Darování

Obecně o darování

Občanský zákoník upravuje institut darování v § 2055 a nasl., Kdy říká, že:

(1) Darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá. (2) Plnění z pouhé společenské úsluhy není darováním, je-li z chování stran zřejmé, že se nechtějí smluvně vázat.

Podstatou darování je ted bezúplatný převod vlastnického práva na základě smlouvy, tedy z jednání obou stran musí být zřejmé, že chtějí být smluvně vázáni. Předmětem daru může být i závod, jakkoli se jedná o soubor jmění zahrnující nejen věci, ale též dluhy, přičemž se na darování závodu přiměřeně použijí ustanovení § 2175 a násl. o koupi závodu. Jako na darování lze hledět i na smlouvy, kterými se bezúplatně převádí pohledávka např. při cesi, byť mají zvláštní úpravu.

Liberalita

Občanský zákoník v současné době odlišuje darování a společenskou úsluhu. V případě společenské úsluhy jde shodně jako u darování o bezplatný převod, avšak chybí zde vůle stran být smlouvou vázán.

2 smluvní strany – dárce a obdarovaný

1. Darovací smlouva vyžaduje projev vůle dárce věc darovat a obdarovaného věc přijmout.
2. Dárce se zavazuje převést anebo už převádí bezplatný převod věc na obdarovaného
3. Převod vlastnického práva je bezúplatný. Úplata nejsou jen peníze, ale může to být i činnost, může to být přenechání věci k užívání (např. to, že někomu dám auto a on mi za to bude sekat zahradu – není to bezúplatné, je to smlouva směnná)
4. Z hlediska občanského práva není darem prominutí dluhu – takže nemíchat s veřejnoprávní úpravou (např. daňové hledisko)

Slib daru

Občanský zákonik nově zavádí závaznost slibu, kdy dárce je zavázán k odevzdání daru. Není ale již povinen platit úrok z prodlení (§ 2057 odst. 2 OZ). Obdarovaný tak bude oprávněn požadovat jen samotný dar. Tento přístup byl inspirován úpravou německého občanského zákoníku (BGB) a lépe odpovídá povaze darovací smlouvy jako smlouvy bezúplatné. Tuto situaci je však nutno odlišit od pouhého slibu uzavření darovací smlouvy v budoucnu (§2056). Ustanovení § 2057 odst. 2 odkazuje na situaci, kdy strany uzavřou darovací smlouvu, jejímž obsahem je, že k samotnému odevzdání předmětu daru dojde teprve v budoucnu. Takováto darovací smlouva pak vyžaduje písemnou formu. Jako darování je možno posoudit jen právní jednání, které bylo založenou smlouvou. Jestliže jedna ze stran dá druhé jen slib, že v budoucnu daruje určitou věc, aniž by byla uzavřena např. smlouva o smlouvě budoucí, tento slib darování stranu, která jej dala, nezavazuje k budoucímu uzavření darovací smlouvy a k darování. Na základě pouhého slibu darování nelze následně vymáhat uzavření darovací smlouvy proti vůli toho, kdo slib dal. viz § 2056

Ochrana obdarovaného

Jak již bylo výše uvedeno, samotný slib daru (slib, že v budoucnu daruji nějakou věc) není závazný s ohledem na ust. § 2056. Strana, která však v očekávání takového daru učinila jisté kroky, se může domáhat toho, aby jí dárce uhradil náklady, které ji v této souvislosti vznikly. Ten, kdo slib dal, je povinen hradit druhé straně jen účelně vynaložené náklady spojené s očekáváním daru, pokud je však druhá strana vynaložila též v dobré víře. Tedy vyžaduje se, aby ten kdo dar očekával byl v dobré víře, že dar skutečně obdrží. O dobrou víru tedy nepůjde například v situaci, kdy jedna ze stran v alkoholovém opojení při oslavě narozenin prohlásí, že o týden později daruje svůj rodinný dům druhé straně, neboť z již samotné situace a hodnotě plnění nelze předpokládat, že strana, která tento slib obdržela mohla rozumně předpokládat, že k tomuto darování dojde. Nadto uvádím, že se musí dále jednat o náklady účelně vynaložené. Může se tedy jednat o náklady k zajištění přepravy zvířete, jestliže druhá strana dala slib, že daruje určité zvíře.

Ochrana dárce

Situace, kdy bude naopak chráněn dárce může nastat například tehdy, pokud se strany dohodly, že v určitém místě a čase uzavřou darovací smlouvu, a obdarovaný slíbil dárci dar přijmout. Za předpokladu, že by obdarovaný následně své rozhodnutí změnil a odmítl od dárce věc příjmout, bude jeho jednání třeba posuzovat podle obecných ustanovení § 1728 a 1729 a podle těchto ustanovení by pak mohla být dárci hrazena případná škoda, která by mu tím, že obdarovaný dar nepřijal, vznikla.

Forma darovací smlouvy

Forma darovací smlouvy je upravena v ust. § 2057 občanského zákoníku, které uvádí, že: (1) Při darování věci zapsané do veřejného seznamu vyžaduje smlouva písemnou formu. (2) Písemnou formu vyžaduje smlouva také tehdy, nedojde-li k odevzdání věci zároveň s projevem vůle darovat a přijmout dar. Dárce je zavázán k odevzdání daru, není však povinen platit úrok z prodlení.

Vzhledem k tomu, že předchozí právní úprava spojovala písemnou formu v rámci darování pouze s převodem vlastnického práva k nemovité věci, tak současná právní úprava s odkazem na nové pojetí věci hovoří o tom, že písemná forma bude vyžadována u daru věci, zapsané do veřejného seznamu. Ják již bylo výše uvedeno § 2057 odst. 2 odkazuje na situaci, kdy strany chtějí uzavřít darovací smlouvu s tím, že předmět koupě bude odevzdán později. Podstatné je to, že nejde o pouhý slib, že v budoucnu bude jedna strana darovat, ale jde uzavřenou smlouvu a v budoucnu už dojde jen k převedení vlastnického práva k předmětu daru. Písemná forma tedy potvrzuje uzavření smlouvy a činí rozdíl mezi pouhým slibem a uzavřenou smlouvou. Komentář k tomuto ustanovení uvádí, že pokud smlouva není uzavřena písemně, bude relativně neplatná nebo je možno ji posoudit právě jako slib daru dle ust. § 2056 (slib daru).Hulmák a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání, 2014, s. 5 - 6

Povinnost Dárce plnit

Dárce má povinnost plnit, což vychází z obecných zásad soukromého práva, avšak z důvodu bezúplatného charakteru smlouvy, je zákonem obecně plnění úroků z prodlení vyloučeno. To však stranám nebrání, aby si ve smlouvě sjednaly něco jiného.