Dělba moci: Porovnání verzí
(Založena nová stránka s textem „nejvýrazněji teorii dělby moci charakterizoval Ch. L. Montesquieu (dělba moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní), ovšem o dělbě moci se zmiňuj…“) |
(Značka: editace z VisualEditoru) |
||
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | + | === Úvod === | |
| − | + | Dělba moci a s ní neodmyslitelně spjatý systém brzd a protivah (tzv. ''checks and balances'') se uplatňuje v zemích s demokratickou formou vlády. Princip dělby moci získal zvláštní pozornost zejména v období po druhé světové válce, kdy se chtěl svět poučit a zamezit v budoucnu dalšímu ohrožení demokratických režimů, jako se stalo mj. v Itálii, Německu nebo Španělsku.<ref>PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. ''Ústavní právo a státověda. 1. díl. Obecná státověda''. 2. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 106.</ref> Princip dělby moci tedy byl po válce uznán evropskými státy jako nedotknutelný ústavní princip.<ref>Tamtéž.</ref><ref>Principem dělby moci se zabýval i Ústavní soud České republiky, který v nálezu Pl. ÚS 7/02 uvedl následující: „(…) ''lze dovodit, že v samotném základu našeho ústavního systému je zakotven princip dělby státní moci. princip, vycházející z myšlenky, že v přirozenosti člověka je zakotvena tendence ke koncentraci moci a jejímu zneužití, který se stal garancí proti libovůli a zneužití státní moci a v podstatě i zárukou svobody a ochrany jednotlivce, princip, který je výsledkem a reflexí dosavadního historického, myšlenkového a institucionálního vývoje, na němž se kupř. v novověku podílely takové výrazné osobnosti, jaké představují John Locke a Charles Montesquieu, institucionálně pak kupř. britský parlament a britská justice''.“</ref> Dělba chrání demokratické uspořádání státu před koncentrací a zneužitím moci.<ref>SLÁDEČEK, Vladimír. SYLLOVÁ, Jindřiška. In: SUCHÁNEK, Radovan. SYLLOVÁ, Jindřiška. SLÁDEČEK, Vladimír. MIKULE, Vladimír – Ústava ''České republiky''. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 24. (čl. 2 Ústavy).</ref> | |
| − | |||
| − | == | + | === Historie dělby moci === |
| − | + | Patrně prvním iniciátorem dělby moci byl jeden z nejvýznamnějších řeckých filosofů antického období Aristoteles, který ve čtvrté knize Politiky představil tripartitní dělení moci ve státě.<ref>Moc výkonnou měly zastávat úřady, moc zákonodárnou rada (sněm) a konečně soudní moc soudy viz FILIP, Jan. SVATOŇ, Jan. ''Státověda''. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 121.</ref> Dále se rozdělením moci ve státě zabývali např. Polybios, významný řečník a filosof Cicero nebo středověký filosof Tomáš Akvinský. | |
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | + | Nový směr nabrala otázka dělby moci ve státě v období osvícenství. Vliv tohoto myšlení, který sázel na racionalitu rozumu oproti předchozí barokní religiozitě, nevznikl izolovaně. Byl přímým důsledkem překotných událostí v 17. a 18. století, zejména v Anglii a Francii. Mezi nejvýznamnější teoretiky dělby moci tak logicky patří Angličan John Locke a Francouz Charles de Montesquieu. Klíčovou roli pro Johna Locka představoval parlament. | |
| − | + | Montesquieu razil rovnost a vyváženost mezi jednotlivými složkami moci, jak uvádí v díle ''O duchu zákonů'' (''L'esprit des lois''): „''A vše by bylo ztraceno, pokud jeden a tentýž člověk nebo jeden orgán knížat nebo šlechticů nebo lidu by vykonával tyto tři moci.''“<ref>MONTESQUIEU, Charles L. ''O duchu zákonů''. Plzeň: Aleš Čeněk, 2003 (reprint původního vydání z roku 1947), s. 187-190.</ref> Locke na rozdíl od Montesquieu považoval parlament za nadřazený vůči ostatním složkám moci, když se inspiroval anglickým parlamentem, jak uvádí v díle ''Druhé pojednání o vládě'' (''Two Treatises of Government''): „…''je legislavita nejvyšší, neboť kdo má moc dávat zákony jinému, ten musí mít vyšší moc.''“<ref>LOCKE, John. ''Druhé pojednání o vládě''. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992, s. 118.</ref> A dále dodává: „''Pokud zákonodárná moc přestane zastupovat veřejnou vůli a jedná podle své soukromé vůle, degraduje samu sebe a není ničím jiným než obyčejnou soukromou osobou bez moci a bez vůle, která by měla právo vyžadovat od ostatních poslušnost''.“<ref>Výňatek z LOCKE, John. ''Druhé pojednání o vládě''. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992, s. 119. upraven In RESCHOVÁ, Jana. KINDLOVÁ, Miluše. GRINC, Jan. PREUSS, Ondřej. ANTOŠ, Marek. ''Státověda: Stát. Jednotlivec. Konstitucionalismus.'' 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 260.</ref> | |
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | + | Výše uvedenými myšlenkami se nechali inspirovat „otcové zakladatelé“ Spojených států amerických. Tripartita dělby moci byla ústavně ukotvena jak jednotlivými státy USA, včetně federální úrovně v ústavě z roku 1787.<ref>FILIP. SVATOŇ. ''Státověda'', s. 121. </ref> V Evropě se dočkaly myšlenky rozdělení moci ve státě praktické realizace v Deklaraci práv člověka a občana v článku 16 („''Společnost, ve které není zajištěna záruka práv ani vytyčena dělba moci, nemá vůbec ústavu''.“). V Československu byla záruka dělby moci deklarovaná již v tzv. prozatímní Ústavě z roku 1918 a následně v Ústavě Československé republiky z roku 1920.<ref>PAVLÍČEK a kol. ''Ústavní právo …,'' s. 107.</ref> V současné Ústavě České republiky je princip dělby moci zakotven v článku 2 odst. 1 („''Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.''“).<ref>Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava.; JIRÁSEK, Jiří a kolektiv. ''Ústavní základy organizace státu.'' 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 255.</ref> | |
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | + | === Druhy dělby moci === | |
| − | + | Existuje mnoho variant klasifikace dělby moci, nejprve je nutné si objasnit kolik moci ve státě odlišujeme, tedy zda vnímáme moc ve státě jako dualistickou (s''oudnictví je součástí moci výkonné''), trialistickou (''klasické Montesquieuho členění'') nebo kvadrialistickou (''vládní moc se dále člení na vládní a výkonnou'').<ref>FILIP, Jan. SVATOŇ, Jan. ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina. ''Státověda''. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2015, s. 66.</ref> Rovněž existuje dělba mocí v jednotlivých složkách moci, kdy hovoříme o „tzv. ''dělbě moc''í“.<ref>FILIP. SVATOŇ. ''Státověda'', s. 125.</ref> Příkladem je rozdělení zákonodárné moci mezi dvě komory, v rámci výkonné moci rozdělení pravomocí mezi vládou a prezidentem. Dalším příkladem je rozdělení institutu hlavy státy mezi dva kapitány regenty v San Marinu nebo v Andoře, kde tuto funkci vykonává francouzský prezident a biskup z urgelské diecéze. Uvnitř jednotlivých institucí některé státy rozdělují vrchnostenské funkce na základě náboženského vyznání. Příkladem je Libanon, kde se prezidentem stává maronita, premiérem sunnita a předsedou parlamentu šíita.<ref>FILIP. SVATOŇ. ''Státověda'', s. 125.</ref> Dále je možné dělbu moci rozdělit dle horizontálního, vertikálního případně časového hlediska. | |
| − | + | ||
| + | O horizontální dělbě moci hovoříme v případech rozdělení moci mezi nejvyššími státními orgány (v případě tripartitního dělení mezi parlamentem, vládou a soudy). Termín horizontální značí, že se jedná o orgány stojící na stejné úrovni.<ref>RESCHOVÁ. KINDLOVÁ. GRINC. PREUSS. ANTOŠ. ''Státověda…'', s. 262.</ref> Vrchnostenské státní orgány jsou si tak navzájem nepodřízené, neslučitelné a politicky neodpovědné. Neslučitelnost (tzv. ''inkompatibilita'') znamená, že jedná osoba nemůže ve svých rukou koncentrovat více mocí (např. poslanec parlamentu nemůže zároveň zastávat funkci soudce).<ref>KLÍMA, Karel. ''Teorie veřejné moci (vládnutí)''. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 60.</ref> Pro prezidentskou formu vlády je typický důsledný aspekt neslučitelnosti funkcí, kdy osoba vykonávající mandát v zastupitelském sboru nemůže být současně členem vlády. Naopak v parlamentní formě vlády je možné funkci ministra a funkci poslance kumulovat. | ||
| + | |||
| + | K vertikální dělbě moci dochází v případech rozdělení moci státu mezi ústřední a místní orgány státu.<ref>HOLLÄNDER, Pavel. ''Základy všeobecné státovědy''. 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 393.</ref> Existují tři typy vertikální dělby moci, a to na základě: decentralizace, federativního a konfederačního uspořádání. Základním smyslem decentralizace je přenos pravomocí státu na územní jednotky (např. obce a kraje) tak, aby si místní orgány o některých otázkách věcně rozhodovaly sami. Ve federativním uspořádání jsou pravomoci rozděleny mezi členy federace a ústřední orgány.<ref>KLÍMA, Karel. ''Teorie veřejné moci (vládnutí),'' s. 60.</ref> Volnějším uspořádáním je konfederace, která vzniká na základě smlouvy. V té jsou také domluveny podmínky rozdělení státní moci mezi státy nebo státem a mezinárodní organizací. | ||
| + | |||
| + | Dělba moci dle časového hlediska vyjadřuje zásadu vlády na čas, kdy jednotlivé složky moci mají rozdílnou délku volebního období.<ref>FILIP. SVATOŇ. ''Státověda'', s. 125.</ref> | ||
Aktuální verze z 14. 11. 2020, 17:40
Úvod
Dělba moci a s ní neodmyslitelně spjatý systém brzd a protivah (tzv. checks and balances) se uplatňuje v zemích s demokratickou formou vlády. Princip dělby moci získal zvláštní pozornost zejména v období po druhé světové válce, kdy se chtěl svět poučit a zamezit v budoucnu dalšímu ohrožení demokratických režimů, jako se stalo mj. v Itálii, Německu nebo Španělsku.[1] Princip dělby moci tedy byl po válce uznán evropskými státy jako nedotknutelný ústavní princip.[2][3] Dělba chrání demokratické uspořádání státu před koncentrací a zneužitím moci.[4]
Historie dělby moci
Patrně prvním iniciátorem dělby moci byl jeden z nejvýznamnějších řeckých filosofů antického období Aristoteles, který ve čtvrté knize Politiky představil tripartitní dělení moci ve státě.[5] Dále se rozdělením moci ve státě zabývali např. Polybios, významný řečník a filosof Cicero nebo středověký filosof Tomáš Akvinský.
Nový směr nabrala otázka dělby moci ve státě v období osvícenství. Vliv tohoto myšlení, který sázel na racionalitu rozumu oproti předchozí barokní religiozitě, nevznikl izolovaně. Byl přímým důsledkem překotných událostí v 17. a 18. století, zejména v Anglii a Francii. Mezi nejvýznamnější teoretiky dělby moci tak logicky patří Angličan John Locke a Francouz Charles de Montesquieu. Klíčovou roli pro Johna Locka představoval parlament.
Montesquieu razil rovnost a vyváženost mezi jednotlivými složkami moci, jak uvádí v díle O duchu zákonů (L'esprit des lois): „A vše by bylo ztraceno, pokud jeden a tentýž člověk nebo jeden orgán knížat nebo šlechticů nebo lidu by vykonával tyto tři moci.“[6] Locke na rozdíl od Montesquieu považoval parlament za nadřazený vůči ostatním složkám moci, když se inspiroval anglickým parlamentem, jak uvádí v díle Druhé pojednání o vládě (Two Treatises of Government): „…je legislavita nejvyšší, neboť kdo má moc dávat zákony jinému, ten musí mít vyšší moc.“[7] A dále dodává: „Pokud zákonodárná moc přestane zastupovat veřejnou vůli a jedná podle své soukromé vůle, degraduje samu sebe a není ničím jiným než obyčejnou soukromou osobou bez moci a bez vůle, která by měla právo vyžadovat od ostatních poslušnost.“[8]
Výše uvedenými myšlenkami se nechali inspirovat „otcové zakladatelé“ Spojených států amerických. Tripartita dělby moci byla ústavně ukotvena jak jednotlivými státy USA, včetně federální úrovně v ústavě z roku 1787.[9] V Evropě se dočkaly myšlenky rozdělení moci ve státě praktické realizace v Deklaraci práv člověka a občana v článku 16 („Společnost, ve které není zajištěna záruka práv ani vytyčena dělba moci, nemá vůbec ústavu.“). V Československu byla záruka dělby moci deklarovaná již v tzv. prozatímní Ústavě z roku 1918 a následně v Ústavě Československé republiky z roku 1920.[10] V současné Ústavě České republiky je princip dělby moci zakotven v článku 2 odst. 1 („Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“).[11]
Druhy dělby moci
Existuje mnoho variant klasifikace dělby moci, nejprve je nutné si objasnit kolik moci ve státě odlišujeme, tedy zda vnímáme moc ve státě jako dualistickou (soudnictví je součástí moci výkonné), trialistickou (klasické Montesquieuho členění) nebo kvadrialistickou (vládní moc se dále člení na vládní a výkonnou).[12] Rovněž existuje dělba mocí v jednotlivých složkách moci, kdy hovoříme o „tzv. dělbě mocí“.[13] Příkladem je rozdělení zákonodárné moci mezi dvě komory, v rámci výkonné moci rozdělení pravomocí mezi vládou a prezidentem. Dalším příkladem je rozdělení institutu hlavy státy mezi dva kapitány regenty v San Marinu nebo v Andoře, kde tuto funkci vykonává francouzský prezident a biskup z urgelské diecéze. Uvnitř jednotlivých institucí některé státy rozdělují vrchnostenské funkce na základě náboženského vyznání. Příkladem je Libanon, kde se prezidentem stává maronita, premiérem sunnita a předsedou parlamentu šíita.[14] Dále je možné dělbu moci rozdělit dle horizontálního, vertikálního případně časového hlediska.
O horizontální dělbě moci hovoříme v případech rozdělení moci mezi nejvyššími státními orgány (v případě tripartitního dělení mezi parlamentem, vládou a soudy). Termín horizontální značí, že se jedná o orgány stojící na stejné úrovni.[15] Vrchnostenské státní orgány jsou si tak navzájem nepodřízené, neslučitelné a politicky neodpovědné. Neslučitelnost (tzv. inkompatibilita) znamená, že jedná osoba nemůže ve svých rukou koncentrovat více mocí (např. poslanec parlamentu nemůže zároveň zastávat funkci soudce).[16] Pro prezidentskou formu vlády je typický důsledný aspekt neslučitelnosti funkcí, kdy osoba vykonávající mandát v zastupitelském sboru nemůže být současně členem vlády. Naopak v parlamentní formě vlády je možné funkci ministra a funkci poslance kumulovat.
K vertikální dělbě moci dochází v případech rozdělení moci státu mezi ústřední a místní orgány státu.[17] Existují tři typy vertikální dělby moci, a to na základě: decentralizace, federativního a konfederačního uspořádání. Základním smyslem decentralizace je přenos pravomocí státu na územní jednotky (např. obce a kraje) tak, aby si místní orgány o některých otázkách věcně rozhodovaly sami. Ve federativním uspořádání jsou pravomoci rozděleny mezi členy federace a ústřední orgány.[18] Volnějším uspořádáním je konfederace, která vzniká na základě smlouvy. V té jsou také domluveny podmínky rozdělení státní moci mezi státy nebo státem a mezinárodní organizací.
Dělba moci dle časového hlediska vyjadřuje zásadu vlády na čas, kdy jednotlivé složky moci mají rozdílnou délku volebního období.[19]
- ↑ PAVLÍČEK, Václav a kolektiv. Ústavní právo a státověda. 1. díl. Obecná státověda. 2. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 106.
- ↑ Tamtéž.
- ↑ Principem dělby moci se zabýval i Ústavní soud České republiky, který v nálezu Pl. ÚS 7/02 uvedl následující: „(…) lze dovodit, že v samotném základu našeho ústavního systému je zakotven princip dělby státní moci. princip, vycházející z myšlenky, že v přirozenosti člověka je zakotvena tendence ke koncentraci moci a jejímu zneužití, který se stal garancí proti libovůli a zneužití státní moci a v podstatě i zárukou svobody a ochrany jednotlivce, princip, který je výsledkem a reflexí dosavadního historického, myšlenkového a institucionálního vývoje, na němž se kupř. v novověku podílely takové výrazné osobnosti, jaké představují John Locke a Charles Montesquieu, institucionálně pak kupř. britský parlament a britská justice.“
- ↑ SLÁDEČEK, Vladimír. SYLLOVÁ, Jindřiška. In: SUCHÁNEK, Radovan. SYLLOVÁ, Jindřiška. SLÁDEČEK, Vladimír. MIKULE, Vladimír – Ústava České republiky. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 24. (čl. 2 Ústavy).
- ↑ Moc výkonnou měly zastávat úřady, moc zákonodárnou rada (sněm) a konečně soudní moc soudy viz FILIP, Jan. SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 121.
- ↑ MONTESQUIEU, Charles L. O duchu zákonů. Plzeň: Aleš Čeněk, 2003 (reprint původního vydání z roku 1947), s. 187-190.
- ↑ LOCKE, John. Druhé pojednání o vládě. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992, s. 118.
- ↑ Výňatek z LOCKE, John. Druhé pojednání o vládě. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992, s. 119. upraven In RESCHOVÁ, Jana. KINDLOVÁ, Miluše. GRINC, Jan. PREUSS, Ondřej. ANTOŠ, Marek. Státověda: Stát. Jednotlivec. Konstitucionalismus. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 260.
- ↑ FILIP. SVATOŇ. Státověda, s. 121.
- ↑ PAVLÍČEK a kol. Ústavní právo …, s. 107.
- ↑ Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava.; JIRÁSEK, Jiří a kolektiv. Ústavní základy organizace státu. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 255.
- ↑ FILIP, Jan. SVATOŇ, Jan. ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina. Státověda. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2015, s. 66.
- ↑ FILIP. SVATOŇ. Státověda, s. 125.
- ↑ FILIP. SVATOŇ. Státověda, s. 125.
- ↑ RESCHOVÁ. KINDLOVÁ. GRINC. PREUSS. ANTOŠ. Státověda…, s. 262.
- ↑ KLÍMA, Karel. Teorie veřejné moci (vládnutí). 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 60.
- ↑ HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 393.
- ↑ KLÍMA, Karel. Teorie veřejné moci (vládnutí), s. 60.
- ↑ FILIP. SVATOŇ. Státověda, s. 125.
