Prameny ústavního práva

Prameny ústavního práva

Zvláštnosti předmětu, norem a společenské funkce ústav se projevují také ve zvláštnostech pramenů a zdrojů ústavního práva. ¹

Ústavní právo má svůj východiskový zdroj, z něhož čerpá nebo na němž je normativně založeno. Přitom zvláštnosti ústavy, jako základního (nejdůležitějšího, klíčového) zákona se promítají do struktury zdrojů ústavního práva, která je rozmanitá co do forem, ucelenosti i obsahu.

Co do pramenného materiálu je ústavní právo značně heterogenní, neboť coby disciplína, upravující základy veřejné moci ,,čerpá" značně ze zdrojů mnoha společenských věd (politologie, sociologie, ekonomie), ale i ,,obsahuje" řadu principů společných s jinými, namnoze odvětvovými právními obory (např. princip vlastnické svobody spojující hodnoty základního zákona a občanského práva).

Ústavní právo má z pohledu způsobu ztvárnění zdrojů, nejméně tyto typové základní prameny ²:

1) Hodnotová učení, myšlenkové koncepce, politické ideje, které jsou mnohdy zformulované v doktrínách, politických deklaracích, případně stranických programech - jedná se o zdroje zpravidla všeobecně uznávané, či v určité míře respektované, traktované či tolerované.

2) Politické, resp. státnické dokumentyjako produkt politického řešení nebo názoru na vývoj, zformulované v programech stran, revolučních deklaracích, koaličních dohodách či vládních prohlášeních, ale také politické zvyklosti jako trvaleji užívané a respektované postupy a řešení.

Politické zvyklosti jsou ,,nepsaným" právem z pohledu anglo-americké právní kultury, v kontinentální Evropě pak více či méně v politologii uznávaným ,,servisem" výkonu veřejné moci, pokud je všeobecně akcceptován.

3) Normativní zdroje jako:

a) monolegální právní akt (zvaný speciálně Ústava, Základní zákon, apod.) nebo polylegální (z mnoha ústavních zákonů se skládající nebo tzv. Dodatky, začleňované postupně, vedle Ústavy, apod.)

b) rozhodnutí obsahující autentické interpretace ústavy justičních autorit (ústavní soudy, resp. nejvyššími soudy), které jsou více či méně závazné nebo jako zavazující uznávané.

Otázka tzv. soudcovského práva, tedy práva tvořeného soudy, značně ovlivňuje i tradiční kontinentální pojetí postaveného na aplikaci právních norem, a to otázkami, do jaké míry lze připustit precedens jako typové rozhodnutí případně užitelné na obdobné případy, a tedy závazné.

V této souvislosti otevřeně konstatujeme, že i v České republice se postupně a fakticky dospělo ke všeobecnému respektu k interpretačně závazné roli Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu a především pak Ústavního soudu ČR, čili k přítomnosti práva precedenčního charakteru.

Zvláštním pramenem soudcovského ústavního práva jsou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (v rámci systému Rady Evropy) a Evropského soudního dvora, respektive nyní Soudního dvora Evropské unie (v rámci systému Evropské unie).

c) zákony bezprostředně provádějící ústavu, zejména režim jejich vlastních institucí, jako jsou volební zákony o státním občanství, zákony o soudech, zákony o politických stranách apod.; v zemích románské právní kultury se nazývající organickými.

4) Vědecko - doktrinální zdrojejako ústavněprávní koncepce, traktované a uznávané nosné doktríny obsažené v monografiích, učebnicích přičemž s významem ,,nadnárodním" všeobecně konstitucionalistickým (Kelsen, Duverger, Montesquieu, Rosseau) nebo vlastní určité ,,národní" ústavnosti (P.Pactet, L. Favoreu, P. Peška, J. Filip, atd.)

Věda ústavního práva je často spojována s politologií (zejména v souvislosti s volebními systémy).

5) Normy mezinárodního práva jako smlouvy, obyčeje, všeobecně uznávané právní zásady atd. jsou pramenem ústavního práva tehdy, když upravují materii shodnou s předmětem ústavního práva a stát se zavázal jejich dodržováním.

Zvláštní důležitosti pak nabývají multilaterální pakty upravující základní lidský práva (Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách a Pakty Organizace spojených národů).

6) Normativní akty orgánů výkonné moci a hlav států - jsou prameny ústavního práva, pokud obsahují jeho normy (zejména hlav států a vlád).

7) Ústavněprávní obyčeje jsou v některých zemích považovány za oficiální zdroje ústavního práva. Jedná se o taková pravidla chování, která nejsou jako pravidla sepsána, ale během dlouhé doby jsou užívána a sankciována veřejnou mocí (typické pro ústavní systém Velké Británie).

8) Religiozní kodexy jako prameny církevního práva mohou být zvláštním pramenem práva (včetně ústavního) v některých zemích.

9) Právo EU je zvláštním pramenem práva pro členské státy Evropských společenství, resp. (nyní) Evropské unie. Je tvořeno souhrnem zakládajících smluv Evropských společenství, Smlouvy o Evropské unii, zvaných ,,primární" právo, a smluv je dále měnících.

Primární právo se dále rozvíjí odvozeným způsobem, tzv. derivovanou normotvorbou založenou na možnosti institucí ES/EU vydávat právní normy.

10) Nadstátní právní systémy

• Právní systém Rady Evropy - je systémem hmotných, institucionálních i procesních práv, zavazujících signatáře jejich respektem. Vzhledem k přímé aplikovatelnosti na jejich území se subjekty vymáhajícími stávají fyzické a právnické osoby těchto států.

• Právo Evropských společenství/Evropské unie - toto právo je inkorporováno do národních právních systémů států - účastníků příslušných mezinárodních sdružení. Tyto normy mají přímou účinnost a disponují nadřazeností ve vztahu k normám práva vydávaných národním státem.

V rámci Evropské unie se vytvořil zvláštní autonomní právní systém, který nelze ztotožňovat s národním ani mezinárodním právním systémem. Normativní právní akty, které jsou přímým zdrojem tohoto právního systému se z větší části rodí jako akty institucí Unie. Zakladatelské smlouvy připomínající mezinárodní smlouvy se pak podstatně liší od předchozích.

11) Obecné právní principy

V posledních letech se v rozhodnutích národních soudů, zejména vrcholných instancí jurisdikce, obzvláště v jejich odůvodněních, objevují odkazy na obecné principy práva. Vytváří se tak zvláštní kategorie, která se stává hlavním pramenem práva vůbec a ústavního zvláště.

Odkazy

^{1 2} KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 4., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. Právnické učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-261-5