Smlouvy se spotřebitelem

1. Obecně

Spotřebitelské smlouvy jsou v komentovaném znění zákona vymezeny jako smlouvy uzavírané mezi spotřebitelem a podnikatelem. Jedná se o soukromoprávní prostředek ochrany spotřebitele, jehož obecná úprava je vymezena v ustanovení § 1810 občanského zákoníku. Tato úprava se neomezuje pouze na smlouvy uzavírané nikoliv individuálním způsobem. „Neomezuje se ani na určité smluvní typy. To nevylučuje, aby určité smluvní typy byly z dílčí úpravy vyloučeny (např. § 1840). Smlouvami uzavíranými se spotřebiteli nejsou pracovní smlouvy, podobně ani dohody o pracovní činnosti nebo o provedení práce.”

„Jde o doslovný překlad anglického consumer contract nebo německého Verbrauchervertrag, takto vzniklý český výraz však není správný, protože se nemíní označit smluvní typ - srov. české výrazy „kupní smlouva“, „pracovní smlouva“, „příkazní smlouva“ nebo „darovací smlouva“ aj. - ale smlouvu uzavíranou mezi specifickými stranami, přičemž důraz se klade na spotřebitele a na jeho ochranu. Důraz není na smluvní typ - tzv. spotřebitelská smlouva se týká kteréhokoli smluvního typu a také nepojmenovaných smluv jako je např. leasing, ale na chráněnou smluvní stranu.”

Zda-li se jedná o spotřebitelskou smlouvu je nutné zkoumat v okamžiku jejího uzavření. Případná následující ztráta postavení podnikatele či spotřebitele, nebo následná změna subjektu (postoupením pohledávky, postoupením smlouvy, převzetím dluhu), na charakteru této smlouvy a závazku nic nemění.

Při zkoumání, zda se jedná o smlouvu uzavíranou se spotřebitelem, je obecně rozhodující, jak se charakter smluvní strany jeví druhé smluvní straně. K naplnění tohoto předpokladu přitom nestačí pouhé formální postavení podnikatele a spotřebitele, ale i souvislost s podnikatelskou činností, respektive obchodní, výrobní nebo obdobnou činností (§ 420).

„Výjimkou jsou případy, kdy někdo nepoctivě skutečný stav zakrývá za účelem získání lepšího postavení. V takovém případě může druhá strana prokázat opak, např. že se nejedná o spotřebitele, nebo naopak nejde o podnikatele. Výjimkou jsou i případy, kdy zákon zakládá fikci nebo domněnku, že určitá strana je podnikatelem (§ 421).”

Systém spotřebitelských smluv (smluv na ochranu spotřebitele) byl výslovně upraven v občanském zákoníku až novelou realizovanou zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to s účinností od 1. 1. 2001. Cílem této novely bylo zajistit harmonizaci českého smluvního práva s evropským spotřebitelským právem v této oblasti.

„Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro takové vztahy je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání pochází zpravidla od dodavatele, přičemž spotřebitel není na smluvní ujednání připraven, při kontraktaci je využíván moment překvapení a nezkušenosti spotřebitele, v případě prodeje na obchodních prezentacích je u něj navíc vyvolán pocit vděčnosti za poskytnuté doprovodné služby spojené s prezentací, které se spotřebitel může snažit kompenzovat snahou vyhovět nabídce dodavatele, spotřebitel často nemá na místě samém možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami atd. Společným znakem této nové kogentní právní úpravy je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle.”

Jasnost a srozumitelnost

Dle § 1811 odstavce 1 občanského zákoníku, „veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.” Odstavec 2 tohoto ustanovení pak stanovuje výčet skutečností, které, nejsou-li zřejmé ze souvislostí, sdělí podnikatel spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku.

Toto ustanovení provádí čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU o právech spotřebitelů, a také čl. 5 směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Tato směrnice určuje, že „v případě smluv, v nichž jsou všechny nebo některé podmínky nabízené spotřebiteli předloženy písemně, musí být tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem.”

Jasnost a srozumitelnost takového sdělení je nutné vnímat v podobě formální a obsahové. Po formální stránce musí být sdělení čitelné. Obsah musí být zjistitelný. V rozporu s tímto požadavkem tedy budou sdělení psaná příliš malým písmem, v znepřehledňujících formálních odděleních (např. v rámečcích nebo v okrajových částech webových stránek), dále skryté odkazy na podmínky mimo vlastní text smlouvy, případně sdělení schovaná v částech, kam systematicky nepatří.

Podle judikatury Ústavního soudu „text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například písmena ve smluvním ujednání nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text a nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru.“

Po stránce obsahové musí být dané sdělení srozumitelné člověku průměrného rozumu, zde tedy průměrnému spotřebiteli. Sdělení musí být formulováno tak, aby byl jeho obsah pochopitelný bez složitých výkladových prostředků a bez zvláštních odborných znalostí.

Sdělení také musí být poskytnuto takovým způsobem, aby měl spotřebitel možnost pochopit, jaká jsou jeho práva a povinnosti.

Právní následky nedodržení povinnosti podnikatele, co se jasnosti a srozumitelnosti týče, se liší v závislosti na tom, o jaké sdělení podnikatele se jedná. Může se projevit jako nesplnění informační povinnosti, případně se může projevit i v existenci či platnosti právního jednání vůbec.

Informační povinnost

Ustanovení § 1811 odstavce 2 ukládá informační povinnost podnikatele vůči spotřebiteli. „Splnění informační povinnosti vyžaduje aktivní jednání ze strany podnikatele. Nestačí, že informace učiní dostupnými, že umožní spotřebiteli potřebné informace najít. Na druhou stranu není povinností podnikatele zajistit, aby se s informacemi spotřebitel skutečně seznámil.”

Občanský zákoník nestanovuje žádné zvláštní právní následky, které by měli nastat v případě porušení informační povinnosti nebo nesplnění požadavků na sdělení. Porušení této povinnosti může vést ke vniku povinnosti náhrady újmy, na straně spotřebitele pak může dojít k omylu. Případně by jednání podnikatele mohlo být podle okolností konkrétního případu v rozporu s dobrými mravy.

Zvláštní následky porušení informační povinnosti ale mohou vyplývat ze zvláštních předpisů. Mohou být naplněny znaky správního deliktu, například podle § 24 zákona o ochraně spotřebitele, a to ať už pro nesplnění informační povinnosti podle § 9, nebo pro užití klamavé obchodní praktiky podle § 5 tohoto zákona.

2. Výklad spotřebitelských smluv

Ustanovení § 1812 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že „lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.”

Dané ustanovení vychází z článku 5 směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. „V rámci tohoto článku se ukládá v případě smluv, v nichž jsou všechny nebo některé podmínky nabízené spotřebiteli předloženy písemně, jasnost a srozumitelnost jazyka. Při pochybnosti o významu některé podmínky má mít převahu výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Pravidlo o výkladu ve prospěch spotřebitele v uvedeném článku tak vycházelo primárně z toho, že je to podnikatel, kdo předkládá spotřebiteli podmínky.”

Při výkladu smluv uzavíraných se spotřebitelem se vychází z toho, že rozhodující vliv na obsah smlouvy má právě podnikatel. Aplikuje se proto pravidlo contra proferentem, které je v českém právu obsaženo v ustanovení § 557 občanského zákoníku. „Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.”

Jestliže tedy obsah smlouvy připouští různý výklad, použije se ten, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Uvedené pravidlo se použije, aniž by se zkoumalo, kdo podmínky smlouvy předložil, kdo použil daný výraz jako první a způsobil tak, že jsou zde různé možnosti výkladu. Nicméně pokud podnikatel prokáže, že sporný obsah smlouvy je výsledkem činnosti spotřebitele, toto pravidlo by nemělo být aplikováno.

3. Zakázaná ujednání

Ustanovení § 1813 zakládá vyvratitelnou právní domněnku, „že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo o ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.”

Smyslem tohoto ustanovení je ochrana spotřebitele proti zneužívání moci podnikatelů, zejména v případech jednostranných formulovaných typových smluv, a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran, předpokládaná je pouze značná nerovnost v právech a povinnostech, a to pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti. Spotřebitel je tedy svobodný i v možnosti činit pro sebe nevýhodná rozhodnutí.

Ustanovení § 1813 se použije při posuzování ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Tato ujednání budou posouzena bez ohledu na to, zda se jedná o ujednání, které bylo sjednané individuálně, zda se jedná o ujednání, jehož původcem byl podnikatel nebo spotřebitel, a zda je součástí vlastního textu smlouvy nebo se stalo součástí smlouvy odkazem na ujednání mimo text dané smlouvy.

Nepřiměřenost ujednání

„Zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele.”

„Posouzení povahy nepřiměřených smluvních podmínek se nedotýká jen předmětu plnění nebo poměru mezi kvalitou zboží nebo služby; tyto okolnosti však mohou být vzaty v úvahu i při posuzování přiměřenosti nebo nepřiměřenosti jiných podmínek.”

Z hlediska postupu je tedy nutné postupně zjistit, zda;

• Se jedná o smluvní ujednání,
• Zakládající významnou nerovnováhu práv a povinností stran,
• Jedná se nerovnováhu v neprospěch spotřebitele,
• Tato nerovnováha je v rozporu s požadavkem přiměřenosti

Nepřípustná jsou především taková ujednání, která omezují nebo vylučují odpovědnost podnikatele za jednání, z kterého vznikne spotřebiteli újma na životě či na zdraví, nebo která omezují nebo vylučují práva spotřebitele pro případ, že bude plněno vadně, či pro případ že bude spotřebiteli způsobena škoda.

„Nepřípustná jsou i ujednání, že smlouva zavazuje spotřebitele bez dalšího, zatímco podnikatele až po splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na jeho vůli, nebo ujednání, která podnikateli umožní, aby si ponechal, co mu spotřebitel poskytl, v případě, že s podnikatelem smlouvu neuzavře nebo od ní odstoupí, jakož i ujednání opravňující podnikatele odstoupit od smlouvy bez ujednaného či zákonného důvodu, zatímco spotřebitele nikoli, nebo vypovědět závazek ujednaný na neurčitou dobu bez přiměřené výpovědní doby.”

Rovněž jsou nepřípustná ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, která umožňují podnikateli jednostranně a bez ujednaného důvodu smluvní podmínky měnit, a také ujednání, podle nichž má být cena určena až v době splnění, aniž bude mít spotřebitel právo od smlouvy odstoupit, dojde-li při splnění k podstatnému překročení ujednané ceny za zboží nebo službu.

4. Odstoupení od smlouvy

Ustanovení § 1818 stanovuje obecnou úpravu podmínek odstoupení od smlouvy, které spotřebiteli umožňuje úprava smluv uzavíraných se spotřebitelem. Tato úprava však nedopadá na případy, kdy právo spotřebitele odstoupit od smlouvy vyplývá ze smlouvy, z obecné úpravy závazků či úpravy konkrétního smluvního typu. Jedná se o provedení článku 9 odst. 1 směrnice 2011/83/EU, která zakládá právo odstoupit od smluv uzavřených na dálku a smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory bez udání důvodu a bez jakýchkoliv nákladů.

Toto ustanovení samo o sobě nestanovuje zákonné důvody pro které spotřebitel může odstoupit od smlouvy, ale v návaznosti na další ustanovení obecně stanoví některé podmínky pro odstoupení.

Úprava smluv, které jsou uzavírány se spotřebitelem, mu umožňuje v některých případech od smlouvy odstoupit, aniž by musel být naplněn určitý důvod pro takové odstoupení.

Zákon stanovuje zákaz postihu pro případ využití takového práva na odstoupení od smlouvy.

„Oprávnění odstoupit od smlouvy nelze spojit s jakýmkoliv negativním důsledkem pro spotřebitele, který by jinak nenesl. Prováděné směrnice zmiňují na tomto místě oprávnění odstoupit od smlouvy bez vzniku jiných než ve směrnici předpokládaných nákladů nebo bez sankcí.”

Lhůty k odstoupení od smlouvy se chovají jako lhůty procesní. Tedy k zachování lhůty pro odstoupení od smlouvy stačí pouhé odeslání odstoupení od smlouvy. Nicméně odstoupení od smlouvy je adresovaným právním jednáním, které může mít právní účinky pouze tehdy, dojde-li druhé straně.

Odstoupení od smlouvy v rámci smluv uzavíraných se spotřebitelem nemusí být písemné. Takové odeslání odstoupení od smlouvy může mít různou povahu. Je tedy nutné zohlednit i jiné prostředky komunikace mezi nepřítomnými.