Brusel IIbis: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Založena nová stránka s textem „Brusel 2 bis se týká dvou oblastí rodinného práva - statusové otázky manželské (matrimonial matters) a rodičovská odpovědnost (parental respons…“)
 
 
Řádek 14: Řádek 14:
  
 
Druhou možností je, že ve smyslu Římu III budeme vykládat problém tak, že členské státy nejsou zavázány uznávat stejnopohlavní manželství.<ref>Thalia Kruger & Liselot Samyn (2016) Brussels II bis: successes and suggested improvements, Journal of Private International Law, s. 137</ref> Výsledek pro státy uznávající stejnopohlavní manželství bude stejný jako v případě prvním, pro státy, které je ale neuznávají, nehrozí žaloba před Soudním dvorem.
 
Druhou možností je, že ve smyslu Římu III budeme vykládat problém tak, že členské státy nejsou zavázány uznávat stejnopohlavní manželství.<ref>Thalia Kruger & Liselot Samyn (2016) Brussels II bis: successes and suggested improvements, Journal of Private International Law, s. 137</ref> Výsledek pro státy uznávající stejnopohlavní manželství bude stejný jako v případě prvním, pro státy, které je ale neuznávají, nehrozí žaloba před Soudním dvorem.
 +
 +
Brusel IIbis se aplikuje pouze pokud manžel
 +
 +
a) má [[Obvyklé bydliště|obvyklé bydliště]] na území některého členského státu nebo
 +
b) je státním příslušníkem některého členského státu nebo, v případě Spojeného království a Irska, má v některém z těchto států [[Domicil|domicil]].<ref>čl. 6 Brusel IIbis</ref>
 +
 +
Soudní dvůr EU tato kritéria vyjasnil ve věci Sundelind Lopez. Švédská státní občanka se vdala za občana Kuby. Během jejich manželství žili ve Francii, kde manželka zůstala, ale manžel se vrátil na Kubu. V době zahájení rozvodu tedy manžel nebyl státním občanem ani rezidentem členského státu. Švédské soudy se prohlásily za nepravomocné, protože podle čl. 3 Bruselu IIbis měly pravomoc jen francouzské soudy. Soudní dvůr v řízení o předběžné otázce odpověděl, že v případě řízení o rozvodu, kde manžel nemá pobyt na území členského státu a není občanem členského státu, soudy členského státu nemohou založit svou pravomoc na svém právním řádu, pokud soudy jiného členského státu mají pravomoc podle čl. 3 nařízení Brusel II bis.<ref>Thalia Kruger & Liselot Samyn (2016) Brussels II bis: successes and suggested improvements, Journal of Private International Law, s. 139</ref> V tomto případě tedy měly rozhodovat francouzské soudy a švédské soudy měly žalobu zamítnout.
 +
 +
Osobní působnost nařízení je tak velmi široká. Vztahuje se nejen na páry, které jsou z Evropské unie a/nebo sdílí evropské občanství. Vztahuje se i pokud má pouze jeden z manželů pobyt ve členském státě nebo je jeho občanem, ale i v případě, pokud není ani občanem ani nemá pobyt, ale soudy jednoho z členských států dovodí pravomoc z Bruselu II bis.

Aktuální verze z 12. 10. 2016, 08:47

Brusel 2 bis se týká dvou oblastí rodinného práva - statusové otázky manželské (matrimonial matters) a rodičovská odpovědnost (parental responsibility).

Statusové manželské spory

Rozvod (divorce), právní odloučení (legal separation) a neplatnost manželství (annulment of marriages)

Manželské spory jsou široká oblast rodinného práva, ale toto nařízení se dotýká pouze "rozvodu, odluky a neplatnosti manželství".

Otázkou je, jestli mezi manželské věci spadají také otázky stejnopohlavních manželství. Nařízení neposkytuje definici slova "manželství". Pouze použití slov ale není přesvědčivým argumentem. Když se finalizovala smlouva Brusel II v roce 1998 a první verze Nařízení Brusel II, právo osob stejného pohlaví ke svatbě ještě nebylo uznáno žádným státem Evropské unie.[1] Když se pak připravovalo nařízení Řím III, sociální a právní kontext se změnil a čl. 13 tohoto nařízení stanovuje: "Nic v tomto nařízení nezavazuje soudy zúčastněného členského státu, jehož právo neupravuje rozvod nebo nepovažuje pro účely rozvodového řízení dotyčné manželství za platné, manželství rozvést na základě tohoto nařízení.". Toto omezení bylo přijato mimo jiné i z důvodu nedostatku konsenzu ohledně stejnopohlavních manželství[2]

V EU neplatí žádná legislativa, která by nutila státy k uznání civilního statusu manželů přiznaného jiným členským státem.[3] V jiných otázkách jako korporátní právo a v otázkách jména a příjmení Soudní dvůr EU použil principy evropského práva jako zákaz diskriminace a svoboda pohybu, aby zabránil členským státům, aby odmítli uznat právní stav založený jiným členským státem.[4]

Prvním způsobem, jak tento problém vyřešit, je udržení statusu quo - státy, které uznávají stejnopohlavní manželství použijí pravidla Bruselu II bis, když budou provádět rozvod manželství, jak to dělají už dnes. Státy, které ho neuznávají, budou dále dělat to samé. Je možné, že soudní dvůr EU odmítnutí uznání manželství uzavřených v EU jako porušení evropského práva, ale to není jisté.[5]

Druhou možností je, že ve smyslu Římu III budeme vykládat problém tak, že členské státy nejsou zavázány uznávat stejnopohlavní manželství.[6] Výsledek pro státy uznávající stejnopohlavní manželství bude stejný jako v případě prvním, pro státy, které je ale neuznávají, nehrozí žaloba před Soudním dvorem.

Brusel IIbis se aplikuje pouze pokud manžel

a) má obvyklé bydliště na území některého členského státu nebo b) je státním příslušníkem některého členského státu nebo, v případě Spojeného království a Irska, má v některém z těchto států domicil.[7]

Soudní dvůr EU tato kritéria vyjasnil ve věci Sundelind Lopez. Švédská státní občanka se vdala za občana Kuby. Během jejich manželství žili ve Francii, kde manželka zůstala, ale manžel se vrátil na Kubu. V době zahájení rozvodu tedy manžel nebyl státním občanem ani rezidentem členského státu. Švédské soudy se prohlásily za nepravomocné, protože podle čl. 3 Bruselu IIbis měly pravomoc jen francouzské soudy. Soudní dvůr v řízení o předběžné otázce odpověděl, že v případě řízení o rozvodu, kde manžel nemá pobyt na území členského státu a není občanem členského státu, soudy členského státu nemohou založit svou pravomoc na svém právním řádu, pokud soudy jiného členského státu mají pravomoc podle čl. 3 nařízení Brusel II bis.[8] V tomto případě tedy měly rozhodovat francouzské soudy a švédské soudy měly žalobu zamítnout.

Osobní působnost nařízení je tak velmi široká. Vztahuje se nejen na páry, které jsou z Evropské unie a/nebo sdílí evropské občanství. Vztahuje se i pokud má pouze jeden z manželů pobyt ve členském státě nebo je jeho občanem, ale i v případě, pokud není ani občanem ani nemá pobyt, ale soudy jednoho z členských států dovodí pravomoc z Bruselu II bis.

  1. Thalia Kruger & Liselot Samyn (2016) Brussels II bis: successes and suggested improvements, Journal of Private International Law, s. 135
  2. Thalia Kruger & Liselot Samyn (2016) Brussels II bis: successes and suggested improvements, Journal of Private International Law, s. 136
  3. Thalia Kruger & Liselot Samyn (2016) Brussels II bis: successes and suggested improvements, Journal of Private International Law, s. 136
  4. Thalia Kruger & Liselot Samyn (2016) Brussels II bis: successes and suggested improvements, Journal of Private International Law, s. 137
  5. Thalia Kruger & Liselot Samyn (2016) Brussels II bis: successes and suggested improvements, Journal of Private International Law, s. 137
  6. Thalia Kruger & Liselot Samyn (2016) Brussels II bis: successes and suggested improvements, Journal of Private International Law, s. 137
  7. čl. 6 Brusel IIbis
  8. Thalia Kruger & Liselot Samyn (2016) Brussels II bis: successes and suggested improvements, Journal of Private International Law, s. 139
Autoři článku: Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow)