Informovaný souhlas

Informovaný souhlas vyjadřuje vůli pacienta podstoupit po „patřičném poučení“ lékařem (poskytovatelem) výkon zásahu do vlastní integrity. Tato vůle je projevena formou informovaného souhlasu ošetřovaného (pacienta) s lékařským zákrokem. Z uvedeného vyplývá, že pouze souhlas po řádném vysvětlení okolností zákroku je souhlasem informovaným [k tomu srov. § 31 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ZZS“].

Podle § 2639 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), je poskytovatel povinen pacientovi řádně vysvětlit jeho „zdravotní stav, způsob, účel a nezbytnost péče včetně očekávaných následků i možných nebezpečí pro […] zdraví, jakož i to, zda přichází v úvahu případný jiný způsob péče o zdraví.“

Na základě sdělených informací pak podle § 34 odstavce 1 ZZS pacient volně posoudí, zda na zdravotní zákrok svobodně – tedy bez nátlaku – přistoupí.

Historická a právní východiska

Institut souhlasu pacienta se zásahem do vlastní integrity (zpočátku jen tělesné) je znám nejpozději od 18. století. Nicméně k silnému rozvoji novodobé koncepce institutu informovaného souhlasu docházelo až po druhé světové válce zejména v souvislosti s nacistickými experimenty na lidech vězněných v koncentračních táborech. Při Norimberském procesu byly zodpovědné osoby shledány vinnými ze zločinů proti lidskosti, neboť experimenty prováděly bez souhlasu dotyčných osob. Aby bylo podobným situacím do budoucna zamezeno, začaly vznikat na nadnárodní úrovni etické dokumenty chránící integritu pacientů prostřednictvím informovaného souhlasu. Mezi nejznámější patří např. Norimberský kodex (1947) či Helsinská deklarace (1964, poslední revize v roce 2000). Na základě těchto všeobecně respektovaných, avšak právně nevymahatelných etických kodexů, vznikla v 90. letech 20. století na poli Rady Evropy Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Tato úmluva se tak stala jediným právně závazným dokumentem, který ochranu lidských práv v oblasti biomedicíny garantuje na mezinárodní úrovni – mimo jiné také prostřednictvím informovaného souhlasu, který je upraven v článku 5 tohoto dokumentu. Všechny státy, které tedy Úmluvu pro lidská práva a biomedicínu ratifikovaly, se tak zavázaly k respektování tohoto institutu jako kroku nezbytného k zásahu do integrity člověka. Takovými státy mohou být mimo států členských i ty nečlenské, jakožto i těm byla možnost ratifikace poskytnuta.

Na českém poli v současné době debata ohledně informovaného souhlasu souvisí v praktické rovině zejména s vžitým paternalistickým přístupem některých lékařů. Ten do jisté míry neodpovídá právní úpravě, jež pacientovi svěřuje odpovědnost za své rozhodnutí ohledně zákroku.

Současná úprava informovaného souhlasu v ČR

Současná úprava informovaného souhlasu v ČR má dvě roviny; OZ v § 2642 reflektuje zásadu svolení při zásahu do integrity člověka, zatímco ZZS v § 28 zakotvuje veřejnoprávní ochranu člověka při poskytování zdravotních služeb. Vzhledem k OZ se ZZS uplatní buď nezávisle, anebo bude mít aplikační přednost, a to kvůli speciálním právním normám, které obsahuje. Subsidiarita OZ však neplatí absolutně, neboť v jistých případech právní úprava některých dílčích otázek v OZ svým charakterem překračuje rámec právní úpravy v ZZS. Uplatnění jednotlivých právních předpisů tedy bude nutno vždy stanovit s ohledem na konkrétní okolnosti dané situace.

Výjimky při poskytování informovaného souhlasu

Z § 2642 OZ vyplývá, že informovaný souhlas je nepostradatelný pro „každý úkon v rámci péče o zdraví.“ Nicméně v praxi existují i situace, k nimž souhlasu potřeba není; ty jsou pak stanoveny zákonem (§ 2642 odst. 1 OZ, § 38 ZZS).

Výjimky při poskytování informovaného souhlasu se týkají pouze neodkladné péče o pacienta, a to podle § 38 odst. 3 ZZS v následujících případech:

1. Pacient je ve v takovém zdravotním stavu, kdy není schopen souhlas vyslovit (netýká se dříve vysloveného přání dle § 36 ZZS).
2. Pacient trpí vážnou duševní poruchou, při níž by odklad péče znamenal vážné poškození zdraví pacienta.

U nezletilých pacientů, či pacientů s omezenou svéprávností dále může být neodkladná péče poskytnuta bez informovaného souhlasu i v případech, kdy jsou zdravotnické služby nezbytné k záchraně jejich života či zamezení vážného poškození zdraví (§ 38 odst. 4 ZZS). Je tak učiněno i bez souhlasu zákonného zástupce či opatrovníka v případě pacienta s omezenou svéprávností (§ 38 odst. 5 ZZS).

Forma

Občanský zákoník v § 96 taxativně vymezuje případy, kdy je vyžadována písemná forma souhlasu pacienta se zákrokem:

1. Oddělení části těla, která se již neobnoví.
2. Lékařský pokus na člověku.
3. Zákrok, který zdravotní stav člověka nevyžaduje (to neplatí, jedná-li se o kosmetické zákroky nezanechávající trvalé nebo závažné následky).

V praxi může být ale písemný souhlas vyžadován i při vysoce rizikových operacích. V ostatních případech může být souhlas vyjádřen buď slovně (či za pomoci jiných obecně uznávaných neverbálních znaků) nebo konkludentně, a to na základě povahy lékařského zákroku.

Příklad: Konkludentní jednání – pacient projeví svůj souhlas s vrtáním zubu tím, že otevře ústa.

Vybraná práva pacienta a lékaře týkající se informovaného souhlasu

Odmítnutí souhlasu

Mohou nastat situace, kdy pacient nesouhlasí se zásahem do vlastní integrity. V těchto případech může svůj souhlas se zákrokem odepřít – a to vždy „způsobem nevzbuzujícím pochybnosti.“ Je-li pacient ve zdravotním stavu, kdy nečinnost při poskytování zdravotnické péče může vést k ohrožení jeho života, odmítnutí souhlasu je pacientem dle § 34 odst. 3 ZZS provedeno v písemné formě (tzv. negativní revers). Nehrozí-li pacientovi po neposkytnutí lékařské péče vážné poškození jeho zdraví, může přesto poskytovatel žádat dle § 28 odst. 1 ZZS písemné odmítnutí souhlasu za účelem předcházení sporů ohledně poskytnutí daného zákroku.

Potvrzení souhlasu

Jako důkazní materiál možného sporu ohledně okolností provedení zdravotního zákroku může sloužit potvrzení souhlasu. V této souvislosti § 28 odst. 2 ZZS stanovuje, že pokud jedna ze stran (pacient či poskytovatel) požádá o jeho vystavení, druhá strana je povinna tak učinit v písemné formě.

Odvolání souhlasu

Ač pacient lékaři původně poskytl svolení se zásahem do své integrity, má stále právo ho odvolat. Učinit tak může však pouze do začátku lékařského zákroku. Podle § 34 odst. 4 ZZS totiž platí, že: „Odvolání souhlasu není účinné, pokud již bylo započato provádění zákroku, jehož přerušení může způsobit vážné poškození zdraví nebo ohrožení života člověka.“

Odvolání souhlasu je jednostranné právní jednání a může být provedeno v jakékoliv formě – a to dokonce i mírnější v případě, že původní souhlas se zákrokem vyžadoval formu písemnou. Panuje-li nejistota ohledně toho, zda byl souhlas odvolán, ustanovení § 97 odst. 2 ZZS stanovuje ve formě vyvratitelné domněnky, že dán nebyl.

Informovaný souhlas s hospitalizací

Informovaný souhlas s hospitalizací je nutno odlišovat od informovaného souhlasu s výkonem zdravotnického zásahu. Na rozdíl od něj musí být souhlas s hospitalizací proveden vždy v písemné formě (§ 34 odst. 2 ZZS).