Princip tradice

Princip tradice je jedním z ústředních pojmů, které provázejí otázku smluvního nabývání vlastnického práva. Spočívá na základním postulátu, že vlastnické právo nelze převést toliko smlouvou, která sama o sobě k převodu nepostačuje. Smlouva je totiž úkonem obligačním, k němuž musí přistoupit ještě úkon dispoziční, kterým je předání věci. Pohledy na konkrétní uplatnění principu tradice se různí, ale v zásadě variují mezi dvěma přístupy: principem tradice kauzálním a principem tradice abstraktním.

Řečeno slovy pozdější nauky o titulu a modu , princip kauzální tradice spočívá v mechanismu převodu, který předpokládá naplnění jak titulu, který je reprezentován obligační smlouvou, tak modu, tedy způsobu převodu vlastnického práva, jenž je zosobněn předáním věci (převodem držby). Titulus a modus jsou navzájem v poměru závislosti; pokud je například obligační smlouva, coby titul, neplatná, k převodu vlastnického práva nemůže dojít i kdyby byla věc předána / pokud bude uzavřena platná obligační smlouva (titulus), ale nebude převedena držba věci, k převodu vlastnického práva též nedojde.

Princip abstraktní tradice potom naopak spočívá v nezávislosti kategorií výše reprezentovaných jako titulus a modus. I když se terminologie do jisté míry překrývá, je zde patrně vhodnější již nehovořit o titulu a modu, ale spíše o zavazovacím (obligačním) úkonu a věcném (dispozičním) úkonu , neboť pojmy titulu a modu mohou implikovat výše zmíněnou kauzálnost, která zde ovšem absentuje. Princip abstraktní tradice totiž stojí na myšlence oddělenosti těchto dvou úkonů, které jsou tak na sobě nezávislé, i. e. věcné účinky vznikají na základě úkonů věcných a obligační účinky na základě úkonů obligačních. Tak pokud dojde při uzavření obligační smlouvy k dissensu (jedna strana si myslí, že jde o smlouvu o úvěru, druhá že jde o darování), vlastnické právo přesto přejde, pokud byl platně učiněn úkon dispoziční.

Výše nastíněný přehled postačí pro bazální pochopení problematiky, pro její hlubší uchopení však již vhodný není. Díky vysoké komplexitě tématu patrně čtenář meritum celé problematiky nejlépe pochopí, pokud bude konfrontován s širší historií předmětných institutů. Samotný princip tradice je myšlenkovým konstruktem, který dnes povětšinou chápeme skrze nauku o titulu a modu, která byla uchopena až v rámci recepce římského práva. Jakkoliv tedy princip tradice lze zpětně aplikovat na dobové římské právo, je nejdříve potřeba alespoň elementárně pochopit výše nadepsanou nauku o titulu a modu a její historické předchůdce. Právě takovýto náhled, spolu s dokreslením všeho souvisejícího, je úhelným kamenem celostního pochopení principu tradice.

Principy oddělení a jednoty

Jedním ze způsobů nabytí vlastnického práva v římském právu bylo nabytí derivativní, operující s myšlenkou, že nabývané vlastnické právo je odvozeno od právního předchůdce nabyvatele. Derivativní nabytí vlastnického práva mohlo být v římském právu učiněno jedním z těchto tří zcizovacích právních jednání: mancipatio, in iure cessio a traditio. Pro zjednodušení budou nadále termínem „zcizovací právní jednání“ myšlena právě tato tři právní jednání.

Než bude pokračováno dále, je zde naprosto stěžejní vysvětlit koncepci tzv. principu jednoty a principu oddělení. Římské právo totiž bylo de facto, byť nevyřčeně, postaveno na principu oddělení, což lze konstatovat i přestože oba tyto principy jsou v podobě, v jaké je chápeme dnes až produktem mnohem pozdějším. Princip oddělení pracuje s myšlenkou, že lze oddělit závazková práva a práva věcná. Uvedená teorie pochází až z období právní pandektistiky a jejím důsledkem je, že věcná práva vznikají na základě věcných (dispozičních) úkonů a práva závazková vznikají na základě úkonů závazkových (obligačních).

Tento princip oddělení ovšem můžeme úspěšně vystopovat až do římského práva, které sice nebylo v této otázce zcela vyprecizované po vzoru pandektního systému, avšak důsledek vnímání tohoto oddělení v něm lze přesto pozorovat e. g. na ostrém dělení římského práva žalobního na actiones in rem a actiones in personam. Bylo to totiž i. a. právě toto procesní dělení žalob, které mnohem později ve středověku započalo cestu odlišení absolutních věcných práv a relativních práv závazkových. Jakkoliv tedy samo římské právo tuto bipartici neznalo, de facto oblasti věcných práv a obligačních práv odlišovalo, byť na dnešní poměry jaksi nedostatečně.

Je třeba si tedy uvědomit, že římské právo rozeznávalo toto oddělení obligačních a dispozičních úkonů a pokud chceme celou předmětnou problematiku správně uchopit, je nutné toto vnímat též v případě jednotlivých zcizovacích právních jednání kterými lze nabýt vlastnické právo. Tak mancipatio, in iure cessio i traditio byly jen těmito dispozičními úkony, vedle kterých, se uzavírala ještě obligační smlouva, kterou se konstituoval závazek stran tuto dispozici učinit ; římské právo kupříkladu vnímalo převod vlastnického práva na základě koupě jako:

• kupní smlouvu (zavazovací/obligační úkon); je založena toliko smluvní povinnost vlastnické právo převést,
• předání věci (dispoziční neboli věcný úkon/tradice stricto sensu, viz níže); realizace smluvní povinnosti/samotný akt převedení učiněn některým ze zcizovacích právních jednání.

Dispozičními úkony tedy nedochází k založení žádných práv a povinností, jelikož tyto úkony působí přímo změnu, zánik nebo převod existujících věcných práv, tedy jen změnu osoby, které náleží předmětné věcné právo. Obligační úkony potom způsobují vznik práv a povinností.

Je tak patrno, že výše uvedená zcizovací právní jednání jsou souběžně i dispozičními úkony. Ačkoliv by tedy patrně bylo vhodnější hovořit stále o „zcizovacích právních jednáních“ (z důvodu jisté anachronicity dispozičních úkonů) budou nadále termíny „zcizovací právní jednání“ a „dispoziční úkony“ (případně „dispozice“) užity promiscue.

Pro dokreslení uvádím, že princip jednoty nerozlišuje mezi dispozičním a obligačním úkonem při smluvním nabývání vlastnického práva, jelikož oba tyto úkony splynou v jedno při toliko jednom právním jednání (i. e. předmětný akt má tedy jak účinky obligační, tak dispoziční).

Kauza

Nyní když je objasněna role principů oddělení a jednoty, je možno přistoupit k vysvětlení dalšího ústředního pojmu, kterým je kauza dispozičního úkonu. Pojem „causa“ je v římském právu užit promiskuitně pro více různých denotátů , pro účely tohoto článku je ovšem kauzou myšlen toliko: „hospodářsko-společenský účel [funkce], pro nějž strany uzavírají právní jednání[…]“. Jinými slovy, kauza v podobě hospodářského cíle, proč někdo právně jedná je přítomna u každého právního jednání. Pojem kauzy je v tomto článku důležitý ve vztahu k samotným zcizovacím právním jednáním, tedy k dispozičním úkonům v podobě mancipatio, in iure cessio a traditio. Otázky kauzy jsou ovšem řešeny povětšinou nikoliv v souvislosti se zcizovacími právními jednáními, ale v souvislosti s obligacemi. Proto zde bude jako analogon užita jedna z vyvedených definic kontraktu: „[c]ontractus je dvoustranné právní jednání mezi živými, z něhož vzniká civilním právem uznaný poměr, zvaný obligace a tu [sic] buď na základě určité formy, anebo bez určité formy na základě typického, právem uznaného účelu, kterého strany chtějí dosáhnout [kauza].“.

Uvedená definice kontraktu dobře ilustruje rozdíl mezi dvěma kategoriemi důvodů, od kterých můžeme indukovat důvody jeho platnosti. Rozeznáváme totiž dvě jejich skupiny: ty co potřebují pro svou platnost určitou formu, ale nepotřebují kauzu a ty co formu nepotřebují, ale namísto ní potřebují právem uznanou kauzu. Prvá jmenovaná skupina zahrnuje kontrakty formální (vyžadují určitou formu uskutečnění), které jsou současně i abstraktní (svoji platnost neodvozují od kauzy, ale od své formy) a druhá skupina kontrakty neformální (nevyžadují určitou formu uskutečnění), které jsou tak současně kauzální (svoji platnost odvozují od kauzy). Je třeba si uvědomit, že co v tomto ohledu platí o kontraktech, platí mutatis mutandis i o samotných zcizovacích právních jednáních. Ergo stejně tak jako může být kontrakt například formální a abstraktní, tak mohou i jednotlivá zcizovací právní jednání nabývat stejných kvalit. Tak mancipatio a in iure cessio jsou dispozičními úkony formálně-abstraktními, a traditio je úkonem neformálním a kauzálním.

Právo samo umožňuje existenci vlastnického práva. Už proto právo potřebuje nějakou jistotu, prostřednictvím které bude určeno kdy se takové vlastnické právo převádí. V opačném případě by totiž právo vlastnické, pozbylo smyslu a de facto by přestalo existovat (absence řádu by způsobila absolutní nejistotu v otázce kdy lze vlastnické právo vůbec převést). U formálně-abstraktních kontraktů byla takovou jistotou právem uznaná forma; pokud se provedl předepsaný obřad, vlastnické právo přešlo, byl učiněn dispoziční úkon.

Pokud ale odstraníme formu, tak aby se koncepce vlastnického práva per se nezhroutila, je nutno onu jistotu, za jakých okolností k převodu vlastnického práva dojde, nalézt jinde. Takovou jinou jistotou se stalo normování důvodu (kauzy), proč vlastnické právo převádíme; tedy když se právo nenaváže na formu, naváže se na důvod převodu. Tím dojde k extenzi svobody ve volbě formy, ale naopak k jisté restrikci z hlediska hospodářského důvodu, proč danou dispozici činíme. Celkově se však patrně míra svobody zvýší, jelikož dokonce ani formálně-abstraktní převody (dispoziční úkony) nebyly ryze abstraktními, a i takový převod byl římským právem zakázán, pokud byl učiněn na základě zakázané kauzy (kromě posuzování této zakázanosti, viz níže, však jinak na kauze nezáleží).

Je ovšem třeba si uvědomit, že kauza, jakožto hospodářsko-společenská motivace je přítomna u každého právního jednání, dispozice formálně-abstraktní nevyjímaje. Avšak jen takové zcizovací právní jednání, které je neformálně-kauzální přímo od této své kauzy odvozuje svoji platnost, tedy existenci an sich. Dispozice formálně-abstraktní odvozovaly naproti tomu svoji platnost od své formy, přičemž bylo irrelevantní, s jakou kauzou je taková dispozice činěna, „na kauze nezáleží“ (kromě posuzování její zakázanosti, viz níže). Tedy i kdyby si kupříkladu převodce spletl osobu s níž uzavřel obligaci a omylem věc formálně-abstraktním dispozičním úkonem (například mancipací) převedl na někoho, koho ve skutečnosti nikdy předtím neviděl, převod samotný by byl stále platný (právní řád by zde nechránil takového převodce tím, že by stanovil, že vlastnické právo vůbec nepřešlo, ale chránil by ho prostřednictvím bezdůvodného obohacení – nemohl by tedy věc vindikovat zpět, mohl by však žádat bezdůvodné obohacení e. g. ve formě vydání věci in natura).

Ovšem fakt, že kauza není podmínkou platnosti dané formálně-abstraktní dispozice neznamená, že není přítomna, jelikož si jen těžko lze představit, že by se někdo rozhodl jen tak (bez důvodu) převést vlastnické právo ke své věci; určitou kauzu proč tak činí má vždy. Ten, kdo právně jedná má tedy vždy i kauzu samotnou i pohnutku, kteréžto oba pojmy lze shrnout pod pojem kauzy. Zde je totiž více než nutné rozlišovat kauzu, jakožto hospodářsko-společenský důvod převodu předvídaný právem a pohnutku k realizaci tohoto právem předvídaného motivu; „[d]ůvodem, na jehož základě je dlužník povinen plnit, se míní bezprostřední hospodářský cíl, pro který závazek vznikl (kauza). Tím může být např. darování, půjčka, náhrada škody apod. Nezáleží na motivu či na pohnutce, která vedla k uzavření smlouvy [...].“.

Aby nedošlo k chybné interpretaci terminologie, je zde vhodné uvést, že kromě pojmu „causa“, existuje ještě pojem „causa remotior“. Význam druhého jmenovaného pojmu potom do jisté míry odpovídá i jeho jazykovému vyjádření; „remota“, je latinské adjectivum překládané do češtiny jako „vzdálená“. Slovo „remotior“ je pak komparativem od zmíněného adjektiva, zde použitým ve významu komparativu absolutního neboli elativu. Význam „remotior“ tak značí míru vlastnosti vyšší než obvyklou či chtěnou, vzhledem k adjektivu „remota“. Ergo causa remotior odkazuje k pohnutce, proč je činěna samotná vlastní kauza (hospodářsko-společenská motivace); jinými slovy označuje jakousi „kauzu kauzy“, tedy pohnutku vedoucí k uskutečnění kauzy per se.

V textu výše je stanoveno, že na pohnutce (causa remotior) nezáleží, ovšem to není tak docela pravda; causa remotior totiž nabude na relevanci, pakliže se začneme zabývat dovoleností kauzy. Kupříkladu francouzská doktrína totiž hovoří o tzv. zdvojení kauzy. Zde nám již nevystačí nahlížet na kauzu objektivně a abstraktně (tedy v podobě právem uznaného účelu, hospodářsko-společenské motivace, e. g. koupě-prodej, kdy kauzou je vůle získat věc výměnou za peníze), ale musíme na ni nahlédnout subjektivně a konkrétně (tedy zkoumáme konkrétní pohnutky převodce, proč chce splnit smluvní povinnost a zda jeho subjektivní důvod není zakázán – tedy zkoumáme proč chce získat věc výměnou za peníze, jakou má pohnutku, causam remotiorem).

Tedy kauzu je nutno patrně vnímat primárně jako kauzu objektivně-abstraktní, (význam kauzy, které se tento článek především týká), která spočívá v hospodářsko-společenském cíli, pro nějž závazek vzniká. Takto kauza figuruje v uvedené podobě takřka vždy, kromě případu, kdy se začne posuzovat její dovolenost; v tu chvíli se probouzí do té doby „spící“ složka kauzy, složka subjektivně konkrétní, která není ničím jiným, než pohnutkou (causa remotior). Takto potom bude na kauzu nahlíženo i ve zbytku textu: tedy jako na kauzu objektivně-abstraktní, pokud se nebude jednat o otázku její dovolenosti; pokud je tedy dále užit pojem „kauza/causa“ je tím myšlena kauza objektivně-abstraktní, zatímco pokud bude pojednáno o kauze subjektivně-konkrétní, bude výslovně užito pojmu „causa remotior“.

Kauza obligace je odlišná od kauzy dispozice. Kauza obecně vždy odpovídá na otázku, proč někdo (hospodářsko-společensky) jedná tak jak jedná, odpovědí, aby dosáhl toho kterého cíle. Tento cíl, tedy hospodářsko-společenská motivace stran v podobě jejich vůle, se pak u obligačního a dispozičního úkonu různí: „[i] když je vůle stran zaměřená ke vzniku závazku vlastnictví převést velmi blízká vůli vlastnictví převést, nelze obě tyto vůle ztotožňovat.“. Tak pokud se ptáme, proč se někdo zavazuje (obligace), odpovíme e. g. aby získal peníze výměnou za svou věc konstituováním závazkového poměru koupě-prodej. Pokud se však ptáme, proč někdo převádí vlastnické právo (dispozice), musíme odpovědět takto: aby dostál povinnosti, ke které ho váže obligace. Kauza dispozice je tak motivací splnit smluvní povinnost vzniklou předchozí obligací (causa solutionis); převodce tak musí zaměřit svoji vůli dvakrát, nejdříve ke vzniku závazku, poté k vlastní dispozici (ke dvěma separátním kauzám). Samotná kauza zcizovacího právního jednání je tedy zosobněna obligační smlouvou, jež připravuje reálný hospodářský motiv pro převod. Jinými slovy, právním důvodem (pozdějším titulem), ale de facto i kauzou, onoho dispozičního úkonu je ona obligační smlouva, která mu předcházela.

Dlužno podotknout, že v římském právu toto tázání se po kauze (tedy tázání se na otázku proč někdo činí určitou dispozici?) nepředstavovalo tak palčivý problém jako v pozdějších rozsáhlých polemikách. Bylo tomu tak zřejmě proto, že římské právo neoddělovalo kauzu od smlouvy tak explicitně jako pozdější doktrína: určité smluvní typy totiž byly prostě vnímány a uznány jako kauzy; tedy určitý smluvní typ byl z titulu této svojí typovosti zároveň považován za kauzu.

Ergo jelikož kauza byla často bytostně spjata s určitou obligací, nejevilo se potom zřejmě příliš praktickým, v rozsahu, v jakém to přišlo později, uvažovat o důvodech dispozičního úkonu právních (pozdější titul) a ekonomických odděleně, potažmo užívat pro ně jinou terminologii. Římané tedy vnímaly kauzu jako něco, co bylo zpravidla vyjádřeno právním jednáním, které tuto pojmově obsahovalo, ale teoreticky nevylučovali ani to, aby bylo takové jednání odtrženo a posuzováno samostatně, byť tomu v takovém případě neodpovídala jejich poněkud matoucí synonymní terminologie. Římské pojetí kauzy se tak překrývalo nejen s kauzou, jakožto hospodářsko-společenským důvodem, ale zároveň i s pozdějším titulem, jakožto právním důvodem dispozice. Titulus ve smyslu pozdější nauky o titulu a modu však římské právo neznalo. V důsledku tohoto mlhavého odlišení pozdějšího titulu a kauzy v římském právu tak mnoho autorů bez obalu ztotožňuje kauzu s právním důvodem převodu vlastnického práva, kterým je však obligace (viz zejména níže výklad o iusta causa traditionis).

Od formálních dispozic kauzálních až po neformální dispozice kauzální

Nyní bude na historii institutu mancipace stručně vysvětleno, jak římské právo dospělo od ranných formálně-kauzálních dispozičních úkonů přes formálně-abstraktní dispozice až k dispozicím neformálně-kauzálním, které stojí i v pozadí dalšího vývoje kontinentálního práva. Římské právo bylo patrně původně v oblasti derivativního způsobu nabývání vlastnického práva kauzálním – mancipatio představovala původně právní jednání s kauzou v podobě koupě-prodej), kdy pravděpodobně sama koupě měla za následek převod práva vlastnického (samozřejmě po provedení příslušných obřadů). Jednalo se tedy o úkon formální a kauzální.

Původní římská společnost užívala jako platidlo neražený kov. Proto poté, co se rozšířilo užívání raženého platidla, stala se řada formalit mancipace „šitých na míru“ placení neraženým kovem redundantních. Mancipace však přežila a přetrvala dále, ovšem jako taková již nemohla sloužit coby reálný trh; stala se tedy trhem imaginárním, kdy jako trhová cena byl uváděn symbolicky jen jediný peníz, nummus unus, a nikoliv již skutečná trhová cena. Mancipatio se tak odtrhla od svého původního základu, od své kauzy, kterou byla koupě-prodej, ačkoliv si ponechala stejné účinky jako když reálným trhem bývala: tedy dispoziční převod vlastnického práva. Z mancipace jakožto formálního aktu kauzálního se tak stal formální akt abstraktní.

Další bouřlivý vývoj však již mancipace přežít, a zachovat si svojí někdejší důležitost, nedokázala. Jelikož byla mancipace konstruována pro podmínky soběstačného zemědělského hospodaření, nedokázala udržet krok v intencích rozvíjejícího se velkoměstského a mezinárodního obchodního styku konce republiky. Až příliš rigidní mancipace, stále ustupujíc méně formálním zcizovacím právním jednáním, nakonec postupně pozbyla své poslední někdejší výhody, totiž výlučnost při převodech věcí res mancipi a ztratila na významu. Podobný osud potkal též injurecesi.

Se slábnutím formálně-abstraktních dispozic se tak postupně otevírala cesta k plnému rozvinutí neformálních zcizovacích právních jednání. Takovým neformálním, kauzálním a zcizovacím právním jednáním byla traditio. Už samotná latina napoví, v čem tento institut spočíval: ze slov trado/ere, tedy předávat, a přípony –(t)io vzniklo substantivum traditio, tedy předání. Traditio tak zdánlivě spočívá toliko v předání věci. Tradici je ovšem nutno vnímat jako synonymum dvou různých významů: totiž traditio largo sensu a traditio stricto sensu. Samotný akt předání věci totiž zahrnuje pouze tradice stricto sensu.

Toto prosté odevzdání věci (též traditio nuda) bylo zpočátku právně nevýznamné, označovalo toliko faktický úkon odevzdání věci. Jak se ovšem postupně etablovala tradice largo sensu (viz výše) jakožto neformální kauzální převod vlastnického práva (tedy nikoliv ve významu pouhého předání věci), počalo být toto „pouhé“ předání věci nejenom důvodem pro převedení držby věci, ale postupně i samotným důvodem pro převedení vlastnického práva (ale ne bez dalšího! viz dále).

Aby ovšem tradice stricto sensu (tedy později ve významu převedení držby věci) vedla k převedení vlastnického práva, nestačilo věc toliko fyzicky předat, ježto muselo být toto předání realizováno na základě určité kauzy. Ergo tradice largo sensu, tedy jakožto převod vlastnického práva, vyžadovala nejen předání věci, nýbrž i to (aby předání nebylo samoúčelné), aby toto předání bylo učiněno na základě spravedlivého právem uznaného důvodu (iusta causa traditionis). K nabytí vlastnického práva tedy byla potřeba jednak iusta causa traditionis a jednak předání věci (tradice stricto sensu).

Ut supra potvrzuje svými slovy též Paulus, D. 41,1,31 pr.:

„Numquam nuda traditio transfert dominium, sed ita, si venditio aut aliqua iusta causa praecesserit, propter quam traditio sequeretur.“

„Púhe odovzdanie (veci) nikdy neprenáša vlastnícke právo; prenáša ho len vtedy, ak predchádza (odovzdaniu) kúpa alebo iný právny dôvod, na základe ktorého sa odovzdáva.“
 

Iusta causa traditionis je kauzou ve smyslu textu shora; tedy je hospodářsko-společenským motivem ke splnění obligační povinnosti. Taková kauza však též byla, dle výše napsaného, fakticky slučována s právním důvodem dispozice čili s obligační smlouvou, na základě níž byla tradice s. s. (tedy předání) činěna; „[j]inak řečeno: uzavření kupní smlouvy ještě nezpůsobilo přechod [sic!] vlastnického práva, k tomu došlo až odevzdáním věci, kupní smlouva byla však dostatečným důvodem [kauzou] k tomu, aby odevzdání věci působilo přechod [sic!] vlastnického práva […]“. Tedy s ohledem na shora napsané je třeba vnímat, že iusta causa traditionis obsahovala jak kauzu (tedy motiv) tak i titul (obligaci), jelikož na něj byla kauza typově navázána.

Toto striktní dělení na kauzu převodu a samotný převod však z pohledu římského práva nyní naráží na bariéru: římské právo totiž zcela nevnímalo myšlenku oddělenosti dispozičního úkonu od úkonu obligačního (viz výše). K tomuto vnímání sice mělo římské právo silně nakročeno (viz výše), avšak explicitně toto z hlediska praktického, ani z pohledu tehdejší doktríny, nevnímalo. Tehdejší nauka totiž patrně říkala, že povětšinou tradice s. s. spadala v jedno s obligační smlouvou. Ryzí oddělené vnímání tradice s. s. a obligační smlouvy začal totiž vnímat až Savigny a jeho teorie. K vyřešení tohoto nedostatku došlo až později, v souvislosti s konstituováním nauky o titulu a modu.

Nauka o titulu a modu

Nyní už se nelze obejít bez terminologie, která vznikla z pozdější precizace někdejších římskoprávních pojmů. Onou precizací je nauka o titulu a modu, kdy titulus (de facto dřívější iusta causa traditionis) je právním důvodem převodu a modus (dřívější traditio s. s.) je realizací tohoto právního důvodu; k převodu vlastnického práva pak dojde jen tehdy, je-li naplněn jak titulus, tak i modus. „A stejně nestačí jen titulus, t. j. jen dohoda, že vlastnictví má přejíti (traditionibus dominia rerum, non nudis pactis transferuntur), nýbrž k probrané shodné vůli stran (animus) musí přistoupiti její realisace (corpus), totiž u movitostí odevzdání (převod držby) a u nemovitostí intabulace (knihovní zápis).“.

Tedy jak u kauzy, tak u titulu se ptáme, proč určitý subjekt jedná tak jak jedná (ve zde řešené problematice proč převádí vlastnické právo), ale zatímco u kauzy zní odpověď: aby dostál obligačnímu závazku – směřuje k cíli subjektu, u titulu je odpovědí nikoliv aby, alebrž protože ho zavazuje obligační závazek. Kauza tak míří k cíli (a až zprostředkovaně k obligaci), zatímco titulus přímo k obligaci.

Ačkoliv je odborné smýšlení o původu této teorie různé, tento článek vychází ze zakotveného názoru akademické obce, že učení o titulu a modu bylo započato až po konci slavné éry římského práva, zejména prostřednictvím teorií Johannese Apela. Tento koncept spočíval na základech aristotelovsko-scholastické filosofie o věcech možných a skutečných (ve zde rozebírané problematice spíše o subjektivních právech možných a skutečných).

Existoval-li tedy v určité situaci titulus, bylo subjektivní právo možným, avšak teprve přistoupením modu, tedy nabývacího aktu, se toto do té doby pouze možné právo, stávalo skutečným. Slovy Viktora Knappa: „[t]itul byl považován za vzdálený důvod (causa remota) a modus, tj. konkrétně odevzdání věci či u nemovitostí jejich intabulace, za nejbližší, resp. bezprostřední důvod (causa proxima) nabytí vlastnictví.“. Je důležité si zde uvědomit, že pojem „causa remota“ je nutno odlišovat od pojmu „causa remotior“ viz výše.

Nauka o titulu a modu tak zejména terminologicky vyprecizovala dosavadní chápání právního důvodu nabytí vlastnického práva a nabytí per se. Římské právo sice stanovilo, že k převodu vlastnického práva je třeba jednak iusta causa traditionis (a jednak tradice s. s., tedy pozdější modus), avšak tento závěr o potřebě učinění obligačního i dispozičního úkonu nebyl, a ani nemohl být, jaksi doveden do konce, vezmeme-li v úvahu sice de facto vnímané, avšak stále nedostatečné rozlišení obligačních a dispozičních úkonů, které v římském právu absentovalo (viz výše ). Tak již římskoprávní požadavek, že je třeba jednak iusta causa traditionis a k tomu ještě samotné předání věci (tradice s. s.) vlastně předběhl svou dobu: byly zde totiž zjevně předpokládány dva úkony, které odpovídaly úkonu obligačnímu a úkonu dispozičnímu, aniž ovšem římské právo tyto dostatečně explicitně rozeznávalo.

Toto rozlišení, mající své kořeny už v samotném římském právu, tak explicitně zanesl do vědeckého diskurzu až rozsáhlý proud recepce římského práva vrcholící Johannesem Apelem a dalšími, kdy se v rámci obratu k původním římskoprávním představám vyprecizovaly pojmy odpovídající téměř někdejší kauze tradice a vlastní tradici (tradici s. s.). Vznikly tak nové pojmy „titulus adquirendi“ a „modus adquirendi“. Tato nauka tak konečně umožnila oddělit kauzu, jakožto hospodářsko-společenský důvod od důvodu právního, přičemž nadále brala v potaz toliko důvod právní, coby titulus (rozštěpení původní iustae causae traditionis na kauzu a titul, které sice vnímalo už římské právo ale na rozdíl od období titulu a modu nemělo tak významné praktické důsledky). Dále nauka o titulu a modu explicitně oddělila úkon věcný a obligační, které v římském právu namnoze spadaly v jedno (byť byly zárodečně rozlišovány).

Princip tradice a princip konsensuální

Konstituováním nauky o titulu a modu se ovšem akademická diskuze panující okolo převodu vlastnického práva nikterak neuklidnila. Polemiky, které byly na toto téma vedeny lze rozdělit do dvou bazálních větví:

1. diskuse v rámci výše nastíněného diskurzu, který zastává pozici, že pouhou smlouvou nemůže být vlastnictví převedeno a
2. diskuse, jež celý výše uvedený koncept odmítá a tvrdí naopak, že k převodu postačí již samotná smlouva.

Přístup ad 1. prezentující názor, že toliko smlouvou vlastnické právo převést nelze se zve principem tradice. Přístup ad 2., který stojí na pozici, že vlastnické právo lze převést samotnou smlouvou byl pojmenován jako princip konsensuální.

Tento článek se zabývá principem tradice a římským právem, proto zde bude pojednáváno především o problematice ad 1., ovšem pro řádné pochopení tématu by bylo vhodné alespoň obrysově nazřít čím se princip tradice odlišuje od svého antipólu, principu konsensuálního.

Tento rozdíl totiž spočívá ve skutečnosti, zda už uzavření smlouvy o převodu určité věci vede an sich k převodu vlastnického práva bez nutnosti provést další úkon. Jinými slovy jde o to, zda má smlouva translační účinky a převádí se jí tedy vlastnické právo (princip konsensuální), nebo má toliko účinky transakční, kdy sama nepůsobí převod vlastnického práva. Hraje tak roli nikoliv smlouvy věcné, nýbrž smlouvy toliko obligační. Důsledkem uplatnění principu konsensuality je tak převod vlastnického práva pouhým uzavřením smlouvy, solo consensu (netřeba tedy modu, postačuje toliko titulus).

Ut supra vede též v kontextu pojednání o kauze převodu (viz výše) i. a. k nutnému závěru, že totiž za užití principu konsensuálního bude převod vlastnického práva vždy převodem kauzálním, jelikož aby bylo vlastnické právo úspěšně převedeno, je nutné uzavřít platnou obligační smlouvu (na důvodu převodu tedy zjevně záleží). U principu konsensuality tak odpadá celá diskuze pnoucí se dříve mezi kauzálností a abstraktností převodu vlastnického práva, jelikož zde o abstraktnosti nelze vůbec uvažovat.

Samotný princip konsensuální vznikl úmyslným odtržením se od dosavadních teorií akcentujících pro převod vlastnického práva nutnost jak titulu, tak modu. Cum grano salis slovy jednoho z jeho samotných zakladatelů Christiana Wolffa tak princip konsensuality staví na myšlence, že každý, komu přináleží vlastnické právo k určité věci s ní může nakládat podle své vůle, včetně volního určení převodu vlastnického práva.

Posledním postřehem ke konsensuálnímu principu zde bude vztah tohoto k principům jednoty a oddělení (viz výše). Krátké zaobírání se touto otázkou považuji za relevantní zejména vzhledem k tomu, že by se mohlo zdát, že translační převodní smlouva v duchu konsensuálního principu se musí nutně krýt s principem jednoty, avšak tak tomu býti podle doktríny nemusí. Lze si totiž představit existenci konsensuálního principu za souběžného vnímání a uznání principu oddělení: v takovém případě se rozlišují dva typy smluv, ryze obligační a věcněprávní (dispoziční), a jim odpovídající účinky (i. e. obligační a dispoziční). Většina vlastnicko-převodních smluv tak bude mít jak účinky obligační, tak i účinky věcněprávní (e. g. smlouva kupní obsahující vůli, tedy závazek, věc převést, a zároveň vůli, dispozici, k vlastnímu převodu). Věcná a obligační smlouva tak spadají v jedno a jsou uzavřeny uno actu v rámci jedné smlouvy. Tedy tolik ke vzájemné slučitelnosti principu konsensuálního s principem oddělení.

Princip tradice kauzální a abstraktní

Co se týče samotného principu tradice, ten spočívá v postulátu, že vlastnické právo nelze převést toliko smlouvou. Tedy pokud bude předáno bez obligační smlouvy, vlastnictví převedeno nebude, stejně jako když bude uzavřena pouze obligační smlouva bez následného předání. Otázka ovšem nyní zní, zda skutečně musí existovat tento vztah kauzálnosti mezi titulem a modem?

Nauka o titulu a modu je jednoznačně na této kauzalitě postavena, avšak jak tomu bylo v samotném římském právu? Z výše napsaného je již patrno, že římské právo spojovalo kauzu s obligační smlouvou – bylo jednoduše uznáno, že určité smluvní typy obsahují tu kterou kauzu a problém byl z hlediska praktického do jisté míry vyřešen: za kauzu (tedy iustam causam traditionis) se prostě považovala obligační smlouva, jelikož ta byla jednak právním důvodem, ale souběžně v sobě typově obsahovala i onu kauzu (viz výše).

Nicméně prostý fakt, že k perfekci převodu vlastnického práva je třeba spravedlivého důvodu (iusta causa traditionis), neimplikuje, že převod vlastnického práva je kauzální. Tento kauzální požadavek římského práva máme patrně dnes tendenci vnímat jako požadavek na titulus, který bude následně realizován modem, jenže problémem může být, že nauka o titulu a modu se přihlásila právě ke kauzálnosti, což může zkreslit naše představy: nutí nás totiž představit si titulus jako obligační smlouvu a modus jako předání. Římské právo však tuto terminologii, ani co do obsahu, ještě neznalo. Pokud si toto uvědomíme, potom se nám otevírají další cesty, které by ve striktním pohledu skrze anachronický titulus a modus jinak patřičně nemusely vyniknout.

Dlužno podotknout, že text výše za účelem vysvětlení uvažoval o římském principu tradice tak, že jeho nutným logickým pokračovatelem musí být nauka o titulu a modu, tak tomu ale býti nemusí: e. g. lze uvažovat iustam causam traditionis, která by se nutně nemusela krýt s obligační smlouvou, jak je to předpokládáno v textu výše, ale která by se kryla s konsensem při samotném předání věci, přičemž samotný faktický převod držby ani obligační smlouva by pro převod per se prakticky nehrály roli. Ergo modus (tradice s. s.) není jen druhou fází mechanismu převodu následující po titulu, ale samostatnou dispoziční (věcnou) smlouvou fakticky uzavřenou u předání v podobě shodné vůle stran (byť velmi často projevené mlčky). Kauzou takové věcné smlouvy potom bude povětšinou motivace splnit závazek plynoucí ze smlouvy obligační, tato je ale jinak od věcné smlouvy (tradice s. s.) neodvislá.

Komu se popsaný „druhý pohled“ na tradici jeví jaksi povědomě vzhledem k textu shora, nejedná se o lapsus mentis. Uvedený přístup je totiž přístupem prakticky shodným s klasickými abstraktními zcizovacími právními jednáními (mancipatio, in iure cessio). První přístup, s nímž počítá text výše, a který praví, že k úspěšnému převodu vlastnického práva je třeba titulu i modu se nazývá princip kauzální tradice. Naopak přístup potomně zmíněn, jenž vyžaduje pro převod toliko shodnou vůli u převodu, tedy ryzí věcnou smlouvu, se zve principem tradice abstraktním.

Už výše bylo naznačeno, že římské právo rozlišovalo dispoziční a obligační úkony pouze naznačeně/zárodečně a kauza a předání věci samotné tvořily patrně jednotu. „K přijetí závěru, že je převod kauzální nebo abstraktní, je nutné rozlišovat mezi obligačním úkonem a jeho splněním, nicméně toto nebylo pro římské právo – zejména v případě ručního prodeje – typické.“. Tedy tak jak se zprvu v tomto textu mohlo zdáti banální, že římská tradice byla kauzální a vyvinula se do nauky o titulu a modu, tak se s uvědoměním tohoto může jevit naopak pravděpodobným, že tradice nebyla kauzální, ale naopak abstraktní: vždyť pokud kauza a předání tvořili v Římě jednotu, není spíše pravděpodobnější, že pokud si koupěchtivý vybral u trhovce věc, a ten souhlasil s koupí, že došlo k převodu vlastnického práva? Nebo se jeví jistějším dovozovat, že souhlasem s koupí byla založena toliko obligační povinnost, která trhovce nutí koupěchtivému věc předat a vlastnické právo přejde až tímto předáním, přičemž je ovšem toto vše učiněno prakticky souběžně?

Z těchto důvodů nelze s naprostou jistotou říci, zda v klasickém římském právu indukovat spíše princip tradice kauzální nebo abstraktní. Přesto panuje v odborném diskurzu názor, že římské právo klasické bylo postaveno na principu tradice kauzální. Proto se domnívám, že zvolený přístup vysvětlování výše, který apriorně předpokládal princip tradice jakožto kauzální, tedy že je třeba jak titulu, tak i modu, byl správný proto, že na této bázi klasické římské klasické právo patrně skutečně fungovalo.

Nicméně už v onom klasickém římském právu se objevily názorové předzvěsti dob pozdějších, které plédovaly pro princip tradice abstraktní. Jednalo se zejména o názor římského právníka Juliana, proti kterému se postavil druhý velikán, Ulpianus. Zatímco Julianus tvrdil, že kdyby v obligační smlouvě došlo k dissensu (jedna strana si myslí, že jde o darování, druhá, že jde o úvěr), vlastnické právo stejně přejde, jelikož zde uvažujeme dvě separované vůle stran (jedna směřuje k uzavření obligační smlouvy, druhá směřuje k převodu vlastnického práva). Ulpianus s tímto nesouhlasil a tvrdil naopak, že v uvedeném případě vlastnické právo nepřejde, ježto vůle se zde neštěpí a musí tak dojít k (pozdější terminologií) titulu i modu (kauzální tradice). Julianus tak učinil to, že de facto transformoval mancipaci/injurecesi do tradice z níž tak učinil abstraktní úkon, abstraktní tradici. Toto překrytí ovšem nebylo absolutní a už důrazem na projevenou vůli Julianus, i když se v jeho době s tímto názorem neprosadil, předznamenal budoucí vývoj. Tento další vývoj, který začal akcentovat stejný přístup jako svého času Julianus, nastal v období justiniánského práva. Předtím však ještě následoval jeden mezikrok, než se jurisprudence přiklonila zpět k Julianovi.

Římské právo totiž po konci své klasické éry propadlo vulgarizaci, kdy dispoziční účinky převodu vlastnického práva nastávaly již samotnou smlouvou a na někdejší vyprecizovanou nauku a diskuzi se pozapomnělo. Na tradici je tak nejednou pohlíženo jako toliko na tradici stricto sensu, která je však zároveň sama sobě titulem (iusta causa traditionis); tedy úvahy o titulu (tedy iusta causa traditionis), jako obligační smlouvě, která byla k převodu spolu se samotným předáním dříve potřeba, zcela odpadají, jelikož je titulus i modus učiněn uno acu jen jednou smlouvou, i. e. nově chápanou tradicí. Na tradici je tak nadále nahlíženo jako na smlouvu, jež sama o sobě převádí vlastnické právo. Je tak možno konstatovat, že tento, byť zvulgarizovaný přístup, předznamenal budoucí přirozenoprávní učení o konsensuálním principu, kdy je toliko jednou smlouvou převáděno vlastnické právo. Příkladem budiž ustanovení Theodosiova kodexu pocházející z doby vlády Konstantina Velikého:

„Mancipia adscripta censibus intra provinciae terminos distrahantur et qui emptione dominium nancti fuerint, inspiciendum sibi esse cognoscant […].“

Otroci zařazení do daňových seznamů se prodávají v rámci provinčních limitů, a pokud někdo získá do vlastnictví takové otroky koupí (sc. toliko smlouvou), má vědět, že si musí sám prošetřit situaci (překlad autora s přihlédnutím k anglickému překladu Clyda Pharra).

Obratem k někdejší vzdělanosti se stalo období justiniánského práva, které opět vzkřísilo někdejší představy a přiblížilo se tak k původní nauce o principu tradice. Přesto justiniánská tradice nebyla stejná, ani jako tradice vulgární (viz výše), ani jako tradice klasického římského práva. Bylo tomu tak patrně proto, že nebylo možné vymazat předchozí vulgární období, kdy byl kladen důraz především na vůli, ale i vlivem tehdejší aktuálnosti helenistických práv a také v důsledku další, můžeme snad říci historicko-jazykové záležitosti. Tou byla totiž skutečnost, že justiniánská tradice jakožto způsob převodu vlastnického práva nastoupila na místo nejen tradice klasické, nýbrž i na místo starších formálně-abstraktních způsobů převodu vlastnického práva (mancipatio, in iure cessio). Jak dále stanoví Boháček: „[k]ompilátoři nahrazujíce ve spisech právnických a císařských konstitucích [sic!] zmínky o těchto převodech práv vlastnického [sic!] pojmem tradice [sc. interpolace], odstranili sice zároveň většinou vše, co souviselo s původním jednostranným a formalistickým charakterem těchto jednání, avšak ponechali (případně snad rozšířili) na některých místech theoretické úvahy o smluvním základě těchto převodů.“.

Tradice v justiniánském právu tedy byla zčásti poznamenána návratem ke klasickému právu, avšak spíše než na tradici klasickou navázala na mancipaci a injurecesi. Tradice klasická se totiž jaksi „sloučila“ s někdejší mancipací a injurecesí a dala tak vznik tradici justiniánské, akcentující, po vzoru ve své době v tomto ne zcela uznaného Juliana, důraz na převodní vůli (voluntas dominii transferendi). Oni kompilátoři tak vlastně prostřednictvím svých interpolačních úprav textů zanesených do Corpus iuris civilis, vytvořili nový typ tradice rozkročené mezi klasickou tradicí largo sensu (jakožto způsob převodu vlastnického práva) na jedné straně, a klasickými formálně-abstraktními dispozičními úkony na straně druhé.

Justiniánská tradice tak upozaďuje iustam causam na úkor shodné vůle stran vlastnické právo převést, a stává se tak vlastě jakousi (věcnou) smlouvou. Tento názor však není v tehdejší jurisprudenci precizní, jelikož se sice nemusí převést držba věci (modus), ale tehdejší doktrína stále naplno nevyřkla, že tradice je dispoziční věcnou smlouvou a pořád tak pro převod vyžadovala alespoň předání fiktivní (traditio ficta), kdy byly věci předávány alespoň symbolicky. Pravdou ovšem je, že netrvání na požadavku fyzického předání věci a naopak přistoupení na takovéto fiktivní předání otřáslo dřívější doktrínou o nutnosti obligačního i dispozičního úkonu a přiklonilo se tak k úvahám o tradici jakožto věcné smlouvě. I přestože absentuje explicitní stanovení toho, že podstatou této justiniánské tradice byla věcná smlouva kontrahentů o převodu vlastnického práva, s čímž přišel až Savigny, považuje tradici justiniánskou řada autorů už za dispoziční úkon abstraktní.

I přes vše výše napsané bylo postavení tradice v justiniánském právu nejasné. Výše uvedené konstatování Savignyho ohledně toho, že justiniánská tradice byla tradicí abstraktní nebylo jen rozseknutím gordického uzlu, tedy solucí jednoduše vyřešitelného problému. Podle Boháčka se totiž tradice v justiniánském právu uplatňovala kromě výše nastíněné abstraktní formy, též ve formě klasické/kauzální, tedy ve formě spolu korelujícího modu a titulu (nikoliv tedy ve formě jejich abstraktního oddělení a nezávislosti). S nejasným promícháním těchto dvou typů tradic tedy římské právo justiniánské zůstávalo v poněkud mlhavé pozici.

Ergo justiniánské právo patrně obsahovalo jak zárodek tradice kauzální, tak rovněž tradice abstraktní, kteréžto obě teorie se v následném běhu historie rozvinuly a získaly na preciznosti a svébytnosti.