Prameny ústavního práva

Prameny ústavního práva

Zvláštnosti předmětu, norem a společenské funkce ústav se projevují také ve zvláštnostech pramenů a zdrojů ústavního práva.

Ústavní právo má svůj východiskový zdroj, z něhož čerpá nebo na němž je normativně založeno. Přitom zvláštnosti ústavy, jako základního (nejdůležitějšího, klíčového) zákona se promítají do struktury zdrojů ústavního práva, která je rozmanitá co do forem, ucelenosti i obsahu.

Co do pramenného materiálu je ústavní právo značně heterogenní, neboť coby disciplína, upravující základy veřejné moci ,,čerpá" značně ze zdrojů mnoha společenských věd (politologie, sociologie, ekonomie), ale i ,,obsahuje" řadu principů společných s jinými, namnoze odvětvovými právními obory (např. princip vlastnické svobody spojující hodnoty základního zákona a občanského práva).

Ústavní právo má z pohledu způsobu ztvárnění zdrojů, nejméně tyto typové základní prameny:

1) Hodnotová učení, myšlenkové koncepce, politické ideje, které jsou mnohdy zformulované v doktrínách, politických deklaracích, případně stranických programech - jedná se o zdroje zpravidla všeobecně uznávané, či v určité míře respektované, traktované či tolerované.

2) Politické, resp. státnické dokumentyjako produkt politického řešení nebo názoru na vývoj, zformulované v programech stran, revolučních deklaracích, koaličních dohodách či vládních prohlášeních, ale také politické zvyklosti jako trvaleji užívané a respektované postupy a řešení.

Politické zvyklosti jsou ,,nepsaným" právem z pohledu anglo-americké právní kultury, v kontinentální Evropě pak více či méně v politologii uznávaným ,,servisem" výkonu veřejné moci, pokud je všeobecně akcceptován.

3) Normativní zdroje jako:

a) monolegální právní akt (zvaný speciálně Ústava, Základní zákon, apod.) nebo polylegální (z mnoha ústavních zákonů se skládající nebo tzv. Dodatky, začleňované postupně, vedle Ústavy, apod.)

b) rozhodnutí obsahující autentické interpretace ústavy justičních autorit (ústavní soudy, resp. nejvyššími soudy), které jsou více či méně závazné nebo jako zavazující uznávané.

Otázka tzv. soudcovského práva, tedy práva tvořeného soudy, značně ovlivňuje i tradiční kontinentální pojetí postaveného na aplikaci právních norem, a to otázkami, do jaké míry lze připustit precedens jako typové rozhodnutí případně užitelné na obdobné případy, a tedy závazné.

V této souvislosti otevřeně konstatujeme, že i v České republice se postupně a fakticky dospělo ke všeobecnému respektu k interpretačně závazné roli Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu a především pak Ústavního soudu ČR, čili k přítomnosti práva precedenčního charakteru.

Zvláštním pramenem soudcovského ústavního práva jsou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (v rámci systému Rady Evropy) a Evropského soudního dvora, respektive nyní Soudního dvora Evropské unie (v rámci systému Evropské unie).

c) zákony bezprostředně provádějící ústavu, zejména režim jejich vlastních institucí, jako jsou volební zákony o státním občanství, zákony o soudech, zákony o politických stranách apod.; v zemích románské právní kultury se nazývající organickými.

4) Vědecko - doktrinální zdroje

5) Normy mezinárodního práva

6) Normativní akty orgánů výkonné moci a hlav států

7) Ústavněprávní obyčeje

8) Religiozní kodexy

9) Právo EU

10) Nadstátní právní systémy

11) Obecné právní principy