Nesezdané soužití

Obecně k pojmu nesezdané soužití

Jedná se o poměrně moderní institut rodinného práva, který není nijak upraven českým právním řádem, avšak na mnoha místech s tímto termínem počítá. Nesezdané soužití zatím nebylo definováno judikaturou. Mezi veřejností se pro tento pojem zažily výrazy jako partnerské soužití, faktické manželství, manželství na zkoušku, a dříve také konkubinát. Nesezdané soužití můžeme definovat jako dlouhodobější faktické soužití dvou osob odlišného pohlaví tvořících životní společenství. Pro jednodušší určení nám slouží pojmové znaky:

1. Soužití dvou osob odlišného pohlaví – pokud bychom měli dvě osoby stejného pohlaví, jednalo by se o registrované partnerství, jehož režim je jiný. Pokud by šlo o osoby, které sice mají stejné pohlaví, ale nejsou registrovanými partnery, šlo by dle několika názorů také o  nesezdané soužití, jelikož bychom se mohli dopouštět diskriminace z důvodu sexuální orientace.^[15]
2. Životní společenství – osoby spolu dlouhodobě žijí a společně uhrazují své potřeby (např. platí společně nájem, nakupují spotřební věci, ale i jiné vybavení domácnosti atd.).
3. Fakticita soužití – nejedná se o vztah, který by byl nějak stvrzen právem, jde o faktický stav.
4. Dlouhodobost soužití – aby zákon tento faktický svazek určitým způsobem akceptoval, musí existovat po určitou dobu (tato doba pak bývá často stanovena v jednotlivých zákonech – viz dále).

Nesezdané soužití fakticky vzniká a stejně tak i zaniká. Vzniká okamžikem, kdy spolu dva lidé začnou žít. Není tedy třeba žádných formálních podmínek. Zánik může být zapříčiněn smrtí jednoho z druhů a nebo na základě rozchodu. K tomu může dojít na základě dohody, či jednostranně proti vůli jednoho z nich.

Vzhledem k tomu, že nesezdané soužití není zákonem definováno, nastává problém jak osoby v tomto soužití označovat. Osoby tvořící nesezdané soužití se nazývají druh a družka, alespoň co se týká úpravy sociálního zabezpečení a trestního práva. Soukromé právo však tyto pojmy nepoužívá. Tyto osoby definujeme jako muže a ženu, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.  V občanském zákoníku se nesezdané soužití projevuje v pojmech „osoba blízká“ nebo „osoba spolužijící“.  Osobou blízkou se rozumí dle § 22 odst. 1 OZ „příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí“. Osobou spolužijící se rozumí „osoba, která žila se zůstavitelem nejméně jeden rok před jeho smrtí ve společné domácnosti, z toho důvodu pečovala o společnou domácnost, nebo byla odkázána výživou na zůstavitele“, což dovozujeme z § 1636 a § 1637 OZ, i přesto že výslovně termín „osoba spolužijící“ nedefinuje.  Setkáme se s ní také v rámci přechodu nájmu v případech smrti nájemce. V případě, že bychom chtěli užít označení „partner/partnerka“, by mohlo dojít k záměně s registrovaným partnerstvím. Termín „přítel/přítelkyně“ působí pro právní terminologii poněkud hovorově.

Velký význam to má například u promlčení, kde se hovoří přímo o osobách žijících ve společné domácnosti (§ 646 OZ). Se spolužijící osobou se setkáme v dědickém právu, konkrétně v zákonné posloupnosti a u legálního přechodu nájmu v případě smrti nájemce (§ 2279 OZ).

Vztahy ke společnému dítěti

Děti narozené mimo manželství požívají stejné právní úpravy jako ty narozené v něm. To zaručuje Listina základních práv a svobod. Práva a povinnosti rodiče ve vztahu jsou stejná bez rozdílu k dětem narozeným v manželství i mimo něj. Některé odlišnosti se však najdou a to především v tom, zda spolu s dítětem žijí ve společné domácnosti či nikoliv. Pokud došlo k rozchodu, soud upraví poměry obdobně jako u rozvodu. Tedy v řízení o výkonu povinností a práv, jež vyplývají z rodičovské odpovědnosti, kteří žijí odděleně (§ 908 an. OZ). Procesní normou je ZŘS (§ 466 an. ZŘS). Co je dáno u rodičů, platí i pro děti. To znamená, že děti narozené v manželství mají stejná práva a povinnosti k rodičům, jako děti narozené ve faktickém soužití. Platí pro osobní i majetkovou sféru, včetně dědických nároků.

Vztah partnera k dítěti partnerky

Partner či druh rodiče dítěte, který žije ve společné domácnosti s dítětem je považován za tzv. sociálního rodiče. Tedy rodiče, který se podílí na jeho péči, výchově a dohledu, avšak není právním rodičem. Často se také používá termín nevlastní rodič dítěte. Nejčastěji se to týká situací, kdy si rodič dítěte najde nového partnera a dítě je svěřeno do střídavé péče. ^[8] 

Určení otcovství

Pokud jsou „partneři“ ve shodě, můžeme otcovství určit souhlasným prohlášením matky a jejího přítele. Prohlášení se činí před příslušným matričním úřadem, či soudem a nelze je vzít zpět. Toto určení zákon umožňuje již před narozením dítěte, došlo-li však k početí. Výhody nám to přináší v případě informovanosti otce v nemocničních zařízeních, otec má možnost převzít péči o dítě v případě zdravotních problémů matky, nebo jejím úmrtím. Mimo souhlasné prohlášení lze otcovství určit pravomocným rozsudkem soudu. I v pochybnostech nastupuje úloha soudu.

Pokud se partner neprohlásil za otce, není za něj považován a nemá žádná rodičovská práva ani povinnosti, pro změnu tohoto stavu je třeba podat návrh na zahájení řízení o určení otcovství s čímž je spojeno řízení o péči a výživě nezletilého dítěte. Návrh může podat matka či její partner.  Pokud došlo k souhlasnému prohlášení, avšak vyvstaly pochybnosti, pak jsou dvě možnosti. Buď se domáhat vyslovení neplatnosti prohlášení otcovství, nebo popření otcovství.

Osvojení

Oproti manželům nemůže nesezdaný pár osvojit dítě a to z toho důvodu, že účelem osvojení dítěte je dosáhnout smyslu tradiční rodiny v pravém slova smyslu (= manželský svazek a v jeho rámci založení rodiny a výchova dětí). Návrh na osvojení dítěte nesezdaným párem by byla soudem zamítnutá. Jiná situace nastává tehdy, kdy má zájem osvojit dítě manžel nebo partner jednoho z rodičů. Dítě zde osvojuje manžel rodiče a dítě se stává jejich společným a je usazeno do úplné rodiny. Osvojení u partnera matky či partnerky otce je sporné. Zákon předpokládá „výjimečně může osvojit i jiná osoba.“, toto ustanovení se však stahuje na osvojení jednotlivcem. Tomu nasvědčuje i ustanovení o následcích osvojení, kdy dítě má postavení dítěte osvojitele nebo společného dítěte manželů.

Jestliže rodiče žijí odděleně a jeden z manželů má partnera, znamená to, že se partner bude na péči podílet stejnou měrou jako rodič dítěte.^[4]

Majetkové poměry druha a družky (práva a povinnosti)

U manželů nalezneme institut s názvem společné jmění manželů, který upravuje jejich majetkové společenství. V případě nesezdaného soužití nic takového nenajdeme, což bývá považováno za jednu z nevýhod v případě zániku nesezdaného soužití a jeho následného vypořádání. To znamená, že osoby spolu žijí ve faktickém svazku a majetek nabývají buď odděleně každý do svého výlučného vlastnictví, nebo do podílového spoluvlastnictví (§ 1115 OZ).^[1] Podíl vyjadřuje míru, jakou se jako spoluvlastníci podílí na právech a povinnostech ke společné věci. Pokud není výše podílu vymezena, podíly jsou stejné ve smyslu § 1122 odst. 3 OZ Podílové spoluvlastnictví nelze chápat jako majetkové společenství. Podílové spoluvlastnictví nezaniká rozchodem, ale je třeba je zrušit a vypořádat. ^[2]

Př. Marie a Zdeněk jsou dva roky partneři a společně také žijí. Bydlí spolu, společně platí nájem za byt, nakupují jídlo, pití, udržují v bytě pořádek, starají se jeden o druhého apod., tzn. obstarávají své společné každodenní potřeby. Jednou navštívili obchod s nábytkem, kde si Zdeněk koupil nový kancelářský stůl, Marie novou židli a společně zakoupí novou sedačku. Zdeněk nabyl do svého výlučného vlastnictví kancelářský stůl, Marie židli a sedačku mají ve spoluvlastnictví. Jejich podíly jsou stejné (každý ½). Mohou se však dohodnout, že Zdeňkův podíl jsou ¾ a Mariin ¼.^[1]

Co se týká zastoupení mezi „partnery“, je zapotřebí plné moci.^[2]

Bydlení druha družky v nesezdaném soužití

Zákon neupravuje žádná zvláštní ustanovení, která by na společné bydlení druha a družky dopadala. Vzhledem k narůstajícímu počtu nesezdaných páru začíná však být velmi potřebnou a to i z důvodu vypořádání jejich společného majetku po rozchodu, jelikož mezi úpravou bydlení párů v nesezdaném soužití a manželství jsou značné odlišnosti. Druh a družka spolu mohou bydlet na základě několika právních důvodů bydlení, které vznikají zejména ze smlouvy, např. vlastnické právo, nájemní smlouva, služebnost, reálné břemeno. V případě uzavření manželství vzniká u domu nebo bytu, který má manžel ve svém vlastnictví, právo bydlení druhého manžela. Pokud je nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z druhů, nedochází ke vzniku odvozeného práva bydlení druhého druha. Druh ji užívá pouze se souhlasem výlučného vlastníka. Vlastník může s nemovitostí nakládat dle svého uvážení. Může po druhém druhovi žádat opuštění jeho nemovitosti, a jestliže tak neučiní, lze se bránit žalobou na vyklizení, proti které nebude mít druhá strana možnost právní obrany.

Tehdy, když manžel nemá byt nebo dům, ale pouze nájem, vzniká uzavřením manželství tzv. společný nájem. U nesezdaného soužití tento režim neexistuje mimo jiné proto, že nelze jednoznačně určit, kdy nesezdané soužití s určitými právními účinky vzniká. Dle § 2272 OZ má nájemce právo za splnění zákonem stanovených podmínek přijmout kohokoli za člena své domácnosti. Tedy i druh bez toho, aby s pronajímatelem zakládal právní poměr. V případě rozpadu vztahu může opět nastat problém ohledně opuštění domácnosti druha, který není nájemcem. Opět platí, že nájemce se může bránit žalobou na vyklizení. U právní úpravy nájmu se však můžeme setkat s institutem přechodu nájmu na člena domácnosti v případě smrti nájemce dle § 2279 OZ. V případě smrti výlučného nájemce přechází nájem ze zákona na člena nájemcovy domácnosti, který v bytě ke dni smrti nájemce žil a nemá vlastní byt, a to na dobu nejdéle dvou let ode dne, kdy nájem přešel. To znamená, že zemře-li druh, který byl sám nájemcem bytu či domu, kde společně s družkou žili až do dne smrti druha a zároveň družka nemá vlastní bydlení, vstupuje družka do práv povinností z nájmu. Nájem však na druha/družku přechází pouze tehdy, pokud s tím pronajímatel/ zemřelý nájemce vysloví souhlas. ^[16]

Př. Jan uzavřel před třemi lety Smlouvu o nájmu na dobu neurčitou. Před rokem a půl se k němu nastěhovala Hana, která s ním žila až do jeho smrti v tomto pronajatém bytě jako družka. Ze smlouvy o nájmu je závazný pouze nájemce Jan. V případě smrti Jana je však možné, souhlasí-li s tím pronajímatel, převést nájem bytu na Hanu.^[1]

Mimo nájem bytu (§ 2270 OZ) se může jednat o podnájmu bytu nebo jeho části (§ 2274 an.OZ), podílové spoluvlastnictví bytu nebo nemovitosti sloužící k bydlení či bydlení založené na základě práva odpovídajícímu věcnému břemenu (§1115 an.OZ), resp. služebnosti (§ 1257 an OZ.). Ochrany proti domácímu násilí se může dovolávat kdokoliv, tzn. i druh a družka.^[5]

Vyživovací povinnost druha a družky

Opět není výslovně v zákoně stanovena jako u manželů. Dle zásady „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“  stranám nebrání, aby si tuto povinnost poskytovali na základě dohody uzavřené konkludentně, zřídka jako smlouvy zaopatřovací (zejména důchod).^[2] Nelze potom užít ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 2991 an. OZ. V případě usmrcení druha/družky, který dobrovolně poskytoval výživné či jiné plnění své družce, může soud družce přiznat právo na příspěvek na výživné poskytované ze strany škůdce (toho, kdo zavinil usmrcení). Kritériem přiznání je hledisko slušnosti. Soud při svém rozhodování zohledňuje, jak smrt přivedla družku do tíživé situace, jestli si může výživu zajistit sama, jaké jsou majetkové poměry škůdce.^[1] Avšak pokud by jeden z nich opustil společnou domácnost a druhý by se nebyl schopen samostatně živit, třeba z důvodu péče o společné nezletilé dítě, právo na výživné druhy by podle zákona nevzniklo.

Speciálně jsou upravena některá práva neprovdané matky vůči otci jejího dítěte. Jde o právo na přiměřené výživné po dobu maximálně dvou let od narození dítěte a úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem (§ 920 odst. 1 OZ). V případech, že by otcovství bylo jen pravděpodobné, musí žena pro získání těchto „výhod“ podat návrh ještě před porodem (§ 920 odst. 2 OZ). Novinkou v NOZ je právo na výživné z pozůstalosti v rozsahu slušné výživy. Na něž má právo žena, resp. matka zůstavitelova dítěte, která nebyla za zůstavitele provdána, a to až po dobu šestinedělí (§ 1666 OZ in fine).^[5]

Dědění

Český právní řád, konkrétně občanský zákoník dědění párům nesezdaného soužití umožňuje. V právních řádech Evropské unie tomu tak ne vždy je. Většina zemí má okruh dědiců sestaven na základě pokrevního příbuzenství, uzavření manželství/ registrovaného partnerství. U nás rozlišujeme dva typy dědění, a to ze zákona a z důvodu některého pořízení pro případ smrti zemřelého druha či družky (tj. ze závěti, z dědické smlouvy apod.).^[6]

1. Ze zákona

V případě, že není zřízena závěť nebo není uzavřena dědická smlouva, zákon stanoví tzv. zákonnou dědickou posloupnost (intestátní dědická posloupnost), podle které bude rozdělena pozůstalost dědicům. Nový občanský zákoník rozlišuje šest dědických tříd. Druh a družka se mohou stát dědici dle druhé nebo třetí třídy. Osoby uvedené v těchto třídách nastoupí na řadu v případě, kdy nebudou dědit dědici v první třídě. Tam patří zůstavitelovy děti a manžel. Pokud bychom chtěli, přidělit dědictví druhovi/družce ve třetí třídě, nesmí nikdo dědit ani ve třídě druhé. Aby druh a družka mohli dědit, je zapotřebí, aby nejméně 1 rok před smrtí žili ve společné domácnosti spolu se zůstavitelem. Z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§ 1636 OZ). Ve druhé třídě dědí společně s manželem zemřelého, jeho rodiči a osobami, které jsou odkázány na výživu zůstavitele (např. pěstouni). Ve třetí třídě dědí společně se sourozenci zemřelého. Dědit budou pouze v případě, že po zemřelém druhu či družce nedědí jeho potomci (neexistují, nejsou dědicky způsobilí, odmítli, zřekli se dědického práva, byli vyděděni).

Př. Pan Jindřich zemře a nezanechá po sobě závěť. V tomto případě bude jeho pozůstalost rozdělena na základě zákonné dědické posloupnosti. Jindřichova pozůstalost má hodnotu 300 000 Kč. Je bezdětný, nemá manželku, má pouze družku Petru, se kterou již rok a půl žil ve společné domácnosti a společně uhrazovali potřeby domácnosti, rodiče Mojmíra a Ditu a sestru Elišku. V první třídě nedědí nikdo, protože Jindřich nemá dítě ani manželku. Podle druhé třídy budou dědit rodiče Mojmír a Dita a družka Petra stejným dílem, tj. každý 100 000 Kč. Pokud by Jindřichovi rodiče již zemřeli, nemohla by Petra dědit samostatně ve druhé třídě, ale dědila by ve třetí třídě společně se sestrou Eliškou a to stejným dílem, tj. každá 150 000 Kč.

Příklad 2

Za zmínku stojí i situace, kdyby si bezdětný Jindřich Petru vzal, ale po čase si našel milenku Nikolu, protože společné soužití s Petrou nefungovalo. Manželství Petry a Jindřicha je tak nefunkční, že Jindřich žije s milenkou Nikolou ve společné domácnosti a uhrazují společně potřeby této domácnosti. Žijí spolu v nesezdaném soužití – a milenka je v tomto případě považována za Jindřichovu družku. V nastíněné situaci by po smrti Jindřicha dědila manželka, jeho rodiče a milenka společně ve druhé třídě dědiců. Manželce by připadla polovina – 150 000 Kč, rodičům a milence po 50 000 Kč každému.

2.  Ze závěti či smlouvy

Preferovaným způsobem rozdělení pozůstalosti je dědění podle závěti, nebo dědické  smlouvy. Obě pořízení pro případ smrti automaticky vylučují zákonnou dědickou posloupnost. Jak bude majetek rozdělen, je pouze na vůli zůstavitele. Omezení představuje tzv. nepominutelný dědic, který má právo na povinný díl (§ 1642 OZ). Jsou jimi děti zůstavitele a jejich potomci. Jestli-že je nepominutelný dědic nezletilý, náleží mu minimálně ¾ jeho zákonného podílu, pokud je však zletilý, tak ¼. V případě dědické smlouvy je omezení širší. Ze zákona musí zůstat ¼ volná. O tomto zbytku však může být pořízena závěť.

Př. Jindřich zemře a zanechá po sobě závěť. V té ustanoví, že vešker svůj majetek v celkové hodnotě 800 000 K) přenechává své družce Petře. Jindřich má 2 děti z dřívějšího manželství - 20 letého syna Pavla a 14 letou dceru Zuzanu. Dle zákona má Pavel jako nepominutelný dědic nárok na ¼ svého zákonného podílu a Zuzana na ¾ svého  zákonného podílu. Podle první třídy intestátní posloupnosti dědí děti zůstavitele společně s manželem či manželkou, a to stejným dílem. Protože Jindřich nemá manželku, činí zákonný podíl 400 000 Kč pro Pavla a 400 000 Kč pro Zuzanu. Protože však Jindřich sepsal závěť, ve které veškerý majetek odkázal své Petře, nemůže na děti přejít podíl v takové výši. Pavlovi připadne ¼ jeho zákonného podílu, tj. 100 000 Kč a Zuzaně ¾, což je 300 000 Kč. Zbytek (400 000 Kč) bude dědit jeho družka Petra. ^[1]

Právo druha a družky na zaopatření

Druhovi a družce může ze zákona vzniknout nárok na zaopatření. Dle § 1666 OZ má neprovdaná matka zůstavitelova dítěte právo na slušnou výživu až do konce šestého týdne od porodu. Je nutno zdůraznit, že neprovdaná matka nikdy nemůže nabýt, na rozdíl od pozůstalé manželky, vlastnické právo k movitým věcem, které tvořily základní vybavení rodinné domácnosti. Dále osoby, které až do smrti zůstavitele požívaly bezplatného zaopatření v jeho domácnosti (tedy i druh či družka), mají právo na nutné zaopatření po dobu tří týdnů po smrti zůstavitele (§ 1669 OZ). ^[16]

Pracovní poměr a služební poměry

Zákon o vojácích z povolání (z. č. 221/1999 Sb.) počítá s termínem druh a družka v § 61a, který se týká poskytování služebního příspěvku na bydlení. Odst. 3 nám říká, že: „Manželům, kteří jsou oba vojáky, se výše služebního příspěvku zvyšuje podle odstavce 1 jen za nezaopatřené děti podle § 71 odst. 5, a to jen jednomu z nich. V případě druha a družky se pro účely zvýšení služebního příspěvku postupuje podle věty první obdobně.“ Důležité je si povšimnout, že s nesezdaným párem by zde bylo zacházeno obdobně jako s manželi, což je nezvyklé, jelikož druh a družka obvykle mívají obtížnější postavení, než sezdaný pár. V § 71 odst. 5 téhož zákona je pak družka (druh) podřazena pod pojem rodina, respektive společné domácnosti pro účely tohoto zákona.^[7]

Ustanovení § 70 a § 71 zákona o služební poměru příslušníků bezpečnostních sborů (z. č. 361/2003 Sb.), která pojednávají o služebním volnu při důležitých osobních překážkách ve službě, pokládají doprovod manželky (družky) do zdravotnického zařízení a zpět v souvislosti s porodem dítěte jako osobní překážku pro kterou nemůže vykonávat službu. Dle § 70 odst. 1 má z tohoto důvodu nárok na udělení služebního volna s poskytnutím služebního příjmu. Toto služební volno se poskytne v nezbytně nutném rozsahu podle § 71 odst. 1. ^[13]

Zákoník práce v § 199 odst. 2 vymezuje v souvislosti s nařízením vlády č. 590/2006, jiné osobní překážky v práci, pro které nemůže zaměstnanec vykonávat práci. Bod 6 tohoto nařízení se týká pracovního volna s náhradou mzdy nebo platu v situaci, kdy zaměstnanec převezl manželku (družku) do zdravotnického zařízení a zpět a pracovního volna bez náhrady mzdy nebo platu k účasti při porodu manželky (družky).  Bod 7 zmiňuje v písmenu a) udělení pracovního volna s náhradou mzdy nebo platu na 2 dny při úmrtí manžela, druha nebo dítěte a na další den k účasti na pohřbu těchto osob. V písmenu c) nezbytně nutnou dobu, nejvýše na 1 den, k účasti na pohřbu osoby, která se zaměstnancem žila v době úmrtí v domácnosti a na další den, jestliže obstarává pohřeb této osobě. Bod 8 písm. a) uděluje pracovní volno k doprovodu rodinného příslušníka – zde je za něj považován právě i druh či družka - do zdravotnického zařízení k vyšetření nebo ošetření při náhlém onemocnění nebo úrazu a k předem stanovenému vyšetření, ošetření nebo léčení se poskytne jen jednomu z rodinných příslušníků na nezbytně nutnou dobu (nejvýše však na 1 den), byl-li doprovod nezbytný a uvedené úkony nebylo možno provést mimo pracovní dobu s náhradou mzdy nebo platu. Má-li zaměstnanec nárok na ošetřovné z nemocenského pojištění, nepřísluší mu náhrada mzdy nebo platu.                         

V § 350 odst. 1 zákoník práce řeší, kdo je osamělou osobou: „Osamělými se rozumějí neprovdané, ovdovělé nebo rozvedené ženy, svobodní, ovdovělí nebo rozvedení muži a ženy i muži osamělí z jiných vážných důvodů, nežijí-li s druhem, popřípadě s družkou nebo s partnerem.“ To znamená, že osamělou osobou není ten,  kdo žije s druhem, s družkou nebo partnerem. ^[14] 

Právo sociálního zabezpečení

Právo sociálního zabezpečení reaguje na fakticky nastalé sociální události, kterými jsou na příklad nemoc, invalidita, stáří, smrt či narození dítěte. Cílem práva sociálního zabezpečení je pomoci lidem překlenout situace, kdy se dostanou do dlouhodobé nebo přechodné tíživé finanční situace. Tato oblast práva se zabývá právy a povinnostmi druha a družky daleko více než občanské právo a to z toho důvodu, že tato oblast se nejvíce dotýká každodenního života. Zahrnuje celou řadu zákonu, které fungování v nesezdaném soužití ovlivňují. Jedná se např. o zákon o nemocenském pojištění zaměstnanců (z. č. 187/2006 Sb.) Nemocenské pojištění slouží k finančnímu zabezpečení pracujících občanů v případě nemoci, úrazu, těhotenství, mateřství. Je určeno především pro ekonomicky činné občany. Tento typ dávek je možné vyplácet opakovaně, za splnění zákonem stanovených podmínek na ně vzniká nárok ex lege. Dle toho se druh a družka považují za rodinné příslušníky pro účely nároku na peněžité dávky nemocenského pojištění, v případě pokud nejsou sami pojištěni podle tohoto zákona nebo pojištěni podle jiných právních předpisů. Druh s družkou budou mít např. nárok na ošetřovné za zákonem stanovených okolností. Podmínkou je sdílení domácnosti. Dalším je zákon o státní sociální podpoře (z. č. 117/1995 Sb.), jehož cílem je zavedení solidarity ve společnosti mezi bezdětnými rodinami s dětmi a mezi rodinami s vyššími a rodinami s nižšími příjmy. Za splnění zákonných podmínek je možné využít dávek, kterými jsou příspěvek na bydlení, příspěvek na dítě, rodičovský příspěvek, porodné, pohřebné.

Klíčovým pojmem tohoto zákona je rodina.  Za rodinu je považována osoba oprávněná a osoby společně s ní posuzované. Abychom mohli druha a družku považovat za rodinu - rodinné příslušníky a společně posuzované osoby, musí tvořit společnou domácnost (trvale spolu žijí, uhrazují náklady na své potřeby) a nesezdané soužití musí trvat déle než 3 měsíce. Společně posuzované osoby jsou takové, jejichž příjem obou osob se započítává do příjmu rodiny, tento vyšší příjem má za následek menší pravděpodobnost splnění podmínek nároku na dávku a v případě jejich splnění přiznání dávky v nižší výši. Tzn. čím vyšší příjem, tím méně dávek v nižší míře.^[17]

Oblast trestního práva

Druha  družka jsou tzv. osoby se samostatnými obhajovacími právy a z tohoto postavení vyplývají jejich práva a povinnosti (např. ve prospěch obžalovaného podat odvolání, obviněnému zvolit obhájce). Důležitým právem je i právo druha odepřít výpověď jako svědek v trestním řízení vedeném proti obviněné družce. V řízení vůči jiným osobám může druh odepřít výpověď, a to v případě, kdy by svou svědeckou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání svému druhu.

Př. Libor a Barbora spolu žijí 1,5 roku v nesezdaném soužití. Jednoho dne byl Libor obviněn z přečinu krádeže. V hlavním líčení byla předvolána Barbora, která z toho důvodu, že spolu žijí v nesezdaném soužití jako durh a družka může odepřít podání svědecké výpovědí.

Př. V hlavním líčení, které je konané proti obžalovanému Karlovi, o němž Barbora ví, že před půl rokem ukradl mobilní telefon z prodejny s elektronikou v hodnotě 10 000 Kč, zatímco její druh Libor záměrně zaměstnával prodavače prodejny, byla Barbora předvolána jako svědkyně. Jako družka může odepřít podání výpovědi z toho důvodu, že může Liborovi přivodit nebezpečí trestního stíhání.

Dalším institutem je souhlas poškozeného s trestním stíháním. To jsou situace, kdy je družka poškozenou osobou a trestní stíhání má být vedeno proti jejímu druhovi. Toto trestní stíhání může být zahájeno či se v něm pokračovat u některých trestných činů pouze se souhlasem poškozené družky. Je možné např. u ublížení na zdraví (úmyslné i z nedbalosti), těžké ublížení na zdraví z nedbalosti, vydírání, krádež, poškození cizí věci, znásilnění a další trestné činy taxativně uvedené v § 163 odst. 1 TZ.

Př. Druh Marek se vrátí domů z hospody v pozdějších hodinách v podnapilém stavu, družka Julie mu vyčte opakované pozdní příchody domů a vyhrožuje, že se od něj odstěhuje, Marek toto naštve a Julii několikrát uhodí, tímto naplní skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví. Aby však bylo možné proti němu vést trestné stíhání, je vyžadován souhlas Julie s tímto trestním stíháním.^[1]