přestupky), které jsou předmětem správního trestání a které mají mnohdy formálně shodné znaky s trestnými činy a odlišuje je pouze míra společenské škodlivosti (závažnosti). V současné době je jejich úprava rozdělena mezi dva ústřední právní předpisy, a sice poněkud komplexnější zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Správní přestupky i řízení o nich jsou však upraveny napříč bezpočtem zákonů z úseku veřejné správy, např.: § 53 a následující lesního zákona, § 125c zákona o provozu na pozemních komunikacích, § 116 a následující vodního zákona atd. V neposlední řadě rozeznáváme i delikty občanskoprávní povahy. Procesní aspekty Bipartice se projevuje i v trestním procesu. Například hned ustanovení § 17 odst. 1 TŘ stanovuje výjimku z obecného pravidla o věcné příslušnosti, že v prvním stupni koná řízení okresní soud mimo jiné na základě kritéria doby trestu odnětí svobody – „Krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest.“, čímž vylučuje kategorii přečinů. Dělení podle společenské závažnosti má význam například i pro trvání vazby. „Vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Celková doba trvání vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout jeden rok, je-li vedeno trestní stíhání pro přečin“ (§ 72a odst. 1 písm. a) TŘ). Kategorizace se promítá i do náležitostí rozsudku. „Výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin“ (§ 120 odst. 3 TŘ). U přečinů je dále možné podmíněné zastavení trestního stíhání (§ 307 an. TŘ), narovnání (§ 309 an. TŘ), ale liší se i složení soudu, kdy „samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let“.