Dědická substituce: Porovnání verzí
(Značka: přepnuto z VisualEditoru) |
(Značka: přepnuto z VisualEditoru) |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
Dědickou substituci (''substitutio''), či též ustanovení náhradního dědice<ref>Kincl, J. a kol. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 283.</ref> nebo dědické náhradnictví,<ref>Skřejpek, M. Římské soukromé právo: Systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2016, s. 235.</ref> lze definovat jako jmenování dalšího dědice, který má nastoupit na místo dědice předchozího,<ref>Vážný, J. Pupilární substituce ve vývoji římského práva. Praha: Nakladatelství České akademie věd a umění, 1940, s. 1.</ref> jde tedy o ustanovení dědice ve druhé (a každé další) řadě, které reaguje na situaci, kdy první dědic z nějakého důvodu dědictví nenabude.<ref>Bonfante, P. V českém vydání Vážný, J. Instituce římského práva. Brno: ČS. A. S. Právník, 1932, s. 652.</ref> Tento pojem vyplývá již ze slovního významu substituce: ''substituere'' přeneseně znamená dosaditi někoho na místo něčí.<ref>Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1</ref> | Dědickou substituci (''substitutio''), či též ustanovení náhradního dědice<ref>Kincl, J. a kol. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 283.</ref> nebo dědické náhradnictví,<ref>Skřejpek, M. Římské soukromé právo: Systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2016, s. 235.</ref> lze definovat jako jmenování dalšího dědice, který má nastoupit na místo dědice předchozího,<ref>Vážný, J. Pupilární substituce ve vývoji římského práva. Praha: Nakladatelství České akademie věd a umění, 1940, s. 1.</ref> jde tedy o ustanovení dědice ve druhé (a každé další) řadě, které reaguje na situaci, kdy první dědic z nějakého důvodu dědictví nenabude.<ref>Bonfante, P. V českém vydání Vážný, J. Instituce římského práva. Brno: ČS. A. S. Právník, 1932, s. 652.</ref> Tento pojem vyplývá již ze slovního významu substituce: ''substituere'' přeneseně znamená dosaditi někoho na místo něčí.<ref>Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1</ref> | ||
| + | |||
| + | Na rozdíl od dědické instituce (''heredis institutio''), která byla základem testamentu, a bez níž byl tak testament nemyslitelný,<ref>Frýdek, M. Kurs římského práva. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011, s. 181.</ref> se v případě dědické substituce jednalo o fakultativní obsahovou náležitost závěti,<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 280.</ref> ačkoliv na ni byly kladeny stejné formální požadavky.<ref>Dajczak, W. a kol. V českém vydání Dostalík, P. Právo římské: Základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 102.</ref> Jejím smyslem bylo zejména vyloučení intestátní posloupnosti,<ref>Skřejpek. Římské soukromé právo: Systém a instituce, 2016, s. 235.</ref> ale také toho, aby podíl jednoho ze spoludědiců přirůstal jako uprázdněný k podílům ostatních spoludědiců. K takovéto akrescenci mohlo dojít teprve tehdy, jestliže podíl nenabyl žádný z ustanovených náhradníků.<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 284.</ref> | ||
Verze z 4. 1. 2022, 20:52
Dědickou substituci (substitutio), či též ustanovení náhradního dědice[1] nebo dědické náhradnictví,[2] lze definovat jako jmenování dalšího dědice, který má nastoupit na místo dědice předchozího,[3] jde tedy o ustanovení dědice ve druhé (a každé další) řadě, které reaguje na situaci, kdy první dědic z nějakého důvodu dědictví nenabude.[4] Tento pojem vyplývá již ze slovního významu substituce: substituere přeneseně znamená dosaditi někoho na místo něčí.[5]
Na rozdíl od dědické instituce (heredis institutio), která byla základem testamentu, a bez níž byl tak testament nemyslitelný,[6] se v případě dědické substituce jednalo o fakultativní obsahovou náležitost závěti,[7] ačkoliv na ni byly kladeny stejné formální požadavky.[8] Jejím smyslem bylo zejména vyloučení intestátní posloupnosti,[9] ale také toho, aby podíl jednoho ze spoludědiců přirůstal jako uprázdněný k podílům ostatních spoludědiců. K takovéto akrescenci mohlo dojít teprve tehdy, jestliže podíl nenabyl žádný z ustanovených náhradníků.[10]
- ↑ Kincl, J. a kol. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 283.
- ↑ Skřejpek, M. Římské soukromé právo: Systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2016, s. 235.
- ↑ Vážný, J. Pupilární substituce ve vývoji římského práva. Praha: Nakladatelství České akademie věd a umění, 1940, s. 1.
- ↑ Bonfante, P. V českém vydání Vážný, J. Instituce římského práva. Brno: ČS. A. S. Právník, 1932, s. 652.
- ↑ Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1
- ↑ Frýdek, M. Kurs římského práva. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011, s. 181.
- ↑ Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 280.
- ↑ Dajczak, W. a kol. V českém vydání Dostalík, P. Právo římské: Základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 102.
- ↑ Skřejpek. Římské soukromé právo: Systém a instituce, 2016, s. 235.
- ↑ Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 284.
