Právní skutečnost

V oblasti nejen občanského práva dochází k neustálému vzniku, změně nebo zániku právních vztahů. Právní vztah je typický tím, že jeho obsahem jsou určitá subjektivní práva a povinnosti. Aby došlo ke vzniku (resp. změně nebo zániku) takového právního vztahu a mohlo dojít n nástupu těchto právních následků je třeba existence určité skutečnosti a jelikož jde o skutečnosti právně významnou, jsou tyto označovány jako právní skutečnosti. Právní skutečnost je tedy právní důvod, na jehož základě vzniká právní následek (tj. aby se někdo stal subjektem oprávnění a povinností).

Občanský zákoník právní skutečnosti upravuje v části I, hlavě páté. Nejvíce prostoru je věnováno právnímu jednání (§ 545 až 599), dále pak právním událostem, tj. objektivním právním skutečnostem (§ 600 až 608) a nakonec je upraveno chápání času ve smyslu promlčení a prekluze (§ 609 až 654).

Právní skutečnosti mohou vznikat přímo ze zákona (ex lege, nepodmíněně), avšak častější případ je situace, kdy právní následky nastávají až na základě splnění podmínek stanovených zákonem (podmíněně). Takovou podmínkou může být např. vydání rozhodnutí státního orgánu, jednání právních subjektů, skutečnost nezávislá na vůli subjektů práva.

Dělení právních skutečností

a) Podle uplatnění lidského volního chování

• subjektivní (volní)= jsou způsobené jednáním právního subjektu. Ne každé jednání s vůlí vyvolat právní následky je ovšem možno označit za subjektivní právní skutečnost- např. jednání nezletilých. Jsou takové, s nimiž právo spojuje právní následky a které spočívají v lidském chování.
  • Právní normy spojují právní následky také s chováním, které je v rozporu s právem samotným, tedy s protiprávními činy. Zde je ovšem třeba splnění další podmínky, kterou se rozumí deliktní způsobilost. Je-li jednající deliktně způsobilý, mohou vzniknout odpovědností následky. Např. náhrada škody z důvodu porušení dobrých mravů, porušení zákona nebo porušení smluvní povinnosti.
• objektivní (mimovolní)= takové právní skutečnosti nejsou na volním jednání nijak závislé, jsou označovány také jako "právní události", jedná se o situaci, kdy předpokladem vzniku právních následků není lidské chování, nýbrž jiná okolnost (např. narození, smrt, apod.).
• Reálné akty= jedná se o situaci, kdy právní norma spojuje následek s lidským chováním, ovšem chybí zde vůle jedince tyto následky vyvolat (tj. není rozhodné, zdali jednající zamýšlel vyvolat právní následky či nikoli-> z tohoto důvodu není třeba brát v úvahu svéprávnost jednajícího). Jako příklad lze uvést vytvoření věci či uměleckého díla.

b) Podle nutnosti jejich důkazu

• skutečnosti dokázané= lze je dokázat, příp. jsou již dokázané
• skutečnosti známé (notorické)= není třeba provedení důkazu, jelikož jsou buď obecně známé (tj. známé subjektům běžného života) nebo úředně známé (tj. známé úřadům)
• skutečnosti předpokládané (presumované)= tzv. domněnky
  • domněnky vyvratitelné-> jsou pokládány za existující až do doby, kdy je prokázán opak (je tedy přípustný důkaz opaku). V zákoně se projevu spojením "má se za to".
  • domněnky nevyvratitelné-> jsou pokládány za existující bez dalšího, není tedy možné prokázat opak. V zákoně jsou vyjádřeny jako "platí, že".
    • pro úplnost je třeba uvést i tzv. fikce, která záměrně vytváří neexistující skutečnost (důkaz opaku je tak nepřípustný, jelikož by byl zcela zbytečný). V zákoně je uveden jako "hledí se, považuje se".

c) Podle doby působení

• jednorázové= jedná se o právní události, jejichž účinky nastávají a končí v jednom okamžiku (např. narození, smrt).
• trvající= jedná se právní či protiprávní stavy, kdy účinky nastanou a trvají dále (např. manželství, omezení svéprávnosti).

d) Podle toho, zda způsobují právní následky samy o sobě nebo pouze ve vztahu k jiným právním skutečnostem

• jednoduché= právní následky nastanou v důsledku právní skutečnosti bez dalšího
• složené= právní následky nastávají až v kombinaci s další právní skutečností a to buď společně nebo postupně
• komplexní= právní následky vzniknou až v okamžiku, kdy nastane poslední právní skutečnost k jejich vzniku potřebná.

Právní důvod X právní následek

Právní skutečnost je právním důvodem, zatímco samotný vznik, změna nebo zánik práv a povinností už je právním následkem.

• Právní následky právního jednání jsou upraveno v § 545 OZ: ,, Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.“
• Právní následky právních událostí jsou pak uvedeny v § 600 OZ: ,,Zákon stanoví, která práva a které povinnosti vznikají, mění se nebo zanikají z právních skutečností nezávislých na vůli osoby. Takový následek může též určit ujednání stran.“

1) Právní jednání

Právním jednání se rozumí lidské chování, které je určeno právem uznanou vůlí subjektu, a které je zaměřené na vyvolání právních následků. Tyto následky mohou vycházet přímo ze samotného právního jednání, ale také můžou plynout přímo ze zákona, z dobrých mravů či ze zvyklostí a zavedené praxe stran. Pojmové znaky nutné pro vznik/ perfekci právního jednání:

•       projev vůle („navenek vyjádřené chtění“)

•       zaměření projevu vůle na vznik/změnu/zánik práv a povinností

•       nastoupení následku

•       aprobace (uznání) právního jednání právním řádem, u protiprávního jednání k tomu nedojde.

Obsah právního jednání

1)   Podstatné (essentialia negotii): jsou bezpodmínečně vyžadovány pro platnost právního úkonu, stanovuje je jednak právní předpis (např. předmět a cena u kupní smlouvy), jednak si je mohou účastníci sjednat sami. § 1725 -> chybí-li, PJ nevzniká.

2)   Pravidelné (naturalia negotii): zpravidla se v právních úkonech vyskytují, ale jejich nedostatek nemá vliv na vznik a platnost právního úkonu (např. dohoda o místě plnění, ujednání o jakosti, o času plnění); v případě absence takových ujednání je obsah právního vztahu určován obecnými ustanoveními zákona.

3)   Nahodilé (accidentialia negotii): vyskytují se nepravidelně, nahodile případ od případu, především podmínky (odkládací/ rozvazovací), stanovení doby, příkaz, vedlejší ujednání u kupní smlouvy (výhrada vlastnického práva, předkupní právo).

2) Protiprávní jednání

Protiprávní jednání je subjektivní právní skutečnosti, tedy lidské jednání spojené s vůlí, které je v rozporu s dobrými mravy, se zákonem, s veřejným pořádkem, se smluvní povinností.   Pojmové znaky:

• Lidské chování, které je projevem vůle (konání, opomenutí → zaměření projevu vůle k vyvolání právních následků je zde právně bezvýznamné, nemá vliv na existenci protiprávního úkonu).
• Rozpor s právním řádem (stačí obcházení právní normy)
• Nastoupení právních následků, které právní řád s protiprávním jednáním spojuje (neplatnost, možnost odstoupení od takového jednání, odpovědnostní následky).

Druhy protiprávního jednání

• způsobující ohrožení právního vztahu X porušení právního vztahu
• zaviněné X nezaviněné
• porušující smluvní povinnost X porušující mimosmluvní povinnost

Způsobilost k protiprávnímu jednání

Způsobilost svým vlastním zaviněným jednáním založit svou odpovědnost. Posuzuje se způsobilost ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Nabývá se zletilostí, upravena v souvislosti s náhradou škody (§ 2909 a násl.) Deliktní způsobilost nezletilého a člověka s duševní poruchou (§ 2920 a násl.).

3) Čas jako objektivní právní skutečnost

Jelikož se jedná o objektivní právní skutečnost je čas zcela nezávislý na lidské vůli. V občanském zákoníku jsou času a jeho počítání věnovány ustanovení 601 až 608. Nejprve je však třeba objasnit rozdíl ve dvou velmi si podobných pojmech:

Lhůta x doba

Dobou se rozumí časový úsek, jehož uplynutím zaniknou práva a povinnosti bez dalšího, není tak třeba učinit žádný další úkon (§ 603).

Lhůta je pak časový úsek, který je ustanoven pro uplatnění práva (buď u druhé strany, u jiné osoby nebo i u soudu či jiného orgánu). Lhůty dělíme na:

• hmotněprávní= slouží k uplatnění práva (§ 601- 608)
• procesněprávní= jedná se o přesně stanovený časový úsek, během kterého může, příp. musí, osoba, který je nebo se má stát účastníkem řízení, učinit konkrétní procesní úkon (§ 57 OSŘ). Procesněprávní lhůty se dále dělí na zákonné, soudcovské a pořádkové.

Počítání času

Pro počítání času platí následující základní pravidla:

1)    Lhůta nebo doba počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek. To neplatí nejen pro lhůty a doby určené podle dnů, na něž výslovně pamatuje § 605/1, ale také pro lhůty a doby určené podle týdnů, měsíců nebo let.

2)    Konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce (§ 605/2).

3)     Připadne-li poslední den lhůty (ne doby!) na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující (§ 607). Důsledkem rozlišování lhůt a dob mj. je, že právo či povinnost zanikne podle § 603 uplynutím doby, i kdyby poslední den připadl na sobotu, neděli nebo svátek.

A) Promlčení= ztráta nároku

Nastane-li situace, kde jedna strana neposkytne druhé straně sjednané plnění, způsobí-li někomu jinému škodu anebo se obohatí bez právního důvodu, tj. na úkor druhého, vznikne straně, která byla zkrácena na svých právech, právo domoci se ochrany u soudu. Vzniká tedy subjektivní právo na plnění (=nárok). Jelikož však tato doba nemůže být neomezeně dlouhá, právní řády upravují institut promlčení, který možnost uplatnění tohoto práva výrazně zkracují.

Promlčení podléhají zásadně pouze majetková práva. I z toho však existují výjimky a nepromlčuje se následující:

• Právo na výživné, promlčují se však práva na jednotlivá opětující se plnění (§ 613)
• Vlastnické právo a práva z něj odvozená (§ 614)
• Zástavní právo se nepromlčí dřív než zajištěná pohledávka
• Promlčí-li se pohledávka, není to důvodem pro zpětný převod práva, byla-li pohledávka zajištěna zajišťovacím převodem práva (§ 616)

Promlčecí lhůta začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu poprvé (nebo u jiného zákonem vymezeného orgánu veřejné moci), uplatněním práva se zásadně rozumí podání žaloby (popř. vzájemná žaloba, námitka započtení, návrh na nařízení exekuce,..). Dnem, kdy by mohlo být právo uplatněno, je obecně:

• Den, kdy se oprávněná osoba skutečně dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty nebo
• Den, kdy se o nich dozvědět měla a mohla (ale pro svou nedbalost o nich ve skutečnosti vědět nemohla)

Obecná promlčecí lhůta činí zásadně tři roky (§ 629/1). OZ stranám umožňuje tuto tříletou lhůtu prodloužit nebo zkrátit, a to v rozpětí jednoho roku až patnácti let. Občanský zákoník dále kombinuje promlčecí lhůtu subjektivní povahy s obecně desetiletou lhůtou s objektivně určeným počátkem: ,,majetkové právo se promlčí nejpozději do deseti let ode dne, kdy dospělo“ (§ 629/2).

• Stavění promlčecí lhůty znamená, že po dobu existence překážky lhůta neběží a po jejím odpadnutí doběhne její zbývající část. Z důvodu ochrany věřitele však promlčecí lhůta neskončí dříve jak 6 měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet (§ 652, § 645).
• Přerušení běhu promlčecí lhůty znamená, že dosud uplynulá lhůta se stává bezvýznamnou a místo ní začíná běžet promlčecí lhůta nová.

Bez vznesení námitky promlčení soud k promlčení z úřední povinnosti nepřihlédne (§ 610/1). Námitka promlčení patří k tzv. peremptorním námitkám, jejichž důsledkem je to, že dlužníkova povinnost plnit natrvalo zanikla (§ 609). Nezaniká však právo věřitele na plnění, to existuje i nadále v naturální podobě (když se dlužník rozhodne plnit i po uplynutí promlčecí lhůty, nejedná se o plnění bez právního důvodu a dlužník tak nemá právo domáhat se jeho vrácení).

B) Prekluze= zánik práva

Prekluze spočívá v zániku práva, které nebylo v prekluzivní lhůtě vykonáno. Prekluze má podle § 654/1 nastat jenom v případech explicitně stanovených zákonem. K prekluzi soud přihlídne, i když to dlužník nenamítne (-> ex offo). Ustanovení zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu.

Zákoník nově výslovně rozlišuje promlčení (ztrátu nároku) a prekluzi (zánik práva). Právo se promlčí a dlužník není povinen plnit, nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě; plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil. K promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Oproti tomu při prekluzi je důsledkem nevykonání práva ve stanovené lhůtě zánik tohoto práva, to však pouze v případech stanovených výslovně zákonem. K zániku práva soud přihlédne z úřední povinnosti, tedy i když to dlužník nenamítne.

Dalším rozdílem mezi prekluzí a promlčením je to, že plnění prekludovaného dluhu je bezdůvodným obohacením=> zatímco promlčení nezpůsobuje zánik práva, ale jenom povinnosti dlužníka plnit, prekluze má za následek, že právo věřitele zaniká, a proto, co by dlužník plnil, by bylo plněním bez právního důvodu.