Sekundární právo EU: Porovnání verzí
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
Termínem „akty Unie“ se rozumí legislativní akty orgánů Unie, vydávané na základě zřizovaných smluv. Jde o tzv. sekundární právo | Termínem „akty Unie“ se rozumí legislativní akty orgánů Unie, vydávané na základě zřizovaných smluv. Jde o tzv. sekundární právo | ||
| − | Mezi sekundární právo patří: nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení | + | Mezi sekundární právo patří: nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska.<ref>TÝČ, Vladimír. Úvod do mezinárodního a evropského práva. 2., aktualiz. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5163-8. s. 82</ref> |
== Nařízení == | == Nařízení == | ||
Aktuální verze z 23. 2. 2017, 21:05
Termínem „akty Unie“ se rozumí legislativní akty orgánů Unie, vydávané na základě zřizovaných smluv. Jde o tzv. sekundární právo Mezi sekundární právo patří: nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska.[1]
Nařízení
Nařízení je závazný akt normativní povahy. Nařízení je závazné ve všech členských státech, není-li zcela výjimečně stanoveno jinak. Nařízení je pro právo Unie tím, čím je pro vnitrostátní právo zákon. Je tedy závazný nejen pro členské státy, ale jeho působnost se vztahuje i na všechny jednotlivce (FO a PO) členských států.[2]
Směrnice
Směrnice není obecně závazný akt ve vztahu k jednotlivci. Směrnice zavazuje pouze členské státy, kterým popisuje výsledek, kterého má býti dosaženo a je pouze na vůli státu, jaké metody a formy dosažení tohoto cíle zvolí. Směrnice tedy stanovují určité zásady, které mají být vtěleny do právních systémů členských států.[3]
Rozhodnutí
Typicky individuální akt, který zavazuje pouze účastníky, kterým je adresován. Existují však i rozhodnutí s normativním účinkem, např. rozhodnutí Komise č. 99/179 (zabývající se užívání unijní tzv. eko-nálepky na obuvnické výrobky.[4]
Doporučení a stanoviska
Oboje nejsou právními akty, a proto také nejsou právně závazná, hrají pouze pomocnou roli.[5]
