Vývoj lidských práv

Vývoj lidských práv

Idea lidských práv spojená s lidskými bytostmi je stará jako lidstvo samo, nutno však podotknout, že se v průběhu historie výrazně měnila. Lidská práva čerpají svůj obsah z rozmanitých duchovně-kulturních, eticko-náboženských, politických a právních zdrojů. Lidská práva se mění spolu s dobou a jejími požadavky, někdy jsou přijímána postupně a jindy nárazově – revolučně. Pomocí jejich studia v jednotlivých etapách lidských dějin můžeme přesně analyzovat dobové společnosti a jejich právní a morální pravidla, zkoumat jejich pozvolný rozvoj spojený s názorovými a filozofickými proudy či historickými událostmi, a v neposlední řadě nám tyto znalosti pomáhají poznávat vývoj právního řádu jako celku.

První zmínky o základních právech, byť v náznacích, pocházejí již ze starověkých států, jakými byly sumerské a babylónské městské státy či státní oblasti krétsko-mykénské kultury. Zde lze zmínit tzv. Kýrův válec z Babylonie, což je text, ve kterém tehdejší vládce Kýros II. deklaroval svým poddaným náboženské a politické tradice.

Větší rozvoj základních práv je v období mladšího starověku spojen s Řeckem. Sofisté zde debatovali nad přirozeným právem pramenícím ze zákonitostí přírody, a nad jeho nadřazeností nad právem pozitivním stanoveným politickým vedením státu. Rozvoj byl zaměřen zejména na práva politická, tedy právo hovořit rovnoprávně na sněmu, existence opozice, veřejná kritika, volitelnost do úřadů, či rovnost občanů. Rovnost občanů je však nutné chápat v souladu s tehdejší dobou. Přestože sofista Alkidamas propagoval myšlenku, že bůh stvořil lidi svobodné a nikoho neučinil otrokem , bylo všeobecně ve společnosti přirozené, že vedle svobodných občanů existovali i otroci.

Důležitým momentem ve vývoji lidských práv byl příchod křesťanství. Křesťanství ovlivňovalo vývoj základních práv v několika aspektech. Základní myšlenkou, kterou přineslo, je rovnost všech lidí, jako sester a bratrů v Kristu, kdy všichni jsou dětmi nebeského Otce. Paradoxně však středověk, v němž mělo křesťanství výsadní postavení, lpěl na přísném rozdělení lidí do společenských kast. To bylo zdůvodňováno tím, že poddaní jsou zatíženi hříchem, a proto jsou povinni trpělivě snášet svůj osud. Moc církevní byla tehdy tak silná, že došlo k narušení neomezené vlády panovníků, když vzniklo pro občany právo odvolat se proti rozhodnutí panovníka k papeži jakožto nejvyšší autoritě. Reformační hnutí uvnitř církve požadovalo svobodný výklad bible a později též náboženskou svobodu. Samozřejmě je nutné vnímat, že jde o období středověku, kdy právo nebylo reálně vždy dodržováno. V pozdějším období mělo pak křesťanství silný vliv v oblasti sociálního státu a sociálních práv obecně.

Středověký vývoj základních práv je spojen z velké části s Anglií, kde byla již v roce 1215 vydána Magna Charta Libertatum neboli Velká listina svobod. Ta je považována za nejvýznamnější dokument v lidskoprávní oblasti z doby raného středověku. Omezovala panovníkovy pravomoci, povinovala ho respektováním zákonných procedur a zákonů, zakotvovala právo na soudní ochranu či zakazovala zabavování majetku. Nutno dodat, že se tyto práva znovu týkala pouze svobodných občanů. V Anglii byla dále v roce 1869 vydána Listina práv neboli Bill of Rights. Ta zdůrazňuje omezení panovníkovy moci zákony a parlamentem, kdy panovník nemohl bez jeho svolení např. vybírat daně či vydržovat stálé vojsko v době míru. Listina dále zakotvovala např. právo petiční, právo svobodných voleb, právo držet zbraň pro svou ochranu či jisté záruky při vykonávání trestního soudnictví.

Vzhledem k výše uvedenému není překvapivé, že významní filozofové tehdejší doby spojení s lidskými právy pocházejí také z Anglie. Jedná se o Johna Locka, jenž považoval právo člověka na život, osobní svobodu a majetek, za práva přirozená, která nelze od lidské bytosti oddělit a stát je musí respektovat. Základy přirozeného práva, kterými jsou rovnost a svoboda, existovaly dle jeho učení již před vznikem státu, vychází totiž ze samotné podstaty člověka, a státem musí být nedotknutelná. Dalším významným filozofem je pak Thomas Hobbes, který však měl opačné názory než Locke. Dle Hobbese je přirozeným stavem válka, a člověk tak v zájmu svého přežití uzavírá společenskou smlouvu, v níž se vzdává svých práv ve prospěch vladaře, kterému je podřízen, a který má zajistit jeho přežití, ochranu před válkou.

Významným filozofem 18. století nejen z hlediska lidských práv je Charles Montesquieu, jenž ve svém díle O duchu zákonů rozpracoval teorii dělby moci. Dle této teorie musí být státní moc (výkonná, zákonodárná, soudní) rozdělena do tří vzájemně kontrolovaných a vyvážených složek, což zaručuje občanům svobodu.

Vývoj lidských práv samozřejmě neprobíhal pouze v Evropě, naopak na konci 18. století byla vůdčí role v této oblasti přenesena do Ameriky. Zde v rámci americké revoluce a boje za nezávislost byly realizovány myšlenky humanismu a demokracie. Vyšla celá řada lidskoprávních dokumentů. Výběrem lze jmenovat ty nejzásadnější: Virginská deklarace z roku 1776, která představuje ucelený katalog lidských práv. Jeffersonovo Prohlášení nezávislosti z roku 1776 deklarující rovnost všech lidí, právo na život, svobodu. Ústava USA z roku 1787, nejstarší psaná a stále platná ústava. Bill of Rights – Listina práv, inkorporována do Ústavy roku 1791, jenž také obsahuje seznam lidských práv. Smutnou pravdou však zůstává, že tak jako u dokumentů z mnohem staršího období, i tyto americké, neplatily pro zcela všechny. K plnému zrovnoprávnění černošského a indiánského obyvatelstva došlo prakticky až v polovině 20. století.

Americká revoluce inspirovala svými ideály Evropu. V roce 1789 byla ve Francii přijata Deklarace práv člověka a občana, která deklarovala svobodu a rovnost všech lidí. Obsahovala práva člověka, která označuje jako přirozená a nezcizitelná. Těmi jsou svoboda, vlastnictví majetku, rovnoprávnost všech občanů, právo na odpor proti útlaku, bezpečnost aj. Zakotvena zde byla zásada zákonnosti a presumpce nevinny, garantována pak např. svoboda náboženská a svoboda slova. Deklarace byla převzata jako úvod nové francouzské ústavy z roku 1791, po jejímž přijetí se Francie formálně stala konstituční monarchií. Po revolučním roce 1848 je budování občanské společnosti a bouřlivý rozvoj lidských práv a svobod patrný prakticky po celé Evropě.

První světová válka přiměla státy důrazněji prosazovat ochranu menšin, postavení žen a dětí, potírání otroctví a ochranu pracovních podmínek. Avšak až hrůzy druhé světové války donutily státy věnovat se dodržování lidských práv v opravdu důsledné míře. Státy si uvědomily vzájemnou podmíněnost míru a dodržování lidských práv a ničivé dopady války.

V roce 1945 se v San Francisku konala Konference Spojených národů o mezinárodním uspořádání. Byla vypracována Charta OSN, kterou 26. června 1945 podepsalo celkem 50 států včetně Československa. Polsko, které svůj podpis připojilo později, je považováno za jednu z 51 zakládajících členských zemí OSN. Charta OSN vytýčila jako jeden za stěžejních cílů nově vznikající organizace a jejich členů zachování základních lidských práv a svobod a spolupráci při jejich ochraně. Charta OSN není vyloženě lidskoprávní dokument, ale obsahuje odkaz na lidská práva ve své Preambuli a šesti článcích. Mezi cíle OSN řádí čl. 1 Charty OSN „podporování a posilování úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství“. Na základě čl. 68 Charty zřídila Hospodářská a sociální rada OSN jakožto svůj pomocný orgán Komisi pro lidská práva.

Základním a největším nedostatkem Charty je přílišná obecnost ustanovení týkajících se ochrany lidských práv, Charta neobsahuje, ba ani neodkazuje na žádný přehled či katalog lidských práv, nestanoví státům žádné přesně formulované povinnosti. Absentuje rovněž účinný kontrolní mechanismus, jenž by zajistil realizaci lidských práv a zaručil tak jejich dodržování.

Dne 10. prosince 1948 přijalo a vyhlásilo Valné shromáždění OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv. Stala se prvním mezinárodním uznáním práv a svobod každého člověka bez rozdílu kulturních a náboženských kořenů, rasy, pohlaví či místa původu. Sestává z 30 článků, ve kterých vypočítává základní lidská práva a svobody. Všeobecná deklarace není mezinárodní smlouvou, její přijetí ve formě rezoluce znamená, že má pouze doporučující povahu. Ač je Deklarace právně nezávazná, přijetí velkým počtem států z ní utvořilo prestižní dokument s velkou autoritou, její politický i právně interpretační význam je nesporný. Je nejznámějším a nejcitovanějším dokumentem z oblasti lidských práv. Stala se základem řady mezinárodních lidsko-právních úmluv, jež společně vytvořily právně závazný systém mezinárodní ochrany lidských práv. Dokument však znovu zcela postrádá kontrolní mechanismy.

Valným shromážděním Organizace spojených národů byl schválen Pakt o občanských a politických právech, a Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, oba v roce 1966. V platnost však vstoupily až o deset let později, tedy v roce 1976. Na rozdíl od Všeobecné deklarace se Pakty neobracejí přímo k jednotlivci, nýbrž ke státům, a důležité je, že obsahují kontrolní mechanismy k dodržování lidských práv. Pakt o občanských a politických právech obsahuje katalog občanských a politických práv jakými jsou právo na život, zákaz mučení, krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu, zákaz otroctví jakož i nevolnictví, právo na svobodu a osobní bezpečnost, či zákaz retroaktivní aplikace trestního práva. Na tento ucelený katalog navazuje část třetí úpravou kontrolního mechanismu Paktu, kterým je Výbor pro lidská práva. Samotná kontrola probíhá pravidelným předkládáním zpráv smluvních států Paktu Výboru a jejich hodnocení Výborem. Rovněž Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech je daleko podrobnější a obsahuje podstatně víc práv hospodářské, sociální a kulturní povahy než Všeobecná deklarace, na kterou navazuje. Uznává právo na práci, právo na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, právo na sociální zabezpečení, právo na vzdělání. Státy spíše než bezprostředně vykonatelné závazky přijaly závazky programové. Signatářské státy uznaly za jeden z úkolů státu péči o práva v Paktu stanovená. Realizace těchto práv je závislá nejen na legislativním zakotvení, ale rovněž na finančních možnostech států. Proto je také kontrolní mechanismus u tohoto Paktu méně náročný než u Paktu předchozího. Na regionální úrovni v rámci evropského kontinentu bylo v roce 1945 významným počinem založení Rady Evropy, kterou byl vytvořen evropský smluvní systém ochrany lidských práv, jehož pilíři jsou Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Evropská sociální charta. Evropská úmluva obsahuje ucelený katalog základních práv a svobod, který se stal vzorem pro ústavy řady států. V prvé řadě uvádí výčet lidských práv směřujících k ochraně lidského života a důstojnosti , další ustanovení jsou věnována principu vlády práva, na kterém evropský systém ochrany lidských práv spočívá. Třetí skupina čítá ostatní Evropskou úmluvou chráněná práva, zejména typické politické svobody a práva s ekonomickými a sociálními aspekty. Evropská úmluva navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv a vytvořením kontrolního mechanismu ochrany lidských práv zhojuje její nedostatek. Nikoli katalog chráněných práv, ale právě institucionální mechanismus ke kontrole jejich dodržování z ní činí nejefektivnější mezinárodněprávní instrument na ochranu lidských práv. Tento dokument umožnil, aby se na Evropský soud pro lidská práva, jež je soudním orgánem nezávislým na jednotlivých smluvních státech, mohly obracet nejen smluvní strany Evropské úmluvy, ale také přímo jednotlivci. Evropská sociální charta z roku 1961 upravující ochranu sociálních a hospodářských práv vstoupila v platnost v roce 1965. Charta podrobně definuje hospodářská a sociální práva, jimiž je kupříkladu právo na práci, právo na spravedlivou odměnu za práci, právo na ochranu zdraví či právo na sociální zabezpečení. V třetí části Charty je smluvním státům dána možnost přijmout za závaznou i jen část práv v ní uvedených, přičemž je nutné přijmout alespoň pět ze sedmi článků druhé části. Funkci kontrolního mechanismu Charty plní pravidelné podávání zpráv generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. Ochrana základních práv a svobod v rámci Evropské unie se teprve vyvíjí. V roce 2000 byla v Nice slavnostně vyhlášena konečná verze Charty základních práv Evropské unie. Tento dokument, který byl přijat ve formě společné deklarace Evropského parlamentu, Rady a Komise, obsahuje nejrozsáhlejší katalog lidských práv na mezinárodní úrovni.