Renezance přirozeného práva ve 20. století

RENESANCE PŘIROZENÉHO PRÁVA VE 20. STOLETÍ HISTORICKÉ OKOLNOSTI • Po druhé světové válce se zdvíhá nová přirozenoprávní vlna, která bývá někdy označována jako renesance myšlenky přirozeného práva nebo jako obnova přirozenoprávní teorie. • Dochází k tomu především v Německu v souvislosti se stíháním válečných zločinců a denacifikací. Pro německou společnost byla tato teorie nejschůdnější cestou k popření legality nacistického práva a rozhodnutí vydaných na jeho základě. • Vyzdvižení ideje přirozeného práva bylo namířeno proti fašistické zvůli, přestože i fašisté vydávali své právo za přirozené, za věčnou spravedlnost.

PŘÍČINY RENESANCE • Éru renesance přirozeného práva ve Spolkové republice Německo lze vymezit na jedné straně koncem 2. světové války, na druhé straně poněkud neurčitěji koncem šedesátých let. • Příčiny skončení období renesance přirozeného práva jsou spatřovány ve stabilizaci právních poměrů a vytvoření západoněmeckého právního státu či etablování doktríny o lidských právech v mezinárodním měřítku a moderních ústavních řádech. • Za poslední možné útočiště přirozenoprávního uvažování byla považována problematika práva na odpor, které bylo zpozitivněno novelou ústavy z roku 1968.

Gustav Radbruch (1878 – 1949) • Jeden z nejvýznamnějších německých právníků 20. století • Byl profesorem trestního práva a právní filozofie v Heidelbergu • Na počátku 20. let v období Výmarské republiky krátce ministrem spravedlnosti a poslancem parlamentu • Radbruchův pozitivismus o Před 2. světovou válkou zastával Radbruch pozitivistické stanovisko. Ve své učebnici „Rechtsphilosophie“ napsal:  „Pro soudce je profesní povinností realizovat vůli zákona, obětovat svůj vlastní právní cit autoritativnímu právnímu příkazu, ptát se pouze, co je po právu a nikdy, zda je to spravedlivé.“  „Jakkoli nespravedlivě může právo tvořit svůj obsah, ukázalo se, že naplňuje vždy svůj účel již svou existencí. Opovrhujeme farářem, který káže proti svému přesvědčení, ale máme v úctě soudce, který se ve své věrnosti zákonu nenechá mást svým vzpírajícím se právním citem.“ • Relativismus o Podobně uvažuje ve svém článku „Der Relativismus in der Rechtsphilosophie“:  „Protože posouzení pravdy nebo omylu odlišných názorů v právu není možné, a protože je na druhé straně nutné, aby měli všichni občané jednotné právo, tak musí zákonodárce rozseknout úderem meče Gordický uzel, který jurisprudence neumí rozvázat.“  „Protože není možné zjistit, co je spravedlivé, musí být stanoveno, co je legální. Na místo poznání pravdy (které je nemožné), je potřebný autoritativní akt. Relativismus vede k pozitivismu.“

• Zákonné neprávo a nadzákonné právo o Po válce vychází Radbruchův zásadní článek Gesetzliches Unrecht und übergesetzliches Recht (1946), který výrazným způsobem ovlivní německou filozofii práva druhé poloviny 20. století. o Radbruchova úvaha začíná tvrzením, že nacionální socializmus dokázal své stoupence přivázat k sobě dvěma maximami – zákon je zákon a řád je řád. o Přitom maximu, že zákon je zákon, a proto se musí bezvýjimečně dodržovat, prezentuje jako základní tezi pozitivistického myšlení, která po dekády ovládala německé právní myšlení. • Kritika pozitivismu o Radbruch tvrdí, že zákonný pozitivismus se svým principem, že zákon je zákon, způsobil, že němečtí právníci zůstali bezbranní proti arbitrárním a kriminálním zákonům. o Dále říká, že právní jistota je sice sama o sobě hodnota, ale že to není jediná ani rozhodující hodnota práva. o Vedle právní jistoty stojí ještě dvě další hodnoty, a to účelnost a spravedlnost. o Přitom právní jistota má sloužit spravedlnosti. Že zákon není interpretován rozmarným a vrtošivým způsobem, je totiž požadavek spravedlnosti. • Radbruchova formule o „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou může být vyřešený následujícím způsobem: Pozitivní právo, zajištěné legislativou a mocí, má přednost, i když je jeho obsah nespravedlivý a neprospívá lidu, pokud ale konflikt mezi zákonem a spravedlností nedosáhne takové nesnesitelné míry, že zákon, jako „vadné právo“, musí ustoupit spravedlnosti.“ o „Není možné vést ostřejší linii mezi případy zákonného bezpráví a zákony, které jsou platné navzdory svým vadám. Jedna linie rozlišení ale může být vedena zcela jasně: Tam, kde neexistuje ani snaha o spravedlnost, kde rovnost, základ spravedlnosti, je vědomě zrazována legislativou, tam už se nejedná pouze o „vadné právo“, tam se úplně vytrácí samotná povaha práva. o „Jde o to, že právo, včetně pozitivního práva, nemůže být definováno jinak než jako instituce, jejíž smysl spočívá ve službě spravedlnosti. Měřeno tímto standardem pak celé kusy nacionálně socialistického práva nikdy nedosáhly úrovně platného práva.“ Lon L. Fuller (1902 – 1978) • Patří mezi nejvýznamnější představitele právní filozofie a teorie 20. století. • Od roku 1939 až do roku 1972 působil jako profesor na Harvard Law School. • Ve svých polemikách se školou právního pozitivismu, především s H. L. A. Hartem, zformuloval vlastní nauku.

• Morálka práva o Ve své knize Morálka práva (The Morality of Law) formuluje svou tezi, že právo má vnitřní morálku oddělenou od morálky vnější. o Tato teze byla poprvé předložena na stránkách Harvard Law Review ve Fullerově slavné debatě s H. L. A. Hartem týkající se pozitivistického tvrzení, že právo a morálka mohou být odděleny. • Prvek účelu o Výchozím bodem Fullerovy teorie je názor, že formální popis lidských institucí nezávislý na jejich účelu je nedostatečný a klamný. Jestliže popisujeme marťanovi osobní auto, zmíníme především čtyři kola, karosérii, sedadla atd. Nic z toho ovšem nevyjadřuje smysl existence osobních aut, tedy přepravu osob a věcí. o Pozitivistický pokus popsat právní systémy čistě formálními výrazy může být přirovnán k formálnímu popisu auta. V obou případech je prvek účelu záměrně přehlížen a v obou případech lze formální zákonitosti popsat jen hodnotou účelu, který učiní tyto formální znaky srozumitelnými. • Morální aspirace o Charakteristické formální znaky právního systému, které uvádějí pozitivisté, existují jako charakteristické znaky pouze proto, že jsou svázány s účelem a smyslem právního systému. o Tímto účelem je podle Fullera morální aspirace. Proto pochopení toho, co právo je, nemůže být odděleno od pochopení toho, co právo má být, neboť morální aspirace je vlastní samotné koncepci práva. • Morální stupnice o Fuller klade morálku na imaginární stupnici. V dolní části najdeme nejdůležitější a nejzjevnější morální povinnosti. Stupnice stoupá směrem k největším výkonům, jichž je člověk schopen. o Na dolním konci najdeme morálku povinnosti. Jsme odsuzováni, jestliže porušíme tyto povinnosti, ale nedostane se nám ocenění, jestliže je splníme. o Na horním konci stupnice je morálka aspirace. Zde nebudeme odsuzováni při selhání, ale budeme obdivováni v případě úspěchu. o Morálka povinnosti se tedy skládá především ze zákazů. Morálka aspirace zahrnuje pozitivní jednání. Na morální stupnici existuje neviditelná dělící čára, kde tlak povinnosti přechází do výzvy k dokonalosti. • Oprávnění přijímat zákony o Oprávnění přijímat zákony nemůže spočívat na jiném zákonu. Musí být podporováno morálními postoji, které poskytují tuto kompetenci. o Fuller tvrdí, že vládci musí při tvorbě zákonů respektovat alespoň minimum morálky společnosti, jestliže si přejí zachovat svou legislativní autoritu. Jedná se o morálku povinnosti na dolní části stupnice. o Právo se může snažit dosáhnout úrovně dokonalosti na horní části stupnice morálky. Bude oceněno, jestliže uspěje, ovšem nebude postiženo ztrátou poslušnosti, jestliže nedosáhne takové úrovně. • Král Rex o Fuller začíná svůj výklad vnitřní morálky práva jednoduchým příkladem. Představme si, že státu vládne absolutní monarcha, král Rex, který má neomezenou legislativní pravomoc. o Je naprosto sobecký a neschopný. Čas od času vydává příkazy k potrestání těch, kteří jej neposlouchají a k odměnění těch, kteří jej poslouchají. Nicméně kvůli své neschopnosti se nepokouší zjistit, kdo byl poslušný a kdo neposlušný. V důsledku toho často trestá poslušné a odměňuje neposlušné. o Rex nedosáhne svých cílů, neboť neexistuje účelné spojení mezi jeho příkazy a jeho jednáním. Selhává při tvorbě práva. • Osm způsobů, jak selhat při tvorbě práva o Fuller vypočítává osm způsobů, jak selhat při tvorbě práva: 1. Každá norma je přijímána ad hoc a postrádá určitý stupeň obecnosti. 2. Norma není zveřejněna pro ty, které zavazuje. 3. Jsou přijímány retroaktivní normy, které nepůsobí na budoucí chování. 4. Právní normy jsou nesrozumitelné. 5. Právní normy si vzájemně odporují. 6. Právní normy vyžadují chování, které je neuskutečnitelné. 7. Právní normy jsou často měněny a subjekty obtížně přizpůsobují své chování. 8. Mezi normami a jejich skutečnou aplikací je nedostatečný soulad. • Cíl pro právní systémy o Osmi způsobům, jak neuspět při tvorbě práva, odpovídá osm kritérií vnitřní morálky práva: obecnost, vyhlášení, prospektivita, srozumitelnost, konsistence, uskutečnitelnost, stabilita, soulad při aplikaci. o Vnitřní morálka práva se podobá morálce aspirace. Těchto osm kritérií není možno chápat jako povinné morální zásady, spíše dohromady reprezentují mravní cíl pro právní systémy. o Odpovídají myšlence právního státu, která je důležitým ideálem v kontinentálním i angloamerickém právu.