Tradice: Porovnání verzí
(Založena nová stránka s textem „Tradice vycházela historicky z práva národů (ius gentium). Spolu s mancipací a injurecessí je odvozeným způsobem Nabytí vlastnictví v římsk…“) |
m (Značka: editace z VisualEditoru) |
||
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od jednoho dalšího uživatele.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | Tradice vycházela historicky z práva národů (ius gentium). Spolu s mancipací a | + | '''Tradice''' vycházela historicky z práva národů (ius gentium). Spolu s [[Mancipace|mancipací]] a [[Injurecesse|injurecess]]í je odvozeným způsobem [[Nabytí vlastnictví v římském právu|nabytí vlastnického práva]]. |
Sloužila k převodu mancipačních i nemancipačních věcí. | Sloužila k převodu mancipačních i nemancipačních věcí. | ||
| + | |||
* tradicí se nabylo kviritské vlastnictví - římské právo civilní - nemancipační věci | * tradicí se nabylo kviritské vlastnictví - římské právo civilní - nemancipační věci | ||
* tradicí se nabylo praetorské bonitární vlastnictví - římské právi civilní - mancipační věci | * tradicí se nabylo praetorské bonitární vlastnictví - římské právi civilní - mancipační věci | ||
| − | Narozdíl od [[Mancipace|mancipace]] a injurecesse byla tradice '''kauzální''' a '''neformální'''. | + | Narozdíl od [[Mancipace|mancipace]] a [[Injurecesse|injurecesse]] byla tradice '''kauzální''' a '''neformální'''. Svou neformálností si brzy získala velkou oblibu, vyhovovala rozvoji hospodářství. ''Nakonec se v justiniánském právu stala jediným způsobem odvozeného převodu vlastnického práva mezi živými.'' |
| + | ''<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 385 s.(173 s.), Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.</ref> '' | ||
| + | |||
| + | Aby k převodu mohlo dojít, musel být převodce majitelem věci v okamžiku převodu. Dále musel mít způsobilost k právnímu jednání. Pro převod mohl majitel věci využít svého zástupce. Tradicí rozumíme předání věci z ruky do ruky, zde projevená vůle dosavadního majitele. | ||
| + | Tradice v širším slova smyslu: ''Za typické kauzy tradice je možno považovat koupi a prodej, darování, zřízení věna, poskytnutí úvěru, úschova, odevzdání věci poživateli.''<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 385 s.(173 s.). Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.</ref> Za tradici v užším slova smyslu chápeme uskutečněné odevzdání věci. | ||
| + | |||
| + | == Odkazy == | ||
| + | <references /> | ||
Aktuální verze z 25. 3. 2018, 08:40
Tradice vycházela historicky z práva národů (ius gentium). Spolu s mancipací a injurecessí je odvozeným způsobem nabytí vlastnického práva. Sloužila k převodu mancipačních i nemancipačních věcí.
- tradicí se nabylo kviritské vlastnictví - římské právo civilní - nemancipační věci
- tradicí se nabylo praetorské bonitární vlastnictví - římské právi civilní - mancipační věci
Narozdíl od mancipace a injurecesse byla tradice kauzální a neformální. Svou neformálností si brzy získala velkou oblibu, vyhovovala rozvoji hospodářství. Nakonec se v justiniánském právu stala jediným způsobem odvozeného převodu vlastnického práva mezi živými. [1]
Aby k převodu mohlo dojít, musel být převodce majitelem věci v okamžiku převodu. Dále musel mít způsobilost k právnímu jednání. Pro převod mohl majitel věci využít svého zástupce. Tradicí rozumíme předání věci z ruky do ruky, zde projevená vůle dosavadního majitele. Tradice v širším slova smyslu: Za typické kauzy tradice je možno považovat koupi a prodej, darování, zřízení věna, poskytnutí úvěru, úschova, odevzdání věci poživateli.[2] Za tradici v užším slova smyslu chápeme uskutečněné odevzdání věci.
Odkazy
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 385 s.(173 s.), Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 385 s.(173 s.). Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
