Zásady mezinárodního práva: Porovnání verzí
(Založena nová stránka s textem „Zásady jsou pravidla, která tvoří základ určitého právního odvětví, avšak na rozdíl od právní normy má právní zásada vysokou míru obecn…“) |
|||
| Řádek 6: | Řádek 6: | ||
== Zásada dobré víry == | == Zásada dobré víry == | ||
Dobrá víra znamená, že stát nemůže ustanovení mezinárodní smlouvy zneužít k odůvodnění nebo prosazení chování, které by bylo v rozporu s mezinárodním právem. Dobrá víra je Vídeňskou úmluvou považována za hlavní kritérium výkladu mezinárodního práva. | Dobrá víra znamená, že stát nemůže ustanovení mezinárodní smlouvy zneužít k odůvodnění nebo prosazení chování, které by bylo v rozporu s mezinárodním právem. Dobrá víra je Vídeňskou úmluvou považována za hlavní kritérium výkladu mezinárodního práva. | ||
| − | + | ||
| + | == Zásada smluvní volnosti a svobodné vůle stran == | ||
Každý stát, který je účastníkem mezinárodního práva, má právo projevit svobodnou vůli k uzavření mezinárodní smlouvy a tím se tedy zavázaly plnit závazky plynoucí z ní, případně aby tak neučinily. | Každý stát, který je účastníkem mezinárodního práva, má právo projevit svobodnou vůli k uzavření mezinárodní smlouvy a tím se tedy zavázaly plnit závazky plynoucí z ní, případně aby tak neučinily. | ||
<ref>tamtéž, s. 28</ref> | <ref>tamtéž, s. 28</ref> | ||
Aktuální verze z 24. 2. 2017, 18:14
Zásady jsou pravidla, která tvoří základ určitého právního odvětví, avšak na rozdíl od právní normy má právní zásada vysokou míru obecnosti, platí vždy a nestanovuje svým adresátům bezprostředně povinnosti a práva.[1]
Obsah
Zásada „pacta sunt servanda“
Mezinárodní smlouva je pramenem práva a jako taková je pro své strany závazná. Tato zásada je prvotní podmínkou existence mezinárodního právního řádu a v pozitivním právu je vyjádřena v preambuli Charty OSN (výslovně v článku 2 odst. 2, který zmiňuje povinnost členských států „plnit poctivě závazky, které převzaly podle Charty“). Dále je tato zásada vyjádřena v preambuli Vídeňské úmluvy (výslovně ve článku 26 formulací „každá platná smlouva zavazuje strany a musí být jimi plněna v dobré víře“).[2]
Zásada dobré víry
Dobrá víra znamená, že stát nemůže ustanovení mezinárodní smlouvy zneužít k odůvodnění nebo prosazení chování, které by bylo v rozporu s mezinárodním právem. Dobrá víra je Vídeňskou úmluvou považována za hlavní kritérium výkladu mezinárodního práva.
Zásada smluvní volnosti a svobodné vůle stran
Každý stát, který je účastníkem mezinárodního práva, má právo projevit svobodnou vůli k uzavření mezinárodní smlouvy a tím se tedy zavázaly plnit závazky plynoucí z ní, případně aby tak neučinily. [3]
Zásada nezávaznosti smluv pro třetí strany
Tato zásada je aplikací zásady svrchované rovnosti a smluvní volnosti. Stát či státy nemohou vnutit jinému státu určité závazky bez jeho souhlasu.[4]
Zásada vyloučení zpětné působnosti smluv
Tato zásada je vyjádřena v článku 28 Vídeňské úmluvy, podle kterého ustanovení smlouvy nezavazují její strany, pokud jde o jakýkoli úkon nebo jakoukoli skutečnost, které nastaly do vstupu smlouvy v platnost nebo pokud jde i jakoukoli situaci, která do této doby zanikla. Jde však pouze dispozitivní ustanovení, tudíž toto ustanovení mohou státy derogovat ujednáním o retroaktivity. (např. Smlouva o dočasném oprávnění k podnikání fyzických a právnických osob - vstoupila v platnost 3. prosince 1993 avšak její časová působnost se vztahuje zpětně na období od 1. ledna 1993.)[5]
Zásady lex posterior derogat legi priori a lex specialis derogat legi generali
Pozdější smlouva mezi týmiž stranami nahrazuje smlouvu dřívější stejného obsahu a speciální úprava má přednost před úpravou obecnou, existují-li obě vedle sebe.[6]
