Vlastnictví v římském právu: Porovnání verzí
(→Vlastnictví) |
(→Spoluvlastnictví) |
||
| Řádek 13: | Řádek 13: | ||
== Spoluvlastnictví == | == Spoluvlastnictví == | ||
| + | |||
| + | Již výše jsem se dozvěděli, že vlastnictví je výlučným právním panstvím. Může ovšem nastat situace '''spoluvlastnictví''', to znamená, že jednu věc vlastní více osob. Stane se tak tehdy, když '''více osob nabyde zároveň vlastnické právo k nedělitelné věci'''. Tím pádem existuje jedno vlastnické panství, jež je rozděleno na části. Každý z vlastníků se může ke své "části" (chápejme myšleně, věc je vždy nedělitelná u spoluvlatsnictví) chovat stejně tak, jako by byl vlastníke jediným. Pouze v zásahu, který by ovlivnil věc jako celek, musí brát ohledy na ostatní spoluvlastníky. Spoluvlastnictví se dalo zrušit '''zvláštní žalobou (actio communi dividundo)'''. Nedělitelnou věc přiřkl soudce jednomu ze spoluvlastníků a ostatním nabídl náhradu.<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1, str. 156-157.</ref> | ||
== Druhy vlastnictví == | == Druhy vlastnictví == | ||
== Odkazy == | == Odkazy == | ||
Verze z 28. 3. 2017, 17:00
Vlastnictví (= vlastnické právo) chápe římské právo jako právní panství, je všeobecné, přímé a výluční.[1] Vlastnictví neboli dominium je panství nad hmotnou věcí, vlastník je pánem věci.
Vlastnictví
Vlastník může se svou věcí nakládat jakkoli, fakticky ji držet (držba), používat ji, dokonce ji i zničit. Působení na věc se ustálilo na tyto latinské výrazy: ius possidendi, ius utendi, ius fruendi a ius abutendi. Pozdější vývoj uznal, že tento výčet nestačí a není proto možno jej vystihnout.
- Vlastnictví je všeobecným právním panstvím - vlastník může s věcí nakládat jakkoli.
- Vlastnictví je přímým právním panstvím - vlastník může věc kdykoli uchopit, nepotřebuje ničí pomoc
- Vlastnictví je výlučným právním panstvím - Nikdo, kromě vlastníka, nemůže na věc působit = teoretické znaky
Ve skutečnosti může být vlastník omezen tím, že k věci má právní oprávnění jiná osoba, a nebo tím, že svým působením na věc omezuje práva jiných vlastníků. Vlastnictví bylo omezeno také jistými pravidly, a to buď v zájmu veřejném nebo soukromém. V rámci veřejného práva byli vlastníci omezeni zejména právem stavebním. Například museli mezi budovami nechat určitý volný prostor, byli omezeni také výškou staveb, nesměli zničit hrob, který se nacházel na pozemku atd., tato pravidla zakotvoval již Zákona dvanácti desek. V soukromém zájmu se jednalo hlavně o právo sousedské. Jednalo se třeba o případy přesahu větví na sousední pozemek, umožnění vstupu sousedovi každý druhý den, aby si posbíral své spadené plody.[2]
Spoluvlastnictví
Již výše jsem se dozvěděli, že vlastnictví je výlučným právním panstvím. Může ovšem nastat situace spoluvlastnictví, to znamená, že jednu věc vlastní více osob. Stane se tak tehdy, když více osob nabyde zároveň vlastnické právo k nedělitelné věci. Tím pádem existuje jedno vlastnické panství, jež je rozděleno na části. Každý z vlastníků se může ke své "části" (chápejme myšleně, věc je vždy nedělitelná u spoluvlatsnictví) chovat stejně tak, jako by byl vlastníke jediným. Pouze v zásahu, který by ovlivnil věc jako celek, musí brát ohledy na ostatní spoluvlastníky. Spoluvlastnictví se dalo zrušit zvláštní žalobou (actio communi dividundo). Nedělitelnou věc přiřkl soudce jednomu ze spoluvlastníků a ostatním nabídl náhradu.[3]
Druhy vlastnictví
Odkazy
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1, str.153
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1, str. 153-156.
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1, str. 156-157.
