František Weyr

František Weyr (1879 – 1951) byl český právník, právní filosof, státovědec a statistik. Značnou měrou se podílel na zřízení brněnské právnické fakulty, kde také rozvíjel svoji normativní právní teorii. S výjimkou profese právnické, akademické a filozofické působil také jako předseda statistického úřadu a hudebník.

Fotografie Františka Weyra

Život

Mládí

František Weyr se narodil 25. dubna 1879 ve Vídni. Otec Emil Weyr byl uznávaným profesorem matematiky ve Vídni, kde se v roce 1877 seznámil s Františkovou matkou Marií Weyrovou, původem z Brna. František byl nejstarší ze tří sourozenců. Své dětství strávil ve Vídni, společně se svým bratrem Jindřichem (1880) a sestrou Marií (1883). Přestože rodina žila ve Vídni, Františkův otec byl velkým vlastencem a dbal na to, aby se v rodině mluvilo jen česky. I německy se mladý František ve Vídni naučil velmi lehce. Po absolvování české obecné školy J. A. Komenského ve Vídni studoval 5 let na německém gymnáziu ve Vídni. Pro nedostatečný zájem tamních profesorů však dospívající František přestoupil na gymnázium Františka Josefa. Již jako mladý četl Weyr mnoho beletrií a rád navštěvoval divadlo. Zájem o filozofii dokládá Weyrova četba Kanta (Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu).

Po smrti otce (1894) se rodina přestěhovala do Prahy. Matka se provdala za dlouholetého přítele svého zesnulého manžela, Jaroslavem Sobičkou. Weyr i jeho sourozenci měli otčíma rádi, avšak přestěhováním do Prahy skončilo téměř dvacetileté období Weyrova života ve Vídni. V roce 1899 ukončil Weyr studium gymnázia (nyní německého gymnázia v Praze) vykonáním maturitní zkoušky.

Po vykonání maturitní zkoušky zvažoval Weyr další směr jeho studia. Jelikož byl spíše humanitně zaměřen (nikoliv technicky, jako jeho otec) zvolil nakonec Právnickou fakultu české Univerzity Karlo-Ferdinandovy, aniž měl tušení, co ho tam čeká. Při studiích se setkal s jeho tehdejšími spolužáky Karlem Englišem a Františkem Peroutkou. Kromě právnických a ekonomických přednášek navštěvoval také přednášky T. G. Masaryka z praktické filozofie. Po vykonání závěrečné státní zkoušky v roce 1903 nabídl Weyrovi jeho strýc službu u správních orgánů ve Vídni, kterou Weyr přijal.

Zaměstnání

U rakouských úřadů pracoval Weyr celkem 5 let (1903-1908), a to střídavě ve Vídni a v Mistelbachu. Po celou dobu pracoval bezplatně coby konceptní praktikant, neboť nikdy nesplnil tehdejší podmínku tříleté služby. Při práci na úřadech si Weyr prohloubil právní znalosti, a to zejména z oblasti veřejnoprávních korporací. Většinu svého volného času věnoval přípravě na své habilitace. Po úspěšném absolvování habilitačního kolokvia a přednášky před profesorským sborem pražské Právnické fakulty v prosinci 1908 se Weyr musel rozhodnout mezi Vídní a Prahou. Na pražské Právnické fakultě zahájil přednášky jako soukromý docent v zimním semestru roku 1909. Společně s působením na akademické půdě pracoval Weyr také v Zemské statistické kanceláři. I z důvodu pracovní vytíženosti byl Weyr v té době (1910-1912) jen málo literárně činný. Přesto jeho netradiční teorie o jednotě právního řádu vyvolávala občasné literární spory a polemiky. Jeho hlavním oponentem byl v té době doc. Jiří Hoetzel. Weyr dlouho čelil sám přesile právních úředníků, kteří stáli na Hoetzelově straně. Oporou se mu stala až podpora ze zahraničí, když v roce 1911 vydal rakouský právník Hans Kelsen svůj habilitační spis (Hauptprobleme der Staatsrechtslehre).

V posledním roce Weyrova pobytu v Praze došlo k zásadní změně, když se po krátké známosti v roce 1912 oženil s Helenou Markesovou, učitelkou na měšťanské škole. Helena zanedlouho zanechala práce ve škole a plně se věnovala svému muži. Tomu byla nápomocna také jako zapisovatelka a sekretářka. V té době zažila i Weyrova pracovní dráha příznivý obrat, když mu jeho přítel Karel Engliš nabídl nově vzniklé místo profesora na brněnské technice. Weyr toužil po ukončení své úřednické kariéry a po svobodě, kterou při působení na brněnské technice získá.

Působení v Brně

Své přednášky na brněnské technice zahájil Weyr v roce 1913, kdy jeho hlavním předmětem bylo právo ústavní a správní. Přestože od mládí toužil být vysokoškolským profesorem, činnost "pouhého" učitele práv jej nemohla naplnit. V tomto období se začíná rozvíjet Weyrova tvorba vědeckých prací, která směřovala k zásadně nové koncepci právní vědy, která je později označována jako normativní právní teorie. Prostředí brněnské techniky však neposkytovalo takové podmínky pro tvorbu jako později nově otevřená Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Více o životě Františka Weyra během první světové války zde .

Hlavní iniciativa ke zřízení nové univerzity vycházela právě od Weyra a Engliše. Rektorem nové univerzity byl zvolen Karel Engliš, děkanem právnické fakulty pak prof. František Weyr. Hned v prvním semestru Weyr ohlásil nepovinnou dvouhodinovou přednášku na téma právní filozofie, která byla míněna jako úvod do právnického studia pro studenty prvního ročníku. Ve svých přednáškách se Weyr opíral o svůj spis Základy právní filozofie (1920). Během svého působení na právnické fakultě v Brně byl Weyr přispívatelem mnoha tuzemských vědeckých časopisů, z nich v některých později působil i jako redaktor . Weyrova ediční činnost ale směřovala i do zahraničí, když se svým kolegou z Vídně, Hansem Kelsenem, založil vědecký časopis (Internationale Zeitschrift für Theorie des Rechts). Revue se stala mezinárodně známou, za druhé světové války však časopis zanikl.

Po celou dobu svého akademického působení se Weyr zabýval reformou právnického studia (navrhoval například zpřísnění rigorózní zkoušky). Mnoho z Weyrových reformních myšlenek se uplatnilo při úpravě studia a znovuotevření vysokých škol v roce 1945.

Po událostech prvního září roku 1939 se Weyrovi rozhodli uchýlit do bezpečí pod ochranu přátel a do Brna se v období okupace již nevrátili. Po návštěvě u tehdejšího prezidenta Emila Háchy si pronajali byt v Praze (ve vile v Brně žil mezitím německý důstojník). Weyrův zdravotní stav mu však ani v Praze nedopřál klid. V září roku 1943, když se zotavoval po infarktu, byl Weyr v noci zatčen gestapem a několikrát vyslýchán. Byl obviňován z velezrady, ale nakonec byl po měsíci propuštěn. Především díky politickým intervencím jeho přátel Emila Háchy a Jaroslava Krejčího. Weyr si Prahu oblíbil a po šťastném konci války se mu nesnadno rozhodovalo o návratu do Brna. Přesto k němu došlo v říjnu roku 1945.

Navzdory obavám, nebyly Weyrovy zdravotní potíže překážkou v jeho pedagogické činnosti. I po šestiletém přerušení zůstala Weyrovi pověst přísného zkoušejícího. Weyr opět začal přispívat do časopisů, jako byly Lidové noviny a později Lidová demokracie. Dokončil také velký pětisvazkový Slovník veřejného práva československého. I přes omezení v oblasti pedagogické, způsobené srdeční chorobou, byl Weyrovi dne 21. dubna 1947 udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity. Společně byl doktorát udělen i Karlu Englišovi.

Poslední léta života

Weyrovi nebylo souzeno dlouhé působení na obnovené právnické fakultě v Brně. Po únorovém politickém převratu roku 1948 byl děkanem (tehdy prof. Vladimír Kubeš) pozván na mimořádnou schůzi profesorského sboru, kde bylo oznámeno, kdo je z činnosti na fakultě vyloučen a kdo může zůstat. Aniž by byl oficiálně písemně vyrozuměn, byl Weyr zařazen mezi vyhozené profesory. Až do doby řádného odchodu do důchodu byla Weyrovi poskytnuta dovolená "ke studijním účelům". Weyr byl dále edičně činný, avšak žádná z jeho prací nemohla pochopitelně vyjít tiskem. Dosažením sedmdesáti byl Weyr dán do penze, přičemž jeho finanční situace se stala velmi neutěšenou. I své poslední dny trávil Weyr vědeckou prací, sepisováním Pamětí a besedami s přáteli. František Weyr zemřel dne 29. června 1951.

Dílo

Weyrova filozofie se vyznačuje dvěma základními rysy. Logickým formalismem a filozofickým dualismem. Weyrův noetický dualismus je složen z konceptů toho, co jest a toho, co býti má. Toto jsou podle Weyra dvě poznávací hlediska (kategorie) jimiž člověk vytváří dva empirické světy. Svět jaký jest a svět, jaký má býti. Na těchto základech vznikl nový systém noetiky právní vědy pod názvem Normativní teorie právní.

V následujícím textu budou obsaženy pouze nejvýznamnější Weyrova díla. Více informací dostupno zde.

Základy filosofie právní

Vydané v roce 1920, Základy filosofie právní jsou prvním Weyrovým soustavným spisem, v němž vyložil nový právně-filozofický systém. Dílo je významné, neboť pokládá základy pro výstavbu metodologie právní vědy. Spis se věnuje právní filozofii se smyslu formálním, metodě právnického poznávání a noetice. Stanovuje také základní pojmy, kterými mají být poznávány právní normy.

Teorie práva

V tomto nejvýznamnějším díle se Weyr vrací k problémům, jimiž se zabýval ve svých "Základech filosofie právní", ale současně také zahrnuje veškeré výsledky svých noetických a právně-filozofických úvah, které do té doby uveřejnil. Dílo vyšlo v roce 1936.

Je to dílo výhradně teoretické, které nelze zařaditi k žádnému z uvedených typů naší právnické literatury, nehoví žádnému z běžných požadavků dnešních hromadných konsumentů právnických publikací, ať praktiků, ať studentů, a nebude ani autoru na prospěch pro nějaký návrh jmenovací. A přece bylo napsáno a je a bude hodně čteno ... Neboť nezmizela ani u nás ještě docela touha po skutečné právní kultuře. Vydání knihy tohoto druhu je v našem kulturním životě událostí zcela mimořádnou.

Filozofickým základem Weyrova díla je idealistická filozofie Platonova a Kantova. Kritický idealismus umožnil Weyrovi rozlišit rozum (poznání) a vůli (chtění). Věda může pouze poznávat, nikoli tvořit, především nemůže tvořit předmět svého poznávání. Též normativní věda netvoří normy, nýbrž je jen poznává. Základním východiskem Weyrovy filozofie je tedy protiklad subjektu a objektu. Podle Weyra může být předmětem normativního poznávání pouze norma. Norma je výraz něčeho, co býti má. Obsahem normy může být cokoliv, pouze forma rozhoduje o metodě poznávací. Platnost normy znamená její normativní existenci a tedy vlastnost být předmětem normativního poznávání.

Je málo spisů tak naplněných myšlenkami jak filosofickými tak i právnickými, někdy zcela novými, někdy originelně formulovanými, vždy nabádajícími k dalšímu přemýšlení, jako tento spis, v němž Weyr shrnul výsledky alespoň dvaceti let své pilné práce a soustavné věděcké práce. Věda právní, zvlášť naše, bude se musiti v nejrůznějších svých odvětvích vždy znovu k tomuto spisu vraceti, třeba i jen proto, aby si ověřila a lépe vyzbrojila své učení odchylné.