Princip individualizace trestu: Porovnání verzí
(Rezervace věcného hesla pro účely předmětu Encyklopedická práce (PF UPOL).) (Značka: editace z VisualEditoru) |
(Značka: přepnuto z VisualEditoru) |
||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
− | < | + | Princip individualizace trestu (také princip přiměřenosti trestu) je jedním ze základních trestněprávních principů ukotvených v českém právním řádu. Význam tohoto principu se uplatní zejména v rámci ukládání trestů. V obecné rovině je tento princip definován jako určitý pokyn soudu, resp. závazné vodítko, aby všechny individuální okolnosti a specifika daného případu stejně jako osoba pachatele byly řádně zohledněny tak, aby trest odpovídal těmto specifikům. |
+ | |||
+ | __TOC__ | ||
+ | |||
+ | Tyto požadavky vyplývají z § 38 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník (§ 39 stanoví i další kritéria pro stanovení druhu a výměry trestu, § 96 a 97 stanoví základní pravidla pro ukládání ochranných opatření). V rámci ukládání trestu je třeba z hlediska trestní nauky řešit otázku, zda zákon toto ponechá spíše v dikci soudu (čili na volné úvaze), či stanoví tyto přísnější pravidla trestní zákon. Další neméně důležitou součástí je vyřešení otázky zásad, podle jakých bude trest vyměřen. S ohledem na výše zmíněné okolnosti tedy zda má být rozhodná upřednostněna objektivní závažnost činu, či nebezpečnost pachatele.<ref>SOLNAŘ, Vladimír. FENYK, Jaroslav. CÍSAŘOVÁ, Dagmar. VANDUCHOVÁ, Marie. ''Systém českého trestního práva.'' 1. vydání. Praha: Novatrix, 2009, s. 168.</ref> | ||
+ | |||
+ | Princip individualizace trestu (někdy také zásada) velice úzce souvisí se zásadou zákonnosti. Zásada zákonnosti působí jako určitá hranice, jež soudem při individualizace trestu nesmí být za žádných okolností překročena. Může tedy nastat situace, kdy soud nepostupuje v rámci principu individualizace trestu a tím se dostává do kolize s principem zákonnosti. Překročení zákonných limitů při ukládání trestu v rámci principu individualizace opět vyústí v kolizi se zásadou zákonnosti. Úzkou souvislost najdeme také se zásadou přiměřenosti, jež působí při vyměřování trestu. Můžeme tedy uzavřít, že tyto zásady stojí na stejné úrovni závaznosti a velmi úzce spolu souvisí. Samotný princip individualizace trestu bychom mohli rozčlenit na individualizaci zákonnou, individualizaci soudní a na ni navazující individualizaci penologickou, respektive penitenciární.<ref>KALVODOVÁ, Věra. In ŠČERBA, Filip a kol. ''Trestní zákoník.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, (§ 38).</ref> | ||
+ | |||
+ | === Zákonná individualizace trestu === | ||
+ | Zákonná individualizace, jakožto jedna ze složek principu individualizace trestu, spočívá v dodržení dvou základních trestněprávních principů, a to principu zákonnosti trestání a princip individualizace trestu. Individualizace trestu, jak zmíněno výše, znamená, že v každém konkrétním případu musí být soudem stanoven takový druh, kombinace a intenzita trestů, aby bylo vyhověno všem zákonným požadavkům a specifikům daného případu. Tyto specifika, které se ve společnosti neustále vyvíjejí, slouží samosoudci (resp. senátu) při stanovení trestněprávních sankcí, jež vyúsťují v určitý typový stupeň společenské škodlivosti. V obecné rovině mají tyto skutečnosti svůj odraz jak v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů, tak v trestních sazbách. Tato pravidla ukotvená zákonodárcem v trestním zákoníku jsou individualizací zákonnou. '',,Trestní zákoník pak v souladu s čl. 39 LZPS zobecňuje konkrétní trestné činy, které se vyskytují v mnoha různých podobách, do jednotlivých skutkových podstat a stanoví za ně trestní sazbu, která je relativně určitá a vyjadřuje typovou povahu a závažnost trestného činu. Trest tak může být určen a) alternativně, což umožňuje soudu vybrat trest nejvhodnější z několika druhů nebo i více trestů vedle sebe, nebo b) rámcově, tj. že je třeba zvolit výměru v mezích danou konkrétní trestní sazbou.“''<ref>PÚRY, František. In ŠÁMAL, Pavel a kol. ''Trestní zákoník.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 433-434 (§ 39). </ref> | ||
+ | |||
+ | === Soudcovská individualizace trestu === | ||
+ | Trestné činy se ve společnosti vyskytují v různých podobách a s rozdílnými stupni závažnosti, je žádoucí, aby soudce v dané konkrétní trestní věci mohl druh a výměru trestu těmto skutečnostem přizpůsobit. Toto přizpůsobení druhu a výměry trestu určitému případu je znakem individualizace soudcovské. Určení druhu a výměry trestu v rámci trestního řízení musí být opřeno o podložené skutečnosti. Výsledné rozhodnutí o druhu a výměře trestu tak musí být dostatečně odůvodněno, jak plyne z § 125 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).<ref>§ 125, Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).</ref> Soud je tedy povinen v odůvodnění rozsudku, pokud jej obsahuje, uvést které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jakými úvahami byl veden při hodnocení ukládání trestu, jak posoudil povahu a závažnost trestného činu z hlediska významu konkrétního chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky, záměru nebo cíle, jakož i polehčujících a přitěžujících okolností, doby která uplynula od spáchání trestného činu, případné změny situace a délky trestního řízení. Dále je třeba na základě § 125 odst. 1 Tř. uvést, jak bylo přihlédnuto k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele, k jeho dosavadnímu způsobu života, k jeho chování po činu, případné snaze nahradit škodu a také k tomu, zdali přispěl k objasnění zločinu, či se dopustil činu v organizované skupině. Tyto požadavky na rozsudek, který obsahuje odůvodnění, jsou kladeny z mimo jiné z důvodů potenciálního odvolacího řízení.<ref>GŘIVNA, Tomáš. In ŠÁMAL, Pavel a kol. ''Trestní řád I, II, III.'' 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1692 (§ 125).</ref> | ||
+ | |||
+ | V obecné rovině soudcovská individualizace trestu neznamená libovůli samosoudce či senátu. Jedná se o určitou flexibilitu, která je z důvodu individuality trestných činů potřebná a žádoucí. Pouze tak lze zajistit kýženého účelu trestu, zejména naplnění jeho primárního účelu v podobě ochrany společnosti, jakož i dalších dílčích účelů trestu v podobě individuální represe, individuální prevence a generální prevence. | ||
+ | |||
+ | Stanovení druhu a výměry trestu tedy spadá do působnosti samosoudce (resp. senátu). Stanovením druhu trestu ve smyslu § 39 odst. 1 TrZ se rozumí výběr některého ze zákonem stanovených druhů trestu uvedených v § 52 TrZ. Existuje také možnost uložení více druhů trestů vedle sebe (§ 53 TrZ). Výběr trestu, resp. více trestů vedle sebe, spočívá v povaze trestné činnosti. V návaznosti na povahu trestné činnosti je možné uložit trest dle postihovaného zájmu, tedy například majetek či svobodu. Je však nutné postupovat v rámci zásady zákonnosti. Uložení trestu je odvislé od právní kvalifikace, jednání pachatele a způsobu provedení trestného činu. Nerozhodují však zákonné znaky trestného činu. Posouzení zvláštností pachatele, jeho pohnutek, záměru, míry zavinění, způsobu provedení trestného činu, objektu, jeho následků i okolností činu je vždy individuální. Samotné stanovení výměry trestu znamená určení rozsahu zvoleného druhu trestu na základě zákonného ustanovení.<ref>KALVODOVÁ, Věra. ŠČERBA, Filip. In ŠČERBA, Filip a kol. ''Trestní zákoník.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, (§ 39).</ref> | ||
+ | |||
+ | Zákaz dvojího přičítání je úzce spjat s ukládáním a výměrou trestu. Český trestní řád nepřipouští dvojí přičítání, tedy okolnost, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, a to jak základní, tak kvalifikované, nesmí být zvlášť hodnocena jako polehčující nebo přitěžující okolnost. Nedochází tak k situacím, kdy by tato okolnost byla hodnocena jako obecně přitěžující, ovlivňující výměru trestu v rámci této vyšší trestní sazby nebo obecně polehčující, ovlivňující výměru nižší trestní sazby. Je nutné podotknout, že tento zákaz se uplatní toliko v rámci posuzování skutkové podstaty téhož trestného činu. | ||
+ | |||
+ | Mimořádné snížení trestu dle § 58 TrZ v rámci soudní individualizace umožňuje, resp. stanovuje povinnost soudu ukládat trest odnětí svobody též pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Toto moderační pravidlo soudu je mimořádným prostředkem soudní individualizace trestu. Samotné ustanovení obsahuje několik podmínek pro uplatnění tohoto moderačního práva. Patří zde okolnosti případu nebo poměry pachatele ve vztahu, k nimž by použití zákonem stanovené trestní sazby odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, nebo skutečnost, že pachatel napomohl zabránit trestnému činu, který jiný připravoval nebo se o něj pokusil nebo prohlásil svoji vinu a pokud má soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchaného činu lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání dle. Aplikace moderačního práva je také přípustná v případě, je-li trest ukládán rozsudkem, kterým se schvaluje dohoda o vině a trestu. Další přípustné užití je možné v případech uvedených v odstavci 5,6 a 7. Toto moderační pravidlo má své omezení plynoucí ze čtvrtého odstavce ustanovení § 58 TrZ.<ref>§ 58, Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.</ref> | ||
+ | |||
+ | Upuštění od potrestání neboli absoluce, je výjimečný trestněprávní institut, jež v rámci soudní individualizace umožňuje soudu vyslovit pachatelovu vinu a současně upustit od potrestání, resp. neuložit trestněprávní sankci, postačí-li k naplnění účelu trestního zákoníku pouhé projednání trestní věci před soudem. Jedná se o prostředek výchovného rázu. V tomto případě vyslovení viny obsahuje negativní zhodnocení pachatelova jednání a má z hlediska individuální a generální prevence stejné účinky, které by měla trestněprávní sankce v podobě uložení trestu. Ustanovení § 47 připouští soudu upustit od potrestání a současně uložit ochranné léčení nebo zabezpečovací detenci.<ref>JELÍNEK, Jiří. ''Trestní zákoník a trestní řád: s poznámkami a judikaturou''. 8. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 97.</ref> | ||
+ | |||
+ | === Penintenciární individualizace trestu === | ||
+ | Třetí složkou principu individualizace trestu je penitenciární individualizace, jež je spjata a vychází z individualizace soudcovské. Vztahuje se zejména k části rozsudku, kde je stanoven způsob výkonu trestu, ve věznici určitého typu. K naplnění účelu trestu, tj. zejména naplnění jeho primárního účelu v podobě ochrany společnosti, jakož i dalších dílčích účelů trestu je potřeba zajistit řádný výkon trestu. Zásadní pro penitenciární individualizaci je ustanovení § 56 odst. 2 upravující kritéria zařazování odsouzených do jednoho ze dvou typů věznic. Soud má možnost zařadit odsouzeného i do věznice jiného typu, než je v odstavci druhém. Musí tak učinit v souladu a za podmínek uvedených v § 56 odst. 3.<ref>§ 56, Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.</ref> Jak již bylo uvedeno, výrok o zařazení pachatele do věznice s ostrahou nebo do věznice se zvýšenou ostrahou je obligatorní součásti rozsudku, jímž soud ukládá nepodmíněný trest odnětí svobody.<ref>KALVODOVÁ, Věra. In ŠČERBA, Filip a kol. ''Trestní zákoník.'' 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 769-775 (§ 56).</ref> | ||
+ | |||
+ | Pachatel je soudem umístěn do věznice s ostrahou pouze tehdy, nejsou-li naplněny podmínky pro umístění do věznice se zvýšenou ostrahou. Jedná se tedy o inverzní vymezení. Věznice s ostrahou je dále dělena na oddělení s nízkým stupněm zabezpečení, středním stupněm zabezpečení a vysokým stupněm zabezpečení. Rozhodujícím kritériem při umisťování pachatele do vězeňského zařízení je míra externího a interního rizika. Externí riziko představuje míru nebezpečnosti odsouzeného pro společnost v souvislosti s jeho trestnou činností, za kterou mu byl uložen trest. Interní riziko pak představuje míru rizika ohrožení bezpečnosti během výkonu trestu. V souvislosti s individuální charakteristikou odsouzeného, tj. povaha spáchané trestné činnosti, nevykonaná ochranná opatření, průběh předchozích výkonů trestu a hrozba útěku. | ||
+ | Pachatel je soudem umístěn do věznice se zvýšenou ostrahou pro nejzávažnější trestnou činnost. Tento druh věznice je určen čtyřem druhům pachatelů. Patří zde pachatelé, jimž byl uložen výjimečný trest odnětí svobody, anebo doživotní trest odnětí svobody, pachatelé jimž byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 108, pachatelé, kterým byl za zvlášť závažný zločin uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osm let (obě podmínky musí být splněny kumulativně) a pachatelé odsouzení za úmyslný trestný čin, kteří v posledních pěti letech buď uprchli, anebo se pokusili uprchnout z vazby, z výkonu trestu nebo z výkonu zabezpečovací detence.<ref>PÚRY, František. In ŠÁMAL, Pavel a kol. ''Trestní zákoník.'' 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 769 (§ 56).</ref> | ||
+ | |||
+ | = Zdroje = | ||
+ | <references /> |
Aktuální verze z 15. 8. 2022, 12:05
Princip individualizace trestu (také princip přiměřenosti trestu) je jedním ze základních trestněprávních principů ukotvených v českém právním řádu. Význam tohoto principu se uplatní zejména v rámci ukládání trestů. V obecné rovině je tento princip definován jako určitý pokyn soudu, resp. závazné vodítko, aby všechny individuální okolnosti a specifika daného případu stejně jako osoba pachatele byly řádně zohledněny tak, aby trest odpovídal těmto specifikům.
Obsah
Tyto požadavky vyplývají z § 38 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník (§ 39 stanoví i další kritéria pro stanovení druhu a výměry trestu, § 96 a 97 stanoví základní pravidla pro ukládání ochranných opatření). V rámci ukládání trestu je třeba z hlediska trestní nauky řešit otázku, zda zákon toto ponechá spíše v dikci soudu (čili na volné úvaze), či stanoví tyto přísnější pravidla trestní zákon. Další neméně důležitou součástí je vyřešení otázky zásad, podle jakých bude trest vyměřen. S ohledem na výše zmíněné okolnosti tedy zda má být rozhodná upřednostněna objektivní závažnost činu, či nebezpečnost pachatele.[1]
Princip individualizace trestu (někdy také zásada) velice úzce souvisí se zásadou zákonnosti. Zásada zákonnosti působí jako určitá hranice, jež soudem při individualizace trestu nesmí být za žádných okolností překročena. Může tedy nastat situace, kdy soud nepostupuje v rámci principu individualizace trestu a tím se dostává do kolize s principem zákonnosti. Překročení zákonných limitů při ukládání trestu v rámci principu individualizace opět vyústí v kolizi se zásadou zákonnosti. Úzkou souvislost najdeme také se zásadou přiměřenosti, jež působí při vyměřování trestu. Můžeme tedy uzavřít, že tyto zásady stojí na stejné úrovni závaznosti a velmi úzce spolu souvisí. Samotný princip individualizace trestu bychom mohli rozčlenit na individualizaci zákonnou, individualizaci soudní a na ni navazující individualizaci penologickou, respektive penitenciární.[2]
Zákonná individualizace trestu
Zákonná individualizace, jakožto jedna ze složek principu individualizace trestu, spočívá v dodržení dvou základních trestněprávních principů, a to principu zákonnosti trestání a princip individualizace trestu. Individualizace trestu, jak zmíněno výše, znamená, že v každém konkrétním případu musí být soudem stanoven takový druh, kombinace a intenzita trestů, aby bylo vyhověno všem zákonným požadavkům a specifikům daného případu. Tyto specifika, které se ve společnosti neustále vyvíjejí, slouží samosoudci (resp. senátu) při stanovení trestněprávních sankcí, jež vyúsťují v určitý typový stupeň společenské škodlivosti. V obecné rovině mají tyto skutečnosti svůj odraz jak v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů, tak v trestních sazbách. Tato pravidla ukotvená zákonodárcem v trestním zákoníku jsou individualizací zákonnou. ,,Trestní zákoník pak v souladu s čl. 39 LZPS zobecňuje konkrétní trestné činy, které se vyskytují v mnoha různých podobách, do jednotlivých skutkových podstat a stanoví za ně trestní sazbu, která je relativně určitá a vyjadřuje typovou povahu a závažnost trestného činu. Trest tak může být určen a) alternativně, což umožňuje soudu vybrat trest nejvhodnější z několika druhů nebo i více trestů vedle sebe, nebo b) rámcově, tj. že je třeba zvolit výměru v mezích danou konkrétní trestní sazbou.“[3]
Soudcovská individualizace trestu
Trestné činy se ve společnosti vyskytují v různých podobách a s rozdílnými stupni závažnosti, je žádoucí, aby soudce v dané konkrétní trestní věci mohl druh a výměru trestu těmto skutečnostem přizpůsobit. Toto přizpůsobení druhu a výměry trestu určitému případu je znakem individualizace soudcovské. Určení druhu a výměry trestu v rámci trestního řízení musí být opřeno o podložené skutečnosti. Výsledné rozhodnutí o druhu a výměře trestu tak musí být dostatečně odůvodněno, jak plyne z § 125 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).[4] Soud je tedy povinen v odůvodnění rozsudku, pokud jej obsahuje, uvést které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jakými úvahami byl veden při hodnocení ukládání trestu, jak posoudil povahu a závažnost trestného činu z hlediska významu konkrétního chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky, záměru nebo cíle, jakož i polehčujících a přitěžujících okolností, doby která uplynula od spáchání trestného činu, případné změny situace a délky trestního řízení. Dále je třeba na základě § 125 odst. 1 Tř. uvést, jak bylo přihlédnuto k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele, k jeho dosavadnímu způsobu života, k jeho chování po činu, případné snaze nahradit škodu a také k tomu, zdali přispěl k objasnění zločinu, či se dopustil činu v organizované skupině. Tyto požadavky na rozsudek, který obsahuje odůvodnění, jsou kladeny z mimo jiné z důvodů potenciálního odvolacího řízení.[5]
V obecné rovině soudcovská individualizace trestu neznamená libovůli samosoudce či senátu. Jedná se o určitou flexibilitu, která je z důvodu individuality trestných činů potřebná a žádoucí. Pouze tak lze zajistit kýženého účelu trestu, zejména naplnění jeho primárního účelu v podobě ochrany společnosti, jakož i dalších dílčích účelů trestu v podobě individuální represe, individuální prevence a generální prevence.
Stanovení druhu a výměry trestu tedy spadá do působnosti samosoudce (resp. senátu). Stanovením druhu trestu ve smyslu § 39 odst. 1 TrZ se rozumí výběr některého ze zákonem stanovených druhů trestu uvedených v § 52 TrZ. Existuje také možnost uložení více druhů trestů vedle sebe (§ 53 TrZ). Výběr trestu, resp. více trestů vedle sebe, spočívá v povaze trestné činnosti. V návaznosti na povahu trestné činnosti je možné uložit trest dle postihovaného zájmu, tedy například majetek či svobodu. Je však nutné postupovat v rámci zásady zákonnosti. Uložení trestu je odvislé od právní kvalifikace, jednání pachatele a způsobu provedení trestného činu. Nerozhodují však zákonné znaky trestného činu. Posouzení zvláštností pachatele, jeho pohnutek, záměru, míry zavinění, způsobu provedení trestného činu, objektu, jeho následků i okolností činu je vždy individuální. Samotné stanovení výměry trestu znamená určení rozsahu zvoleného druhu trestu na základě zákonného ustanovení.[6]
Zákaz dvojího přičítání je úzce spjat s ukládáním a výměrou trestu. Český trestní řád nepřipouští dvojí přičítání, tedy okolnost, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, a to jak základní, tak kvalifikované, nesmí být zvlášť hodnocena jako polehčující nebo přitěžující okolnost. Nedochází tak k situacím, kdy by tato okolnost byla hodnocena jako obecně přitěžující, ovlivňující výměru trestu v rámci této vyšší trestní sazby nebo obecně polehčující, ovlivňující výměru nižší trestní sazby. Je nutné podotknout, že tento zákaz se uplatní toliko v rámci posuzování skutkové podstaty téhož trestného činu.
Mimořádné snížení trestu dle § 58 TrZ v rámci soudní individualizace umožňuje, resp. stanovuje povinnost soudu ukládat trest odnětí svobody též pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Toto moderační pravidlo soudu je mimořádným prostředkem soudní individualizace trestu. Samotné ustanovení obsahuje několik podmínek pro uplatnění tohoto moderačního práva. Patří zde okolnosti případu nebo poměry pachatele ve vztahu, k nimž by použití zákonem stanovené trestní sazby odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, nebo skutečnost, že pachatel napomohl zabránit trestnému činu, který jiný připravoval nebo se o něj pokusil nebo prohlásil svoji vinu a pokud má soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchaného činu lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání dle. Aplikace moderačního práva je také přípustná v případě, je-li trest ukládán rozsudkem, kterým se schvaluje dohoda o vině a trestu. Další přípustné užití je možné v případech uvedených v odstavci 5,6 a 7. Toto moderační pravidlo má své omezení plynoucí ze čtvrtého odstavce ustanovení § 58 TrZ.[7]
Upuštění od potrestání neboli absoluce, je výjimečný trestněprávní institut, jež v rámci soudní individualizace umožňuje soudu vyslovit pachatelovu vinu a současně upustit od potrestání, resp. neuložit trestněprávní sankci, postačí-li k naplnění účelu trestního zákoníku pouhé projednání trestní věci před soudem. Jedná se o prostředek výchovného rázu. V tomto případě vyslovení viny obsahuje negativní zhodnocení pachatelova jednání a má z hlediska individuální a generální prevence stejné účinky, které by měla trestněprávní sankce v podobě uložení trestu. Ustanovení § 47 připouští soudu upustit od potrestání a současně uložit ochranné léčení nebo zabezpečovací detenci.[8]
Penintenciární individualizace trestu
Třetí složkou principu individualizace trestu je penitenciární individualizace, jež je spjata a vychází z individualizace soudcovské. Vztahuje se zejména k části rozsudku, kde je stanoven způsob výkonu trestu, ve věznici určitého typu. K naplnění účelu trestu, tj. zejména naplnění jeho primárního účelu v podobě ochrany společnosti, jakož i dalších dílčích účelů trestu je potřeba zajistit řádný výkon trestu. Zásadní pro penitenciární individualizaci je ustanovení § 56 odst. 2 upravující kritéria zařazování odsouzených do jednoho ze dvou typů věznic. Soud má možnost zařadit odsouzeného i do věznice jiného typu, než je v odstavci druhém. Musí tak učinit v souladu a za podmínek uvedených v § 56 odst. 3.[9] Jak již bylo uvedeno, výrok o zařazení pachatele do věznice s ostrahou nebo do věznice se zvýšenou ostrahou je obligatorní součásti rozsudku, jímž soud ukládá nepodmíněný trest odnětí svobody.[10]
Pachatel je soudem umístěn do věznice s ostrahou pouze tehdy, nejsou-li naplněny podmínky pro umístění do věznice se zvýšenou ostrahou. Jedná se tedy o inverzní vymezení. Věznice s ostrahou je dále dělena na oddělení s nízkým stupněm zabezpečení, středním stupněm zabezpečení a vysokým stupněm zabezpečení. Rozhodujícím kritériem při umisťování pachatele do vězeňského zařízení je míra externího a interního rizika. Externí riziko představuje míru nebezpečnosti odsouzeného pro společnost v souvislosti s jeho trestnou činností, za kterou mu byl uložen trest. Interní riziko pak představuje míru rizika ohrožení bezpečnosti během výkonu trestu. V souvislosti s individuální charakteristikou odsouzeného, tj. povaha spáchané trestné činnosti, nevykonaná ochranná opatření, průběh předchozích výkonů trestu a hrozba útěku. Pachatel je soudem umístěn do věznice se zvýšenou ostrahou pro nejzávažnější trestnou činnost. Tento druh věznice je určen čtyřem druhům pachatelů. Patří zde pachatelé, jimž byl uložen výjimečný trest odnětí svobody, anebo doživotní trest odnětí svobody, pachatelé jimž byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 108, pachatelé, kterým byl za zvlášť závažný zločin uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osm let (obě podmínky musí být splněny kumulativně) a pachatelé odsouzení za úmyslný trestný čin, kteří v posledních pěti letech buď uprchli, anebo se pokusili uprchnout z vazby, z výkonu trestu nebo z výkonu zabezpečovací detence.[11]
Zdroje
- ↑ SOLNAŘ, Vladimír. FENYK, Jaroslav. CÍSAŘOVÁ, Dagmar. VANDUCHOVÁ, Marie. Systém českého trestního práva. 1. vydání. Praha: Novatrix, 2009, s. 168.
- ↑ KALVODOVÁ, Věra. In ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, (§ 38).
- ↑ PÚRY, František. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 433-434 (§ 39).
- ↑ § 125, Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
- ↑ GŘIVNA, Tomáš. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1692 (§ 125).
- ↑ KALVODOVÁ, Věra. ŠČERBA, Filip. In ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, (§ 39).
- ↑ § 58, Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
- ↑ JELÍNEK, Jiří. Trestní zákoník a trestní řád: s poznámkami a judikaturou. 8. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 97.
- ↑ § 56, Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
- ↑ KALVODOVÁ, Věra. In ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 769-775 (§ 56).
- ↑ PÚRY, František. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 769 (§ 56).