Darování pro případ smrti: Porovnání verzí
(Vymezení pojmu, zanesena citace) (Značka: editace z VisualEditoru) |
(Část účelu, citace.) (Značka: editace z VisualEditoru) |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| + | = Mortis causa donatio = | ||
| + | |||
== '''Vymezení pojmu:''' == | == '''Vymezení pojmu:''' == | ||
| − | ''„…o darování pro případ smrti se jedná tehdy, když by někdo něco měl raději u sebe, než u obdarovaného a zároveň raději u obdarovaného než u svého dědice."''<ref>I 2, 7 | + | ''„…o darování pro případ smrti se jedná tehdy, když by někdo něco měl raději u sebe, než u obdarovaného a zároveň raději u obdarovaného než u svého dědice."''<ref name=":0">I 2, 7 |
Citováno dle: BLAHO, P.; SKŘEJPEK, M. ''Iustiniani institutiones: Justiniánské instituce''. Praha: Karolinum, 2010, s. 123. | Citováno dle: BLAHO, P.; SKŘEJPEK, M. ''Iustiniani institutiones: Justiniánské instituce''. Praha: Karolinum, 2010, s. 123. | ||
| Řádek 6: | Řádek 8: | ||
Darování pro případ smrti ''(donatio mortis causa)'' můžeme definovat jako dvoustranné, bezúplatné ''(lukrativní)'' právní jednání,<ref>KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. ''Římské právo''. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 315.</ref> kterým je možné pořídit s majetkem. V rámci darování pro případ smrti dochází k tzv. singulární sukcesi, což jej odlišuje od jiných dědických institutů (a přibližuje odkazům). V římském právu bylo dědění a problematika s tím spojená s univerzální sukcesí, což znamená, že dědic vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele (''e contrario'' singulární sukcese).<ref>REBRO, K. ''Římske právo súkromné''. Obzor Bratislava, 1980, s. 270. </ref> V zásadě se jedná o smlouvu, tedy právní jednání, které je definováno nabídkou (oferta), zde v podobě poskytnutí daru,<ref>TALANDA, A. ''Darování pro případ smrti''. Rigorózní práce. Brno, 2016, s. 6. </ref> a jejím přijetím (akceptace), čímž se právní jednání stává hotové (perfektní). Na rozdíl od anglosaské úpravy darování ''mortis causa'' v podobě ''the Deathbed Gifts'' není pojmovým znakem předání předmětu daru, ale právě perfekce právního jednání v podobě přijetí nabídky.<ref>ČERNOCH, Radek. Sen v Headley z hlediska romanistického. ''Acta Iuridica Olomucensia'', Olomouc: Univerzita Palackého, 2014, s. 55.</ref> | Darování pro případ smrti ''(donatio mortis causa)'' můžeme definovat jako dvoustranné, bezúplatné ''(lukrativní)'' právní jednání,<ref>KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. ''Římské právo''. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 315.</ref> kterým je možné pořídit s majetkem. V rámci darování pro případ smrti dochází k tzv. singulární sukcesi, což jej odlišuje od jiných dědických institutů (a přibližuje odkazům). V římském právu bylo dědění a problematika s tím spojená s univerzální sukcesí, což znamená, že dědic vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele (''e contrario'' singulární sukcese).<ref>REBRO, K. ''Římske právo súkromné''. Obzor Bratislava, 1980, s. 270. </ref> V zásadě se jedná o smlouvu, tedy právní jednání, které je definováno nabídkou (oferta), zde v podobě poskytnutí daru,<ref>TALANDA, A. ''Darování pro případ smrti''. Rigorózní práce. Brno, 2016, s. 6. </ref> a jejím přijetím (akceptace), čímž se právní jednání stává hotové (perfektní). Na rozdíl od anglosaské úpravy darování ''mortis causa'' v podobě ''the Deathbed Gifts'' není pojmovým znakem předání předmětu daru, ale právě perfekce právního jednání v podobě přijetí nabídky.<ref>ČERNOCH, Radek. Sen v Headley z hlediska romanistického. ''Acta Iuridica Olomucensia'', Olomouc: Univerzita Palackého, 2014, s. 55.</ref> | ||
| + | |||
| + | == '''Účel:''' == | ||
| + | V římském dědickém právu lze nalézt několik institutů, které jsou příkladem singulární sukcese (nabyvatel vstupuje pouze do některých práv a povinností převodce), a to odkaz ''(legatum)'' a fideikomis, potažmo univerzální fideikomis. V době Zákona dvanácti desek vyvstala potřeba zabezpečit osoby, které se nestanou dědici (např. vzdálenější příbuzní), z čehož lze vyvodit objektivní existenci sociální potřeby převedení majetku potřebnému. Později, v období Punských válek, kdy římská střední a vyšší třída zbohatla, se k sociální potřebě přidává také aspekt prestiže a mravnosti.<ref name=":0" /> | ||
Verze z 3. 2. 2020, 10:53
Mortis causa donatio
Vymezení pojmu:
„…o darování pro případ smrti se jedná tehdy, když by někdo něco měl raději u sebe, než u obdarovaného a zároveň raději u obdarovaného než u svého dědice."[1]
Darování pro případ smrti (donatio mortis causa) můžeme definovat jako dvoustranné, bezúplatné (lukrativní) právní jednání,[2] kterým je možné pořídit s majetkem. V rámci darování pro případ smrti dochází k tzv. singulární sukcesi, což jej odlišuje od jiných dědických institutů (a přibližuje odkazům). V římském právu bylo dědění a problematika s tím spojená s univerzální sukcesí, což znamená, že dědic vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele (e contrario singulární sukcese).[3] V zásadě se jedná o smlouvu, tedy právní jednání, které je definováno nabídkou (oferta), zde v podobě poskytnutí daru,[4] a jejím přijetím (akceptace), čímž se právní jednání stává hotové (perfektní). Na rozdíl od anglosaské úpravy darování mortis causa v podobě the Deathbed Gifts není pojmovým znakem předání předmětu daru, ale právě perfekce právního jednání v podobě přijetí nabídky.[5]
Účel:
V římském dědickém právu lze nalézt několik institutů, které jsou příkladem singulární sukcese (nabyvatel vstupuje pouze do některých práv a povinností převodce), a to odkaz (legatum) a fideikomis, potažmo univerzální fideikomis. V době Zákona dvanácti desek vyvstala potřeba zabezpečit osoby, které se nestanou dědici (např. vzdálenější příbuzní), z čehož lze vyvodit objektivní existenci sociální potřeby převedení majetku potřebnému. Později, v období Punských válek, kdy římská střední a vyšší třída zbohatla, se k sociální potřebě přidává také aspekt prestiže a mravnosti.[1]
- ↑ 1,0 1,1 I 2, 7 Citováno dle: BLAHO, P.; SKŘEJPEK, M. Iustiniani institutiones: Justiniánské instituce. Praha: Karolinum, 2010, s. 123.
- ↑ KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 315.
- ↑ REBRO, K. Římske právo súkromné. Obzor Bratislava, 1980, s. 270.
- ↑ TALANDA, A. Darování pro případ smrti. Rigorózní práce. Brno, 2016, s. 6.
- ↑ ČERNOCH, Radek. Sen v Headley z hlediska romanistického. Acta Iuridica Olomucensia, Olomouc: Univerzita Palackého, 2014, s. 55.
