Nejvyšší kontrolní úřad

Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ)

Dle Čl.97 (1) Ústavy, je Nejvyšší kontrolní úřad nezávislý orgán, který vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu.

Tato funkce je Ústavou definována jako zvláštní funkce veřejné moci, která vzhledem k vázanosti celého mechanismu veřejné moci kapitolami státního rozpočtu a vzhledem k exkluzivnímu spravování státního majetku, zejména státními orgány, si vyžádala vyčleněný orgán - NKÚ. Jedná se o ústavní orgán na úrovni nejvyšších státních orgánů republiky. ¹

Jinak řečeno, Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) je nezávislým kontrolním orgánem ČR, který dohlíží na hospodaření se státními prostředky. Tento dohled zahrnuje kontrolu účetnictví orgánů státní správy, rozpočtu, hospodaření České národní banky a zadávání státních zakázek.

Existence NKÚ má podklad v Ústavě ČR a jeho strukturu a činnost upravuje zákon č. 166/1993.

Složení NKÚ

Úřad je veden prezidentem. Dalšími orgány jsou víceprezident, kolegium tvořené prezidentem, víceprezidentem a dalšími 15 členy úřadu, dále ještě senáty tvořené minimálně 3 členy a Kárná komora NKÚ.

Složení NKÚ navrhuje jeho prezident Poslanecké sněmovně, která pak volí 15 členů na návrh prezidenta NKÚ. Člen NKÚ se ujímá funkce složením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny.

Funkce člena NKÚ končí jeho rezignací, dovršením věku 65 let, odvoláním Poslaneckou sněmovnou na základě pravomocného rozhodnutí kárné komory NKÚ, která toto odvolání navrhne, dále právní mocí rozsudku, jímž byl člen zbaven nebo byla omezena jeho způsobilost k právním úkonům a právní mocí rozsudku, jímž byl odsouzen pro úmyslný trestný čin. ²

Rozsah kontrolní činnosti

Rozsah kontrolní činnost NKÚ se podle § 3 zákona č.166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu věcně vztahuje na ³:

• Hospodaření se státním majetkem a finančními prostředky vybíranými na základě zákona ve prospěch právnických osob s výjimkou prostředků vybíraných obcemi v jejich samostatné působnosti,
• Státní závěrečný účet,
• Plnění státního rozpočtu,
• Hospodaření s prostředky, poskytnutými České republice ze zahraničí a s prostředky, za něž převzal stát záruky,
• Vydávání a umořování státních cenných papírů,
• Zadávání státních zakázek

Subjektovým předmětem kontroly jsou ministerstva, jiné správní úřady a státní orgány a fyzické a právnické osoby.

Z této kontroly je vyňata Česká národní banka, pokud se jedná o činnosti vykonávané při zabezpečování jejího hlavního cíle.

Prověřovaným hlediskem kontrolní činnosti NKÚ je souladnost činnosti s právními předpisy, věcná a formální správnost, účelnost a hospodárnost.

Výsledkem kontrolní činnosti NKÚ jsou kontrolní závěry. Tyto jsou zasílány Poslanecké sněmovně, Senátu, vládě a na požádání ministerstvům. Zákon dále neurčuje procesní váhu těchto závěrů a závažné důsledky.

Nejvyšší kontrolní úřad je tedy samostatným a nezávislým orgánem v soustavě ,,mocí.“

Je otázkou, zda jej považovat za další, tedy ,,čtvrtou“ moc. NKÚ totiž, kromě kontrolních oprávnění a možností nemá mocenská oprávnění ve vztahu k jiným vrcholným ústavním orgánům. Právní řád neřeší ani důsledky jeho kontrolní činnosti a je tedy na Poslanecké sněmovně, jak s předloženými zprávami naloží.

V dané koncepci by zřejmě bylo reálnějším jej považovat za ,,zvláštní ústavní orgán“ než za další typ samostatné ,,ústavní moci“, i když po ústavně formální stránce tak NKÚ vyhlíží. ⁴

Z judikatury Ústavního soudu ČR typová, teorii rozvíjející či jinak významná rozhodnutí či tendence

K Nejvyššímu kontrolnímu úřadu ⁵

• NKÚ a kontrola politických stran

NKÚ a kontrola politických stran Nález č.296/1995

Při posouzení této otázky dospěl Ústavní soud k závěru, že určujícím momentem je vymezení činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu v čl. 97 Ústavy, podle něhož NKÚ nevykonává nic méně a nic více než ,,kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu.“ Toto jednoznačné ústavní vymezení nelze změnit jinak než ústavním zákonem a proto již z procesně ústavního hlediska je změna provedení § 3 odst.4 zákona č.166/1993 Sb. protiústavní. Z materiálně ústavního hlediska však tato změna také není přijatelná, protože ,,postátnění“ kontroly hospodaření politických stran a politických hnutí by bylo zásahem, který ohrožuje princip oddělení politických stran a politických hnutí od státu. Ústavní soud je toho názoru, že poté, co příspěvky státu byly politickým stranám a politickým hnutím přiděleny, nemůže jít o ,,hospodaření se státním majetkem" ve smyslu čl.97 Ústavy, ale že použití těchto příspěvků je vnitřní záležitostí těch subjektů, jimž byly uděleny. Proto se kontrola hospodaření se státním majetkem může vztahovat pouze na tu fázi, která předcházela přidělení těchto příspěvků, tzn. na proces, který uvnitř státu (zejména v rámci Ministerstva financí) předcházel státnímu rozhodnutí o jejich přidělení. Ústavní soud proto pokládá za důvodnou námitku navrhovatelů, že státní příspěvky nejsou účelové vázány a že jejich poskytnutím nevzniká mezi státním rozpočtem a rozpočtem stran nebo hnutí žádný finanční vztah a po vyplácení státního příspěvku Ministerstvem financí se tento stává majetkem stran nebo hnutí. Na tom nic nemění, že evidence hospodaření s ním se vede odděleně. Hovoří-li se v zákoně o úhradě volebních nákladů, příspěvků na mandát a na činnost stran, vysvětluje tím stát především, proč a z jakého důvodu podporuje politické strany. Smyslem těchto ustanovení nemůže být vymezení role státu, jako dozorce, který předepisuje stranám, co je a co není hospodárné anebo účelné.6

Odkazy

^{1 2 3 4 5 6} KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 4., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. Právnické učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-261-5.