Závdavek

Historie

Institut závdavku byl známý již ve starověkém Římě, kde mě zpočátku význam spíše symbolického daru stvrzujícího uzavření smlouvy, který posléze mohl být využit jaké důkazní prostředek při prokázání uzavření smlouvy. Až posléze se vyvinuly další typy, z nichž některé měly již utvrzovací funkci. 

V českých zemích se závdavek poprvé vyskytl v roce 1811 s přijetím Všeobecného zákoníku občanského (německy Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, zkratka ABGB). Po únorové revoluci došlo v roce 1950 společně s přijetím občanského zákoníku č. zákoník 141/1950 Sb. ke zrušení tohoto institutu.  

Tvůrci nového občanského zákoníku znovu zařadili institut závdavku do soukromého práva navázal na tuto tradici a zároveň tak následuje příklad mnohých dalších zemí, jako např. Německa, Rakouska či Švýcarska, které tento institut také využívají. 

Současná úprava

Institut závdavku je dalším z utvrzovacích nástrojů, který je upraven v § 1808 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Závdavek je poskytován před uzavřením smlouvy nebo nejpozději při jejím uzavření. Při porušení smlouvy daný závazek propadá druhé straně. Mohou nastat dva případy porušení smlouvy:

• Smlouvu porušila strana, která závazek poskytla. – Strana, která závdavek přijala, si v takovémto případě může závdavek ponechat.
• Smlouvu porušila strana, která závdavek přijala – V tomto případě musí tato strana druhé straně vydat dvojnásobně tolik.

Tento institut má tak utvrzovací, ale i zajišťovací funkci.Utvrzovací funkce spočívá v tom, že poskytnutím závdavku strana potvrzuje přijetí smlouvy a zavázání se ke splnění svých povinností. Zajišťovací funkce poté v tom, že při porušení smlouvy dostává poškozená strana satisfakci v podobě možnosti ponechat si závdavek. Dalo by se tedy říci, že se jedná o jakousi dopředu proplacenou smluvní pokutu.