Tradice: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
m
(Značka: editace z VisualEditoru)
 
Řádek 4: Řádek 4:
 
* tradicí se nabylo kviritské vlastnictví - římské právo civilní - nemancipační věci
 
* tradicí se nabylo kviritské vlastnictví - římské právo civilní - nemancipační věci
 
* tradicí se nabylo praetorské bonitární vlastnictví - římské právi civilní - mancipační věci
 
* tradicí se nabylo praetorské bonitární vlastnictví - římské právi civilní - mancipační věci
Narozdíl od [[Mancipace|mancipace]] a [[Injurecesse|injurecesse]] byla tradice '''kauzální''' a '''neformální'''. Svou neformálností si brzy zskala velkou oblibu, vyhovovala rozvoji hospodářství. ''Nakonec se v justiniánském právu stala jediným způsobem odvozeného převodu vlastického práva mezi živými.
+
Narozdíl od [[Mancipace|mancipace]] a [[Injurecesse|injurecesse]] byla tradice '''kauzální''' a '''neformální'''. Svou neformálností si brzy získala velkou oblibu, vyhovovala rozvoji hospodářství. ''Nakonec se v justiniánském právu stala jediným způsobem odvozeného převodu vlastnického práva mezi živými.''
''<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 385 s.(173 s.), Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.</ref>  
+
''<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 385 s.(173 s.), Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.</ref> ''
  
Aby k převodu mohlo dojít, musel být převodce majitelem věci v okamžiku převodu. Dále musel mít způsobilost k právnímu jednání. Pro převod mohl majitel věci využít svého zástupce. Tradicí rozumíme předání věci z ruky do ruky, zde projevena vůle dosavadního majitele.  
+
Aby k převodu mohlo dojít, musel být převodce majitelem věci v okamžiku převodu. Dále musel mít způsobilost k právnímu jednání. Pro převod mohl majitel věci využít svého zástupce. Tradicí rozumíme předání věci z ruky do ruky, zde projevená vůle dosavadního majitele.  
 
Tradice v širším slova smyslu: ''Za typické kauzy tradice je možno považovat koupi a prodej, darování, zřízení věna, poskytnutí úvěru, úschova, odevzdání věci poživateli.''<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 385 s.(173 s.). Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.</ref> Za tradici v užším slova smyslu chápeme uskutečněné odevzdání věci.  
 
Tradice v širším slova smyslu: ''Za typické kauzy tradice je možno považovat koupi a prodej, darování, zřízení věna, poskytnutí úvěru, úschova, odevzdání věci poživateli.''<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 385 s.(173 s.). Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.</ref> Za tradici v užším slova smyslu chápeme uskutečněné odevzdání věci.  
  
 
== Odkazy ==
 
== Odkazy ==
 +
<references />

Aktuální verze z 25. 3. 2018, 08:40

Tradice vycházela historicky z práva národů (ius gentium). Spolu s mancipací a injurecessí je odvozeným způsobem nabytí vlastnického práva. Sloužila k převodu mancipačních i nemancipačních věcí.

  • tradicí se nabylo kviritské vlastnictví - římské právo civilní - nemancipační věci
  • tradicí se nabylo praetorské bonitární vlastnictví - římské právi civilní - mancipační věci

Narozdíl od mancipace a injurecesse byla tradice kauzální a neformální. Svou neformálností si brzy získala velkou oblibu, vyhovovala rozvoji hospodářství. Nakonec se v justiniánském právu stala jediným způsobem odvozeného převodu vlastnického práva mezi živými. [1]

Aby k převodu mohlo dojít, musel být převodce majitelem věci v okamžiku převodu. Dále musel mít způsobilost k právnímu jednání. Pro převod mohl majitel věci využít svého zástupce. Tradicí rozumíme předání věci z ruky do ruky, zde projevená vůle dosavadního majitele. Tradice v širším slova smyslu: Za typické kauzy tradice je možno považovat koupi a prodej, darování, zřízení věna, poskytnutí úvěru, úschova, odevzdání věci poživateli.[2] Za tradici v užším slova smyslu chápeme uskutečněné odevzdání věci.

Odkazy

  1. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 385 s.(173 s.), Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
  2. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 385 s.(173 s.). Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
Autoři článku: Valerie.Lukas (Valerie Lukášová), Wolf